Deti
Režie:
Jaroslav VojtekScénář:
Marek LeščákKamera:
Tomáš StanekHudba:
Michal NejtekHrají:
Éva Bandor, János Gosztonyi, Vladimír Zboroň, Roman Bubla, Martin Horváth, Richard Felix, Arnold Nagy, Krisztina Holocsy, Alex Beníček, Ela Lehotská (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Děti jsou univerzální téma. Každý je něčí dítě, někdo má děti vlastní, všichni o nich mluvíme a všichni se neustále pohybujeme v mantinelech, které nám nastavili naši rodiče. Původně dokumentarista Jaro Vojtek natočil čtyři příběhy o dětech a rodičích. Ať už jde o otce vyrovnávajícího se s nedostupným světem svého nemocného syna, mladého muže, který nezvládá odloučení od rodiny, chlapce žijícího s necitlivým otčímem či zrazenou ženu, starající se o umírajícího otce, každá z postav musí najít cestu ke svým nejbližším, každá z postav se musí vyrovnávat s tlakem často necitlivého okolí. Součinnost odlišnosti i shody jejich příběhů, z nichž každý se odehrává v jiném ročním období, vytváří vrstevnatou mozaiku vztahů, ve kterých se odráží láska, naděje a nevyhnutelnost zásadních rozhodnutí. Vojtekova režie je mimořádně autentická a silná. Také výběr herců naprosto předčí cokoliv, co v posledních letech v česko-slovenské produkci vzniklo. (Artcam Films)
(více)Recenze (23)
Méně je někdy víc. "Jenom" soubor čtyř povídek provázaný velmi volně motivem nukleární rodiny, ale Jaroslav Vojtek v každém okamžiku přesvědčuje, že přesně ví, kdy pozorovat z povzdálí, kdy přejít na detail, kdy dynamicky rozhýbat mizanscénu a kdy jí naopak zmrazit. Film, který se ke svým postavám dostává bez zbytečných slov, dokáže všední situace měnit ve zneklidňující momenty, nebojí se fragmentu, náznaku, ani velkých lyrických point. Jasným vrcholem skoro mlčenlivý sněžný Maratón (takhle nějak se má točit sociální melodrama bez náznaku falešnosti). Ne vždy dotažené k perfekcionismu, ale ani jednou za hranou vkusu. Působivé, komisní, syrové i nevlezle vtipné, empatické a tvrdé. Společně s Cestou ven jasný "federální" film roku a důkaz, že přechody dokumentaristů k hraným filmům jsou způsobem, jak se dorovnat zahraničním trendům. ()
Slovenskému fenoménu přecházení dokumentaristů do hraného filmu můžeme jen závidět. Skvělá studie. Výborný film. #finaleplzen ()
[Týždeň slovenského filmu 2014] Pri Vojtekových Deťoch sa opakuje neustále tá istá otázka - je prechod dokumentaristov k hranému filmu tou správnou cestou? Som toho názoru, že áno, a rozhodne odmietam vo viacerých bodoch apriórne kritiky, ktoré kontrastujú s medzinárodným prijatím. Omnoho viac sa stotožňujem s textami slovenských publicistov v zahraničných médiách (odporúčam prečítať články na twitchfilm a webe Cinepuru). Pár dôvodov, prečo považujem Deti za najlepší slovenský hraný film minulého roka, nájdete v recenzii. ()
Deti nie sú až taká ťažká sociálna depka, ako sa všade vraví. Minimálne nie je ich závažný obsah tak depresívne natočený a možno tento fakt bude vnímať Vojtek ako kritiku, pretože zrejme chcel v divákovi vyvolať nepríjemnejšie stavy. Väčší problém je ale inde, totižto jednotlivé príbehy nie sú tak dejovo zaujímavé, ako by byť mohli. Radosť zo sledovania potom preberá hľadanie spoločných motívov, ich porovnávanie a rozdiely medzi epizódami. Motív lietania, klietky ako väzenia a tak veľmi podobne sú v každej zo štyroch poviedok poňaté ináč. Tie však až na jednu výnimku nemajú poriadny koniec, ale to je tiež výčitka skôr z tých subjektívnych. Tá objektívnejšia sa bude zrejme týkať pomerne amatérskeho herectva väčšiny zúčastnených. ()
Slovenský fenomén přecházení dokumentaristů ke hranému filmu jsem zatím neocenil. Vlastně si nevybavuji příklad, kdy se mi ty hrané filmy zdály alespoň stejně dobré jako předchozí dokumenty. Jaro Vojtek to sice dovede podat velmi uvěřitelně, jako ze života, ale stejně mi tam něco chybí. ()
Chápem, že rozumbrady v diele vidia priam Vergiliovského ducha v spojitosti s Hegelovou dialektikou, ja v tom ale vidím len amatérskeho pucha v kombinácii s rečovou vadou. Film by sa kľudne mohol volať Nemajte deti a bez tých nedokončených príbehov by sme sa plne obišli, stačil by fakt len ten názov. Keď ani pri situácii, ktorá mala byť jasne najemotívnejšia, a to je vyhrážanie sa otca synovi, že mu zabije vtáka, normálne toho lietajúceho, keď ani vtedy režisér nedokáže jasne doslova prikázať malému nehercovi nech vypustí aspoň slzu alebo aspoň začne vzlykať, kričať, čokoľvek, a ten nakoniec len sucho ako flegmatik pod vplyvom silnej bylinnej zmesi povie len: nerob to., tak človeku hneď príde na um, či tu vôbec šlo o nejaké herecké výkony alebo dokonca posolstvo. Mne to príde tak, že šlo len o granty, niekto napísal na správne miesta, že ide točiť súbor štyroch poviedok, z toho jedna bude po cigánsky a ďalšia po maďarsky a na oddelení diverzity sa až za dvanástniky chytali, s akým potešením na to dajú koľko prachov len žiadajú. Rejža potom zohnal 15 hercov za 20 evry, pustil kameru, rýchlo to tam natočil na voľnobeh a zo zvyšku dotácie sa ožieral ešte dva roky. ()
"Tak čo ?? Stlačiť, alebo pustiť ??" ()
Skvělé téma, ale prakticky jde spíše o dokument. Zobrazuje sice realitu všedních dní, ale zůstává pouze u toho zobrazení, což se negativně projevuje zejména u 1. a 3. povídky. Skvělý výkon dětských herců. Nejlepší hláška - "Vyhoď toho čuráka, načo nám je? Neznášam ho." ()
Ja tlieskam! Výborný slovenský film, ktorý sa na nič nehrá. Väčšina hercov mi síce nebola sympatická, ale to dobre dokreslovalo osudovú atmosféru. Aj napriek fatalite zobrazených situácii som tu cítil pozitívnu energiu, ktorú si prakticky každá hlavná postava dokázala vydobiť od života v prchavých okamihoch šťastia. Posledná poviedka OTEC - bola brilantná a vtipná. Jaro Vojtek nezaprel svoj žánrový pôvod a film po celý čas budí dojem dokumentu. ()
V priebehu tretej poviedky (s príšernými hereckými výkonmi všetkých zúčastnených) som začal strácať zaujem, prestal cítiť k forme adekvátnu výpovednú hodnotu. I tak však jeden z tých znesiteľnejších predstaviteľov filmov z krízového obdobia porevolučnej slovenskej kinematografie. 2,5* ()
Tak som na doporucenie miestnych 4 a 5 hviezdickovych mentalov zase pozrel na domaci pokus a zas na hovno. Dej to nemalo, detski herci nevedia hrat /ani dospeli/, reziu to asi ntiez nemalo : ne, ne, na taketo "nadhery" zvysoka seriem a ostanem verny radsej europskej tvorbe : El metodo, Kak ja provjol etim letom z RF, Optimisti zo Srbska : 5 % ()
Jedna hviezdička je pre mňa za odvahu to dopozerať. Druhá, je za detských hercov. Dať toto na záver festivalu Cinematik, kedy normálny človek čaká, že na záver príde najcennejší film festivalu - napr. jeden z ocenených, dostane peknú bombu do ksichtu v podobe tohto "filmu". Jaro Vojtek by sa mal radšej držať dokumentárnej tvorby. Z dielne VŠMU som ešte nevidel jeden kvalitný hraný film. A tento počin je toho ďalším dôkazom. ()
Jednotlivé povídky: Syn ***, Maratón ***, Kanárik **, Otec ****. ()
Okrem posledného, tri nedokončené filmy, ktorým absentuje začiatok a hlavne koniec. Každý z nich má potenciál a množstvo rozpracovaných myšlienok, že by určite vydali aj na kompletný film do kina. Akoby sa režisér rozcvičoval a sondoval ohlasy, čím má začať. Dokumentárne podanie vo filmoch cítiť, ale neruší. Dokonca mi príliš nevadili ani amatérske herecké výkony, veď kto v súkromí prednáša dokonalé dialógy bez zakoktania? Teda až na toho učiteľa v škole, ten bol úplne mimo. Možno je vo filme priveľa maďarčiny, nečakal som, že budem v slovenskom filme musieť čítať titulky, ale práve v tom príbehu bola najväčšia sila. Keby ma nenudil druhý, maratônsky príbeh o úteku cez Sibír, pridal by som štvrtú hviezdu. –––– Víte, koho váš syn potřebuje nejvíc? Vás! –––– Vyhoď toho čuráka, načo nám je? Neznášam ho. ()
Čtyři povídky ze syrového života reality. Zajímalo by mne, zda se jedná skutečně o hranou režii... například: pokud chlapec v úvodní scéně zahrál autistu a sám tímto problémem netrpí, jedná se o vynikající práci. Pokud ne, tak už je práce na pomezí s dokumentem a je ještě ve své podstatě brutálnější. ()
Slovenské "rodinné" filmy su bud nepozeralne alebo nudné. Toto je skor ten druhý prípad.. Pribehom chýba nejaka zaujímavejšia myšlienka alebo aspoň spracovanie. Z tých 4 poviedok ma zaujala akurát tá o kanárikovi inak to šlo nejako mimo mna. ()
Ja netlieskam, ale lámem palicu nad SK filmami. Ešte jeden podobný film a môžem si dať rovno oprátku. Umelecky hodnotný film zrejme musí byť depresívny, bez dialógov (ak aj dáke sú, prajete si, aby radšej neboli) , bez východiska a pokiaľ možno bez deja. Pardon, ale aj divák má svoje mantinely. A na ten sa môj práve narazilo. Na ďalších pár rokov preto tunajšiu produkciu radšej vynechám. [9. MFF Cinematik, Piešťany 2014] ()
41. LFŠ Uherské Hradiště 2015 ()
Jedna hvězda za odvahu, druhá za 3. a 4. povídku. Z první zbyly rozporuplné pocity, druhá byla velmi špatně zpracovaná filmařsky. Třetí mě ale donutila k zamyšlení a čtvrtá i pobavila. Nakonec těch 100 minut i docela uteklo. ()
Bola som pri natáčaní konkrétne tretej poviedky. Spomínam si, ako z toho bolo celé mesto na mäkko, ako sme všetci zháňali informácie a sondovali čo z toho nakoniec bude. A pýtam sa sama seba, stálo to za to? Je toto naozaj to, po čom prahne slovenský divák? Potrebujeme sa skutočne pozerať na surovú životnú realitu? Nestačí, že ju prežívame? A ak už spraviť depresívny film, tak radšej nie takýmto štýlom. Je to nedotiahnuté, otvorené konce sú síce fajn, ale aj tie treba vedieť nejako podať a nie ich len odstrihnúť, že si divák ani neuvedomí "ahha, už je koniec ideme ďalej, čože???" normálne neviem čo povedať... slovenská filmografia opäť neohúrila, horšie sú na tom hádam už iba slovenské seriály. ()