Zire darakhatan zeyton
Au travers des oliviers
Through the Olive Trees
Pod olivovníkmi
VOD (1)
Obsahy(2)
Snímek Pod olivovníky je poslední částí Kokerské trilogie režiséra Abbase Kiarostamiho, která se vydává do „zákulisí" druhého filmu Život jde dál a věnuje se drobným problémům provázejícím jeho natáčení. Sleduje komplikace, které vyvstanou, když milostné neúspěchy jednoho z herců – mladíka toužícího po ženě, která hraje jeho manželku, ale ve skutečnosti s ním nechce mít nic společného – způsobí na place pozdvižení a do víru toho všeho zatáhne i nebohého režiséra. Nepopsatelně krásná a dojemně lidská komedie se noří do folkloru iránského venkovského života a odlupuje vrstvu po vrstvě inscenovanosti, zatímco zkoumá prchavý, alchymistický vztah mezi filmovým uměním a realitou. (Cinemax)
(více)Recenze (26)
Tak trochu íránská Americká noc. :) Íránská kinematografie na mě působí jako hodně specifický filmový svět sám o sobě, bez jasných hranic ještě propojen s realitou kolem, ale pobývat v něm na dálku se mi rozhodně velice zamlouvá – u starších filmů Abbase Kiarostamiho zvlášť. Přestože jsem si pustil stále jiný film, jakobych znovu navštívil známá místa, jen vždy v nových situacích. Opět jsem poznával a zahlédl některé „staré známé“ z jiných snímků (zde například o již 7 let staršího a mírně vyrostlého kluka z filmu Kde je dům mého přítele, ale i režiséra Jafara Panahiho, zde rok před samostatným debutem ještě coby asistenta režie). Opět jsem si vedle ústředního příběhu mohl ještě v druhé vrstvě užívat možnosti naslouchat povídání o předchozích filmech, tvůrcích či dalších režisérech, s čímž jsem se mimo íránskou tvorbu v hraném filmu snad jinde ani nesetkal. Vždy se těším téhle možnosti, sledovat vedle sebe u pana režiséra všechny ty lidičky, působí na mě přes svou zdánlivou všednost nesmírně zajímavě a také nadmíru skromně, baví mě poslouchat jejich povídání a sledovat je v různých všedních i nezvyklých situacích... a v tomto případě obzvláště, když hlavní dvojici tvořili režisér a jeho herec. :-) Vůbec mi nevadily dlouhé záběry, tady bych se díval klidně i déle... Mimo celý podmanivě natočený proces kolem přípravy a natáčení filmu v sobě nesou nádhernou atmosféru i všechny scény pomimo, na louce během pauzy, v lesíku, na poli, třeba když se Hossein snaží vyznávat lásku či alespoň dostat vytouženou odpověď od své spoluhrající partnerky, mimo natáčení věčně zahleděné do svého uzavřeného nitra. A když pak ještě celý film Kiarostami netradičně zarámoval na úvod i konec hezkou hudbou, byl jsem z dalšího jeho dílka opět převelice spokojen a nadšen. [95%] ()
Kiarostami kokerská trilogie (neplést s mordorskou trilogií) patří k vrcholným dílům světové kinematografie a základním dílům postmoderní filmové literatury. Zatímco Luc Godard (nebo další) dokumentují "konec" filmu, Kiarostami (nebo Jacques Rivette a další) se podílí na zrození "nového filmu". Tak jako hudba Johna Cage (a mnoha dalších) je oproštěna od melodie, harmonie a rytmu, jsou filmy postmodernistů oproštěny od dramatického schématu, plynulého děje, pointy, bonmotů atd. A přitom to nejsou filmy dívácky nevděčné, nudné, či jinak odpudivé - viz hodnocení na časfd. Nejlépe je zde hodnocen první film třilogie "Kde je dům mého přítele?", pak závěřečný "Pod olivovníky" a na konci je druhý "Život jde dál". S tím je možno souhlasit, i když to nemá velký význam. Kokerské filmy vznikly v letech 1987 - 1994, v roce 1990 byla tato perské země postižena katastrofálním zemětřesením. ()
Lepší (nebo aspoň stravitelnější) zážitek, než z Chutě třešní či Vítr nás odvane. Lze zde vystopovat aspoň náznak příběhu a film také obsahuje místa, která bych se nerozpakoval označit za krásná (např. když se nápadník omlouvá své vyvolené, že slova, která před kamerou pronáší, nemyslí vážně - je to přeci jen film!). Takže ano, některé scény pěkné, ale jiné zase jak je u Kiarostamího zvykem až úmorně natahované - třeba to natáčení, co se vždy nějak pokazí a musí se pořád a pořád opakovat. Celkově mě film příliš nezasáhl a odešel jsem z něj stejný, jaký jsem na něj přišel. ()
Trhák nebo taky „My ze čtfté bé“ po íránsku. Abbas Kiarostami dokonale zakomponoval krajinu (vzpomeňme podobný film z letošního Cinema Mundi – Barvy hory) do jinak prostého příběhu lásky bez rozumu. Jedna z rovin „filmu ve filmu ve filmu“ je možná zbytečná, ale i tak jsme viděli nej(dů)vtipnější a také nejzelenější film prvního festivalového dne. LFŠ 2012. ()
Klasicky problem trojok - su najslabsie a tato trojka je toho klasickym dokazom. Through the Olive Trees je uz o natacani a problemoch pri toceni filmu. Zprvu sa hned do filmu narve akasi postava a hovori, ze bude filmovy reziser. dalej problemov tu je viac : reziser neputuje k cielu, hodne sa hovori o problemoch pri obsadeni konkretnej roly, casto obsadene nehercami - asi ako u CS Slunce Seno bola stara Kelisova cista neherecka. Divaci sa nic nedozvedia ani o pozadi natacania filmu, veci, ktore boli ako odraz skutocnosti, su inscenovane a herci maju problem zahrat cokolvek ´ co sa rozchadza s ich realnymi zazitkami. Skrze talketo malickosti sa objavi skutocna mentalita ludi - a zas ta akasi slavychtivost miestnych - jedine, preco sa vo filme ukazali - a svet je drsne miesto na zivot - je prachobycajna chut po slave : 72 % ()
Galerie (21)
Photo © CiBy 2000
Reklama