Brigands, chapitre VII

Zlatý Lev - výběr (20.01.2006)

Z mých dosavadních Iosselianiů jsou Brigandi zatím nejvýpravnější a nejzávažnější. Je to takové Otarovo Pokání ve smyslu Abuladzeho. Ani jeden ze jmenovaných atributů mu bohužel úplně neprospívá - je těžké se od aktuality profilmovat k živoucímu zobecnění anebo ještě spíš Iosseliani zde nehovoří o ničem, co bych neznal a jeho vyústění jsou předpokládatelná. Étos všeho ale zůstává stejný jako v jiných jeho dílech: akcent na přirozenost, prostotu, touha vymknout se karmickému řetězci, neopakovat nedobré, byť společností zažité mechanismy, skeptický pohled na hodnoty v uvozovkách, na vývoj společnosti, na křivení mladých atd.. Film je vizuálně překrásný, oproti jiným Otarovým opusům je i o dost pečlivější v detailech a v realizaci obecně. A je tedy oproti jiným jeho filmům i hodně smutný. Hereckou hvězdou tu pro mě krom postavy Krále hrané Amiranem Amiranašvilim byla gruzínská laň - femme fatale Nino Ordžonikidze. (04.03.2023)

Ve státě nestátě Hrůzii není nic jistého, snad jen titíž lidé, kteří zaujímají různé funkce, od temného středověku až po dnešek a zřejmě a tak dále. Hrůzijské dějiny jsou samý zmat a zvrat, takže jsou obtížně sledovatelné a sotva pochopitelné. Iosseliani nám podává pomocnou ruku a dějiny hrůzijské země podává jako troj-paralelu. Tím nám ale - ne-hrůzijským ne-nevzdělancům - spíš podráží nohu... Film typu "vem si z toho, co chceš" sice blažil mé srdce, ale denervoval můj mozek, z něhož jsem nedostal jedinou kloudnou myšlenku. (03.01.2023)