Mouchette
Muška
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerObsahy(1)
Robert Bresson se v jednom z nejdojemnějších portrétů lidského zoufalství, jaký byl kdy na filmovém plátně zachycen, vypořádává s mnoha emocemi. Co vlastně dělám na tomhle světě, ptá se křehká dívka, Muška, němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí, jaké jsou, i drzý vzdor, který se nikomu nepodaří „ochočit“. Ani poznání zlé a zahanbující pravdy světa dospělých nedovedly rozbořit úkryt čtrnáctileté hrdinky - dětství, v němž je tolik samoty. Nenašla cestu k dětem svého věku, k učitelce, ani k násilnickému otci - a k nemocné matce teprve až na její smrtelné posteli. Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku. Že ji nebude mít ani její smrt. Ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce… (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (57)
Téměř beze slov a přitom tolik beznaděje a nicoty v životě bez lásky mladičké Mušky jsem měla možnost vidět v mém prvním premiérovém filmu Roberta Bressona. Černobílé provedení, smysl pro detail a atmosféru už tak zoufalou situaci ještě víc umocnily. Smutné drama opravdu až na dřeň, kde tehdejší venkovská společnost i přes náboženské přesvědčení něco takového jako empatie k bližnímu absolutně neprojevovala a to včetně otce, který o Mušku neměl vůbec žádný zájem. Když jsem viděla tu absolutní negaci jejího okolí, tak mě závěr vůbec nepřekvapil a možná pro Mušku to bylo v té chvíli jediné možné vysvobození. 3,5* ()
Velmi smutný film. Naprosto jsem soucítil s hlavní postavou, a to i přesto, že se někdy chovala dost zkratovitě a nepochopitelně. Ale vzhledem k okolí, ve kterém musela žít a jeho negativní jevy nutně nasát, se vlastně ani není čemu divit. Stejně jako činu, ke kterému se odhodlala, když jí zmizel poslední milovaný člověk. Tíživý dojem z této kritiky společnosti každopádně jen tak nevyprchá. Celkově dávám slabší 4*. ()
Opět - formálně a filmařsky dokonalý klenot, nádherná práce s detailem, ale příběh naprosto černočerný, jednostranně depresivní a bez jakékoliv naděje. Až by člověk řekl, že film natočil proti Bohu zaměřený filmař. Škoda, že se ve filmu o dívce Mušce nedozvíme něco víc kromě vnějších viditelných atributů. Přestože si po celou dobu Bresson pohrává s detaily a detailem všeobecně, chybí mi detail nějakých Muščiných tužeb, přání, skrytých snů, má-li nějaké. Jistě, touží po lásce, po pohlazení, vlídném slově, ale setkává se jen s odmítáním a fackami na jedné straně, a s pokryteckou hrou na lásku k bližnímu na straně druhé. A opět mi tato jednostrannost hodně vadila - jako kdyby neexistoval jediný skutečně hodný a dobrý člověk v celé vesnici. I ta učitelka zpěvu, která může mít v Mušce velký talent, ji místo pomoci jen trýzní a ztrapňuje... V podstatě ani nemám moc vřelý vztah k filmům s útrpnými hrdiny, kteří se potácí od ničeho k ničemu, nevědí, co chtějí, a pořád čekají, že se Něco stane, co rozhodne za ně (viz Děti noci např.). Pokud chtěli autoři pohnout svědomím francouzských diváků a nějakým způsobem vyjádřit katolické hodnoty, obávám se, že se jim to moc nezadařilo a jde spíše o medvědí službu. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/muska.html ()
Jeden z mých nejoblíbenějších filmů - ne, že by se řadil k těm, které považuju za uplně nejlepší (ale do top20 by se určitě vlezl), ale mám k němu jakýsi zvláštní citový vztah. Mimo nádherného příběhu a skvěle obsazené hlavní role má opravdu překrásnou kameru Ghislaina Cloqueta. Kulminují v něm režijní schopnosti Roberta Bressona - výrazová a střihová čistota, funkční použití detailů a precizního ozvučení, pomalu budovaná tíživá a přitom znovu čímsi transcendentní atmosféra - prvky, které diváka vtáhnou do děje jako u jen mála jiných filmů. Každá další věc, která se Mušce stane, každý její pocit pak v divákovi rezonuje, jakoby to sám zrovna prožíval. Opravdu bych vám přál, aby na vás film působil jako na mě - je to nádhera - jeden z nejemocionálnějších filmů. Stačí jen trochu empatie... ()
Výstižná psychologická studie dětské vzpoury proti bigotnímu světu pokrytců, jimž zbyl z křesťanské víry jen povrch, ale jeho pravý obsah – Lásku – si nahradili pohodlností, která je v samém důsledku Zlem. Dítě se v tomto bludišti falše ztrácí: pravidla, která jsou mu vštěpována, nejsou nikým dodržována, Lásky v tomto mikrokosmu mezilidských vztahů není. Předpokládá, že jedinou zbraní, kterou se může vzepřít zraňující přetvářce, je ta, před níž je všichni stále varují, a to hřích. Ve své naivitě si neuvědomuje, že jediného, koho může touto zbraní poranit, je ono samo. Svět spokojeně dlící v hříchu je hříchem nezranitelný. Scéna v Arsènově domku, kdy je Muška vrahem přitahována, ale současně se jej bojí, je dokonalým ztělesněním tohoto bolestného poddávání se zlu. Závěrečná scéna je potvrzením stabilního pesimistického obrazu pozemského světa, ale současně šťastným koncem: došlo k vykoupení. Poslední vteřiny tmy za doprovodu božské hudby, která nahrazuje veškerý hluk doprovázející předešlé „pozemské“ scény (např. disharmonie pouťového kraválu nebo symbolický le cyclone) značí přítomnost Boží milosti a Muščino konečné spočinutí v Lásce. ()
Reklama