Dny zatmění

„Tým dokonce vypracoval časový scénář tohoto způsobu zániku vesmíru. Mělo by k němu dojít za 20 miliard let. Jednu miliardu let před koncem se jednotlivé galaxie vzdálí natolik, že přestanou být navzájem viditelné. V momentě, kdy totéž potká hvězdy v Galaxii, bude vesmíru zbývat 60 miliónů let. V té době už nebudou na noční obloze pozorovatelné žádné hvězdy. Tři měsíce před koncem se odpoutají planety od Slunce. Pouhých 30 sekund před koncem exploduje naše Země. A pak už dojde k rozbití atomů a posléze i jejich jader. V tento moment zbývá vesmíru už jenom 10 na 19 sekundy. Nezbude nic, zdá se, že nastane opravdu definitivní konec.“ [Pavel Koten, "‚Velké puknutí‘ na konci vesmíru“]... Co má tohle společného se Sokurovým filmem? Kdo ví? Kdo ví, do kterého časového bodu vesmíru je umístěn. Ale právě možná v tomto paradignamu se utváří svět doktora Maljanova (z jeho letmých dotyků se světem). Možná jde o to (o něco) protáhnout tuto deset na devatenáctou sekundy. Pozn. 1: Zvuková stopa, koláž mluvených projevů a hudby Jurije Chanina nebo Chanona (nebo také jinak) mi byla velice blízká. Dříve (ne moc dávno) patřil tento druh soudobé hudby k velice častým. Pozn. 2: Skladba věci připomínala spíš chaos než nepořádek. Pořádek konzumní části světa je jeho kontrastem, netvoří však řád. (13.12.2018)

Nějak nevím, co přesně mi to chtělo říct. Témat v tom není málo (snaha o soužití nově přistěhovalého člověka se zbytkem obyvatel vesnice, tvůrčí krize (spisovatel neví, jestli je svým psaním spokojený nebo ne), střípky osudů místních obyvatel), ale všeho je tu jen trocha. Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě, jako bych sledoval různé scény nahodile za sebou poskládané a tím jediným prvkem, co v nich navazuje, je postava Malyanova, která tím vším procházím. A tuhle rozpolcenost jsem cítil celých 139 minut. Pak tu ale jsou scény, co působí spíš symbolicky ((asi) Anděl, mluvící mrtvola) a tím pádem si nejsem jistý, jestli to celé náhodou není nějaké hodně hluboké a těžko pochopitelné podobenství, či se jen jedná o nahodilý sled více myšlenek. A možná to celé je jen psychologický film a dost scén se odehrává v hlavě Malyanova (což je taky možnost - v některých scénách to u něj vypadá na skrytou homosexualitu a on sám moc neví co se sebou) - takže o čem přesně Dny zatmění jsou, nechám na jiných. A nebo to pochopím po druhém zhlédnutí, ale moc si nemyslím, že bych ho kdy uskutečnil. Po herecké stránce je to perfektní, po filmařské dobré, ale dost záběrů mi přišlo zbytečně dlouhých a celkově se to strašně vleklo. A vlastně jsem ani nepochopil, proč jsou některé záběry barevné a jiné černobílé (těch je víc) a proč při těch barevných je někdy použito rybí oko... Jinak ten sci-fi prvek jsem v tom ani nenašel. Nebo tam je, ale strašně upozaděný. Možná se to odehrává v nějakém paralelním světě, nebo je tu ten žánr proto, že se to odehrává neznámo kdy? Netuším. Takhle rozpolcené pocity jsem z filmu už dlouho neměl. 3* (21.11.2020)

Z tohoto snímku mi asi uniklo docela dost, ale trochu mě mrzelo, že je to prezentováno jako sci-fi, ale naprosto zbytečně, protože tohle je prostě rozjímání, i když s dějem, o tom, co je to lidská existence. Líbí se mi, jaké jsou používány obrazové prvky a technologie, hlavně tedy filtry, ale tohle není film, který by mě dokázal zaujmout a přesvědčit o tom, abych ho sledoval znova. (01.12.2016)

Širokou ruskou duši mám rád, stejně tak Sokurova, hlubším dimenzím bytí bych se snad taky nebránil, leč jako ateista a materialista jsem měl problém strávit fakt, že tento film, jenž je o hledání pevného zakotvení lidské identity, zakotvil ve starém známém křesťanském přístavu. Ta symbolika je do očí bijící, zrekapitulujme si proto některé (spoilery): celý film se odehrává na poušti, lokaci starého i nového zákona, metafory oproštění se od všech pozemských pomíjivých statků - je tu jen pustá zem, člověk a nebe, přesně jako v závěrečném prozření doktorově (s jeho pohledem vzhůru...). Když mrtvý Sněgovoj na pitevním stole vypráví o kruhu, který když překročíme, tak vše ztratíme, ale nové získáme, evokuje to např. toto: "A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život." (Matouš 6, 29). Tento motiv je vlastně manifestován celým doktorovým příběhem, jenž se také postupně všeho zbavuje (zejm. spálí ty nicotné papíry...). Korunu tomu nasadí přítomnost malého ježíška na plátně...Ale takových symbolů i explicitních narážek je mnohem více. I tak je to ovšem velice hluboký film, navíc s krásnou kamerou i celým vizuálem.Navíc, pro milovníky pohádky o totalitarismu bude nepochopitelné, jak mohl komunistický režim povolit film o hledání boha, kde všechna světská moc je ukázána jako pomíjivá (další biblický motiv - ruské/ sovětské impérium jako nástupce toho římského) a kde se marx-leninské symboly doslova rozkládají v prachu. (16.11.2014)

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)