Otec

Pro mne osobně mělo spíše výpovědní hodnotu o době - reálie i způsoby chování, než že by mi to dalo cokoliv "přesahového". scénář: István Szabó kamera: Sándor Sára hudba: János Gonda Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...? Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe. Mircea Dan Duta (25.07.2012)

Divák si nostalgicky zavzpomínal na průvod, karnevaly, soudružky svazačky s velkými prsy v upnuté bílé halence a další věci v jádru neškodné věci, které se za komára děly, hlavní postava zase nostagicky zavzpomínala na svého otce, který už ne tak neškodně zahynul na sklonku druhé světové války. Formální stránka filmu není nezajímavá, pohyblivé záběry, mezi nimiž je těch statických minimum, dávají snímku snesitelné tempo, líbil se rovněž časový posun mezi dětstvím a ranou dospělostí hlavní postavy, řešený v podobě symbolického záběru na hrdinovy hodinky. Tolik ke kladům filmu, které byly tímto vyčerpány. Jinak celkově mám pocit, že tomu všemu tak nějak chyběla tolik potřebná "šťáva". (11.01.2008)

Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry. (20.02.2012)

Svěží film jednoho z největších klasiků maďarské kinematografie – Istvána Szabó. Apa vypráví o zdevastovaném Maďarsku po válce, o generaci dětí bez otce. A právě osud jednoho takového chlapce sledujeme. Takó si svého otce jako malý kluk velmi idealizuje a postupem času zjišťuje, že otec nebyl takový, jakého si ho jako dítě vysnil (a to doslova – ve filmu najdeme mnoho snových sekvencí). Na filmu mě kromě hrátek s časoprostorem zaujala práce s kamerou (POV, nájezdy, dialog u stolu, záběry zdevastovaného města) a hudbou, která společně s komediálními prvky přináší svěží vánek do této intimní zpovědi jedné generace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (02.11.2016)

Fajn film evokující ze startu mírně Obecnou Školu (je to ostatně stejné období), akorát v poválečném Maďarsku. Kluk vyrůstá bez otce, ve kterém vidí svůj vzor a nepřekonatelý ideál, který mu naboří až tvrdý střed s realitou všedního dne - ve které místo na hrdinství není. Nejsilnější je střední pasáž filmu zachytávající právě takový střet ideálu s realitou, v tak specifických podmínkách, ve kterých chlapec vyrůstá. Pro pochopení děje ani nějak není důležité znát historické pozadí socialistického Maďarska, stejně se mu jde pod kůži jen majinko. (21.03.2010)