Ten
Dah
Obsahy(1)
Po „kokerské trilogii" a filmech jako Detail, Chuť třešní a Vítr nás odvane, které Kiarostamímu v 90. letech přinesly řadu ocenění včetně hlavních cen na festivalech v Montrealu, Locarnu, Cannes a Benátkách, překvapil na přelomu tisíciletí čerstvě šedesátiletý režisér své diváky krokem, který vypadal jako radikální změna stylu. Po sérii virtuózně inscenovaných existenciálních dramat s mužskými protagonisty natočil pětici filmů vyprávěných z perspektivy ženských hrdinek. Navíc si v těchto projektech zvolenými prostředky i dopředu stanovenými formální postupy (volbou nepohyblivých digitálních kamer či extrémně limitovaným počtem záběrů) záměrně omezoval možnosti zásahů do snímaného materiálu. Tato řada minimalistických či experimentálních snímků představuje nejméně známou (a také nejméně oceňovanou) etapu Kiarostamího tvorby - zároveň však patří k tomu nejzajímavějšímu a nejoriginálnějšímu, co se ve světě za posledních deset natočilo.
Film Deset tvoří - jak jinak - deset nestejně dlouhých očíslovaných segmentů, jež se všechny odehrávají v omezeném prostoru předních sedadel automobilu, který projíždí ulicemi Teheránu. Mladá, atraktivní a moderně oblečená žena za volantem v nich postupně - na cestách ze zaměstnání, za nákupy, do restaurace a modlitebny - sveze svého malého syna, prostitutku, rozvádějící se sestru a přítelkyni, kterou opustil snoubenec. Pasažérům v průběhu jízdy vypráví o vlastních problémech: poté, co se rozvedla se prvním mužem, se jí odcizuje i vlastní syn, který nevychází s jejím novým partnerem a obviňuje ji z přílišné touhy po nezávislosti. Dlouhé, mimořádně otevřené a z velké části improvizované dialogy, byly nasnímány dvojicí digitálních kamer připevněných k palubní desce automobilu. Režisér, který hercům určil jen základní linii rozhovoru, nebyl při natáčení přítomen a s nasnímaným materiálem ve střižně manipuloval jen minimálně. Střihačské zásahy se víceméně omezují jen na vypuštění chyb herců, a diskontinuit v hovoru; sporadické prostřihy na tváře naslouchajících spolujezdců nemají nic společného s klasickým střídáním záběrů a protizáběrů.
Formální radikalitu snímku Deset však není nutné a ani správné interpretovat jen jako formalistický experiment - Kiarostamí v něm do jisté míry dovádí do důsledků motivy, jež se objevují ve většině jeho filmů. Omezené stylistické prostředky nejen nutí diváky k větší míře spoluúčasti, ale vyhrocují i Kiarostamího hlavní téma: dialektiku mezi dokumentem a inscenací. Film iniciovaný režisérem, který do jeho vzniku takřka nezasahuje, stejně jako očíslované scény, jež divákům signalizují blížící se konec příběhu a jeho možné rozuzlení, ilustrují napětí mezi fikcí a realitou. Od té první očekáváme drama a podívanou, v té druhé se ovšem dočkáme jen lopotného uplývání času.
(Letní filmová škola)
Recenze (16)
Čo mi obecne vadí na Kiarostamiho štýle, a čo sa vysublimovalo pri tomto filme, je určitá miera neoriginality. Prečo? Uznávam, že jeho metóda je geniálna a málokomu sa podarí tak veristicky rekonštruovať realitu. Ale práve v tom je jeho slabina. Ten recept sa stále opakuje a preto vyvstáva otázka, či je to ešte stále také originálne. Lepšie sa to dá ilustrovať cez princíp "zameniteľnosti". V geniálnom filme nemožno niečo zameniť za hocičo iné. Každý detail nenahraditeľne buduje celok. (Naopak je tomu pri zlých filmoch, ktoré možu svoje jednotlivé časti variovať a nijako to ich kvalitu neposilní) Vo filme Deset by sa pokojne mohla zjaviť ďalšia postava, pokojne by mohol pribudnúť ďalší super veristický záber a stále by to bolo o tom istom.......................Z danej veci sa odvíja ďalší problém. Režisér nechá prehovoriť množstvo postáv, spravodlivo nechá odznieť každý názor. Výsledný produkt však nepôsobí ako nezaujatá výpoveď, ale skôr akoby režisér nevedel aký postoj má zaujať. Je to jednoducho také veľmi všeobecné. ()
Deset, devět, ...., jedna - a raketa je odpálena. Aneb magická pythagorejská desítka. Aneb úspěšný experiment, úspěšnější než mnohé předchozí, např. warholovské, potažmo americké. Deset pasažérů a vidíte (slyšíte!), co se děje v Teheránu. A nejspíš i žasnete. Formální postup, tj. systém a jeho vymezení, je uveden jinde. ()
Nemůžu neporovnávat Deset s Taxi Teherán. Jinak bych k tomu komentář ani napsat nemohl, protože ty dva filmy jsou si fakt hodně podobné a je dost jisté, že si tenhle námět převzal Panahi právě odsud, přímo od svého učitele Kiarostamiho. Jenže zatímco Kiarostami zůstal jen u toho experimentálního nápadu, Panahi ho víc rozvedl ve všech směrech a to přitom forma zůstala úplně stejná a kamery v autě byly taky jenom dvě. Jen teda Deset vypadá víc jako home video a Taxi o něco profesionálněji, ale to je samozřejmě rokem vzniku. Hodně se mi zde líbily veškeré dialogy a herecké výkony, všechno totiž působilo naprosto přirozeně, realisticky a stejně tak to bylo i u práce s postavami. Snad jen ten malý kluk na mě působil občas příliš přemoudřele, hlavně teda v prvním segmentu (což je celkem paradox, jelikož ten se mi ze všech líbil nejvíc). V tomhle směru je ten film fakt skvělý. Jenže tématem se věnuje pouze jedné věci a to životem žen v Íránu - a to ještě pouze v rámci jejich vztahů s muži. V Taxi Teherán kromě tohohle tématu bylo i téma útlaku režimu, a to nejen na ženách, ale taky dětech, umělcích a vůbec tak nějak všeobecně. Prostě tam toho bylo víc a vše víc rozebrané, v úplně stejné podobě skrze maximálně přirozeně působící dialogy mezi lidmi v autě. U Desítky bych ani neměl problém s tím, že vypovídá jen o tomhle, kdyby aspoň měla nějaké pevnější a celistvější vedení. V Taxi Teherán to bylo skrze ten nápad s taxislužbou, tady jenom žena vozí syna, prostitutku, kamarádku a sestru, všichni si povídají, ale k ničemu to pak nevede, závěr to v podstatě nemá a tím pádem vlastně ani úvod ne, jsou to jen takové nahodilé úseky ze života několika lidí. Navíc ani postupné příchody spolucestujících na sebe moc nenavazují. Určitou sílu a působivost to má určitě i tak, nevidět Taxi Teherán tak tomu dám čtyři hvězdy bez zaváhání, ale takhle vím, že stejný nápad šlo podat líp a mnohem propracovaněji. Kiarostami přišel jen s prvotním nápadem, ale zůstalo to pouze u něj, i když nemuselo. Ale časem možná tu čtvrtou hvězdu přidám, protože klady u mě určitě převažují a špatné to rozhodně není. Silné 3* ()
Snímek je rozdělený do desetí částí, které zachycují rozhovory mezi řidičkou (Mania Akbari) a nejrůznějšími spolucestujícími (syn, sestra, kamarádka, neznámá žena, prostitutka) za jízdy ulicemi Teheránu. Spíše dokumentární film využívající docela přesvědčivých výkonů neherců jehož ústředním tématem je postavení ženy v íránské společnosti. Snímek byl natočen pouze dvěma digitálními kamerami upevněnými po stranách vozu. Pro mě byl například šokující hned úvodní rozhovor, kdy s matkou v autě jede syn, který s ní jedná jako s podřadným, hloupým tvorem. Křičí na ní, je hrubý. Prostě jsem seděla v kině a chvíli jen tak "zírala" na plátno a nemohla uvěřit. ()
Svinsky nerad to pisem a hodne sa tomu vyhybam, ale tu sa ned. Kiarostami starol a pomaly asi aj ohlupol - sledovat par zenskych v aute jak kecaju dve na tri - a tpo vyse 94 min - to aj na mna ako artaka uz prilis silna kava. Na hrane prijatelnosti. Toto mozu nadhodnotit len vystudovane filmove teoretiky -elitary. A zasrat to tu este aj kopou toho ich yneteleguanskeho hnoja . 55 % ()
Galerie (6)
Photo © Carlotta Films
Reklama