Století Miroslava Zikmunda

Jako malej kluk jsem se vždycky těšil na léto až pojedu na chalupu do jedný vesnice v jižních Čechách. Pod střechou jsem moc nepobyl, za to venku jsme se s klukama vyblbli. Kradli ovoce ze sadu, chytali na černo ryby, stavěli bunkry, škádlili holky, hráli fotbal a rozbíjeli okna. Bylo celkem jedno jestli svítí sluníčko, prší nebo bylo hnusně, pravda někdy jsem nepřišel domů sám, ale doprovázelo mě bahno a prach, ale hadice se studenou vodou byla v rámci mé spartanské výchovy dostačující řešení. Občas jsem dostal celodenního zaracha, to třeba když jsem domu přišel celej od asfaltu a babička pro naši hru na asfaltéry nenašla dostatečné pochopení. Samozřejmě jsem v chalupě trpěl jako zvíře, ale jen do tý doby, než jsem objevil knihovnu a v ní krásný starý vydání knížek pana Hanzelky a pana Zikmunda. Na tu chvíli, kdy jsem tu knížku poprvé otevřel a uviděl první obrázek nikdy nezapomenu, protože jsem se okamžitě ocitnul v jiným světě. Bylo to krásné živé čtení, po každý kapitole jsem zavřel oči a představoval jsem si v těch dalekých a neznámých zemí sám sebe. Od tý doby kdykoli slyším jméno Hanzelka a Zikmund si mě vybaví tenhle moment, vybaví se mě daleké země a dobrodružství, vybaví se mě ta jiskra v oku babičky, když mě o panu Hanzelkovi a panu Zikmundovi vyprávěla u ohně při opejkání buřtů v teplých letních večerech. Proto když jsem se dověděl, že se na září chystá premiéra dokumentu o panu Zikmundovi, měl jsem v tom, co chci vidět jasno.Aby byl dokument dobrý, musí mít kvalitní téma, informační hodnotu a nesmí nudit. To všechno tento dokument má, jenže Století Miroslava Zikmunda má ještě něco navíc, je děláno z velkou láskou a respektem a to je cítit z každého záběru. Nečekejte žádný dobrodružný cestopis i když záběrům a fotografiím z dalekých končin se nevyhneme (fotografie z vrcholu pyramid jsou neskutečný ). V tomhle dokumentu nám pan Zikmund dává srdce na dlani. Vypráví nám o svém životě, o svém vztahu s panem Hanzelkou, o své rodině, o tom jak se na jeho životě podepsali komouši, samozřejmě i o cestování a deníčkování a vypráví poutavě, a hlavně zcela upřímně. Když se pan Zikmund divá do kamery, tak člověk v jeho očích vidí upřímnost, poctivost, radost i bolest. Některé vyprávění pana Zikmunda je zábavné, jiné dojemné. Petr Horký nedělal tento dokument kvůli svýmu egu, ale aby dal prostor člověku, který si svůj dokument zaslouží. Rovnice H + Z ovlivnila drtivou většinu současných českých cestovatelů, mnoho otevřených dušiček naučila respektu k cizím kulturám a ukazovala nám čechům krásný, pestrý svět v době, kdy nám komouši dopřávali jen nekonečnou šeď fádnosti. Vím, že pan Zikmund můj komentář nikdy nebude číst, protože jeho domeček je plný knížek a krásných obrázků a pro technologickej blevajz v něm není místo, ale i tak. Přeji Vám pan Zikmunde pevný zdraví, spousty důvodu k radosti a moc děkuji za ty krásný chvíle nad vašima knížkama, které mě naučily snít, poznávat, respektovat a díky kterým jsem pochopil, že skutečná hodnota je umět poznat sám sebe a pro takové poznání je cestování ten nejlepší recept. (04.09.2014) (méně) (více)