Chlapci

S finským režisérem a hercem Mikko Niskanenem jsem se před měsícem obeznámil rovnou přes jeho čtyřdílný opus magnum Osm smrtelných ran a po silném zážitku začal být zvědav na další jeho počiny. Žel, tento Niskanenův pokus o válečný film pro děti a mládež, pro mě až překvapivě dodnes ceněný, mě snad v žádném směru neuchvátil. Obsahuje pár silnějších scén: rodinný rozhovor s klukem, který začne být po školní hodině nadšený z armády, konec dobrodružné noční lyžovačky se spatřením hromadní střelby nebo i samotný závěr na kolejích na mě zapůsobily, ale snad vzhledem k tomu, že pořád jde o film pro děti a mládež, trvají tyto nejsilnější scény krátce a často jsou záhy utnuty větší či menší idylkou klukovských her. Občas mě nějaká scéna pobavila, zvláště groteskně pronásledovací akce na hřbitově, zpestřila to část s divadelním představením pod holým nebem, ale jinak mě ten dětský pouliční humor v mírně chladnějším severském podání příliš nebral. Niskanen se snaží o poetičnost a já vím, že ji později skvěle uměl, ale u těchto Chlapců jsem se často mj. nemohl zbavit dojmu, že ten film již prostě zestárl... a že černobílá kamera je tu až na pár silnějších záběrů (zvláště v těch rámcujících s vlakem) částečně působivá díky restaurovanému obrazu, než žeby sama o sobě dosahovala mimořádných kvalit. Obzvlášť ve srovnání se soudobou domácí tvorbou, kde se s tematicky spřízněnými počiny již od Práčete (1960) rozjížděl Karel Kachyňa nebo za Slovensko přispěl Stanislav Barabáš (Pieseň o sivom holubovi, 1961), pro mě tenhle finský snímek příliš neobstojí. [55%] (11.02.2024)

ocenenia : MFF Moskva 1963 - nominácia na 1. cenu (25.11.2010)