Bad ma ra khahad bord
Le Vent nous emportera
Wind Will Carry Us, The
Režie:
Abbas KiarostamiScénář:
Abbas KiarostamiKamera:
Mahmoud KalariHudba:
Peyman YazdanianVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek, který Kiarostamí natočil bezprostředně po festivalovém úspěchu Chutí třešní, vzbudil u části zahraniční kritiky ještě větší nadšení než jeho předchozí dílo. Přitom se jedná o něco záhadnější diváckou zkušenost, která navíc mnohem silněji vězí v kořenech íránské kultury a společnosti.
Vítr nás odvane je rozhodně už v prvním plánu poeticky unikavá zkušenost, ve které celkový význam ustupuje jednotlivým impresím. Název filmu pochází z textu íránské básnířky Forough Farrokhzadové. Postavy ve filmu několikrát recitují básně, což je v Íránu celkem běžný způsob domluvy, protože tamní obyvatelé obvykle znají moderní i klasickou íránskou poezii. Přesto se film vyhýbá ornamentální líbivosti některých děl dalšího významného íránského tvůrce Mohsena Makhmalbafa, ale naopak podniká ještě hlubší ponor do „nedramatické" každodennosti než Kiarostamího předchozí dílo.
Snímek sleduje vedoucího skupiny mužů z Teheránu, kteří přijíždějí do vesnice Kurdistánu a obyvatelům se představují jako inženýři. Postupně ale vychází najevo, že jejich skutečným záměrem je natočit pohřební ceremoniál, který má provázet smrt jedné ze starších obyvatelek vesnice. Stav stařeny se najednou zlepší a skupina zůstává a čeká od svého nadřízeného na instrukce.
Kiarostamí opět radikálně rozmělňuje vyprávění do množství scén, zachycujících banální situace. Do extrému dovádí také své oblíbené napětí mezi explicitně ukázaným a skrytým, které se u něj vztahuje i ke kinematografii samé - proto nechává v závěru Chutě třešní či v kokerské trilogii ukazovat filmařský štáb, který je ve většině filmových fikcí ukryt. Ve Vítr nás odvane naproti tomu rozvíjí nápaditou hru s mimozáběrovým prostorem, neboť před námi skrývá velkou část postav. Nikoho z týmu „inženýrů" kromě jejich vůdce Bezhada, umírající stařeny a kopáče, se kterým Bezhad občas nezávazně konverzuje, ve filmu nikdy neuvidíme, pouze slyšíme jejich hlasy nebo zkazky jiných postav, které o nich mluví. Místo toho několikrát sledujeme Bezhada, jak vyjíždí autem z vesnice, aby našel signál mobilního telefonu, jak s místním chlapcem probírá chystané testy ve škole nebo jak si od zdejších žen opatřuje mléko.
Ve svém vyznění má Kiarostamího snímek opět výrazně etický rozměr, když pod tíhou malicherných obtíží nechává vyplouvat na povrch Bezhadův potlačovaný cynismus. Zároveň s tím dotahuje asketický přístup k filmovému formátu ještě dál než v Chuti třešní, protože jeho dějovou osou není existenční otázka sebevraždy, ale zdánlivě banální sled událostí, a navíc jde o čekání na událost, která se nakonec vůbec nestane. Strnulý stav věcí, trpělivě zachycený v Kiarostamího filmu, nechává ďáblovi čas od času vystrčit růžky, který se skrývá v detailech.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (17)
Film, v němž se prolíná několik plánů: obrázky ze života na vesnici zasazené do krajiny, rozhovory (s chlapcem, kopáčem, učitelem, dojičkou,...), nejasné zprávy při komunikaci s městem. Jaká je to "souhra" a jakou roli v ní hraje tajemný inženýr (proč a s kým přijel, co tu chce najít a proč to nehledá a proč nejde tam, kam chtěl jít)? A kde bere Kiarostami ty své krásné, milé a chytré chlapce? A když budete potřebovat silnější signál, vyjeďte autem šikmo svahem, kolem stromu to pak vezměte ostře doprava, až na kopec - no přece tam, kde i kopáč občas narazí na starověký hrob. ()
Po předchozích filmech od Abbase Kiarostamiho, které jsem viděl, musím žel tentokrát hlásit menší zklamání. Filmy odehrávající se v exotické přírodě mám sice obecně hodně rád, pokud jde o zajímavý art nebo i kvalitně natočenou žánrovku, a samotný příběh o inženýrovi, který navštíví íránské domorodce v jakési odlehlé horské vesnici s cílem nenápadně zdokumentovat jejich život, mě tady již předem lákal a ve výsledku v mnoha scénách určitě i zaujmul. Vítr nás odvane má v sobě typický Kiarostamiho styl pomalejších, přesto poutavých a vizuálně promyšlených záběrů, které jsem na jiných režisérových filmech oceňoval (tady rovněž), ale 2 hodiny poetického filmu bez jakéhokoliv zvratu a minimem scén vyvolávajících silnější emoce? To se mi vidělo přepálené, nehledě na to, že dlouhé záběry na projíždění auta stejným horským úsekem tam a později zpátky se tu objevovaly tak často, až se mi postupně omrzely. Inženýrovy rozhovory s místními vytvářely určitě zajímavou sondu do života v tomto prostředí, nicméně stylem své mluvy a neustálým vyptáváním se na vše možné včetně čistě soukromých záležitostí lidí na mě působil hlavní protagonista občas nesympaticky a otravně... a pak, to „vrcholné“ recitování básně během dojení krávy, natočeno ve tmě, bez možnosti pořádně vidět postavy, už považuji za menší úlet v rámci pomyslného experimentování s poetickým žánrem na plátně. Rád bych dal 4 hvězdičky, ale to by musel pan režisér tento svůj film důmyslněji prostříhat a já bych se u takhle obsahově i vizuálně zajímavého snímku nesměl v některých chvílích ošívat nudou. [70%] ()
Mimo jemne naznacovaneho pribehu, ktery je spise zaminkou pro jine uvahy, folklorniho zobrazeni me ten film fascinuje vynikajici praci s casem, ale hlavne s prostorem. Jak Kiarostami vytvori prehledne krivolaky svet kurdske vesnice, jak dokaze vytvorit orientaci v postavach, ktere casto nejsou ani videt je skvele. Navic si u toho jeste udrzi svuj styl. Mistrovske dilo. ()
Z pochopitelných důvodů nejsem zrovna příznivcem Kiarostamího filmů a když se v prvním záběru objevilo auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou, bál jsem se, že celé dvě hodiny nevydržím. Před tímto kouskem jsem totiž viděl film Chuť třešní a jeho jedinou akcí je právě auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou. Naštěstí jsem nakonec tak úplně zklamaný nebyl, protože tematicky se filmy liší, i když volí stejné prostředky. Dokonce bych řekl, že po dvou předchozích snímcích (Chuť třešní, Pod olivovníky) jsem byl mile překvapen, protože jsem pochopil, co chce film vyjádřit a přišel mi i místy srozumitelný a poetický (recitování básní při dojení krav). Je to taková zajímavá meditace o životě a smrti, osudu a podobných věcech. I zde je mnoho přebytečného a zdlouhavého, např. proč hlavní hrdina nemá ve vesnici, v níž přebývá, signál? Zbytečně to film natahuje - pokaždé, když se mu chce někdo dovolat, musí divák sledovat, jak auto jede na kopec, kde signál je. Ve filmu je ta scéna tolikrát, že mám pocit, že bych na ten kopec sám trefil. Nebo zbytečné záběry tu na hovnivála, co tlačí svoji kuličku, tu na želvu, co se snaží obrátit z krunýře na nohy... Přesto ale pro mě zatím nejlepší Kiarostamího snímek, protože mám pocit, že jsem aspoň v hrubých obrysech pochopil o co tu jde, což u jeho filmů rozhodně nebývá pravidlem... ()
Tajemství života a smrti se nedá odhalit a už vůbec ne zmanipulovat. Pán tvorstva se o to vehementně pokouší a žene se za ním hektičtěji, urputněji, dál a výš. Jeho nejdůležitějším nástrojem je komunikace. Nevšímá si přitom, že podstata všeho spočívá v harmonii a skromnosti. Tam je zárodek dobra. Jak se vlastně pozná pravá tvář zla a kam až dosahuje jeho moc? Může být ovlivněno dobrem? Mezi nebem a zemí existuje tolik záhadných věcí, že nad nimi můžeme filozofovat dokud nás vítr neodvane. Kiarostami na naší mysl navalil pořádnou haldu otázek a mystiky a nechal nás, abychom se z ní vyhrabali sami. Jako odškodné nabídl pohádkové scenérie. Mohli jsme se kochat skvostnými krajinomalbami v sytých barvách i tajuplným labyrintem malebné vesnice, důmyslně ukryté v kopcích. Někoho ten film asi ukolébá ke spánku jak letní vánek, mě i svým pomalu plynoucím tempem smetl v obdivu jak uragán. ()
Galerie (9)
Photo © Cohen Media Group
Související novinky
Seminář íránských filmů
Filmový klub ve Veselí nad Moravou pořádá ve dnech 19. - 21. 3. 2010 Seminář íránských filmů. Program nabídne nejenom íránské filmy, které se již promítaly v našich kinech jako např. Klíč, Chuť… (více)
Reklama