Budapešťské povídky

Budapešťské povídky mě už před časem zaujaly originální ústřední zápletkou a zvláštní atmosférou opuštěného prostředí, nímž se narůstající skupina cestujících vydává kamsi do vysněného města... a opakovaně po čase ve mě krásně dozrály. Už jen ty absurdní cestovní příhody s ručním poháněním staré tramvaje člověk jinde nevidí a přijde mi, že István Szabó již v prvním plánu dokázal děj po celou dobu vést se zajímavými zvraty, kreativními nápady (např. svícení na oknách tramvaji v noci) a též různými překážkami, jež putujícím staví osud do cesty. Ve druhém plánu se pak s působivým účinkem rýsoval obraz putování životem a světem, za jistým vysněným cílem přes různé, i zdánlivě nesplnitelné překážky včetně okamžiky chvilkového „pekla“ v životě (viz. výjev procházení ohněm/požárem, do něhož se tramvaj řítí)... a je to vlastně hezké, když režisér dokáže jasně sdělit myšlenky a současně nechat prostor pro interpretaci, jaká se divákovi během sledování poutavě podaného alegorického děje vynoří. Případné dějinné či politické odkazy jsem dokázal vnímat spíše minimálně, přesto jsem si odnesl ve výsledku uzemňující zážitek plný osobité dramatické atmosféry, malé špetky humoru a velké špetky člověčiny. [85%] (22.10.2023)

Lehce absurdní, úsměvná, milá, ovšem i satirická a místy lehce (ale i těžce) depresivní hříčka. Zároveň však též zatraceně pravdivá sociologická sonda do chování určité nesourodé a každou chvíli rozšiřující se skupiny, která nemilosrdně ukazuje na vlastnosti davu (dobře to je vidět na různých situacích-drancování, bitka, vymýšlení čísla, průjezd ohnivým peklem, vybírání barvy, odchod, rozebírání tramvaje, průtrž mračen a mnoho dalších). Na jeho cestě platí nevyřčený zákon; kdo se kvůli něčemu od skupiny odpojí či s ní nesouhlasí, s tím se už dál nepočítá (nebo přímo vylučování určitých jedinců-holič), a to vše je stupňováno narůstající „ponorkou“ mezi členy komunity. A když už jsem u „dopravních prostředků“, vše se točí kolem tramvaje, která je symbolem sjednocení, naděje a života. Vše dohromady tvoří velmi pozoruhodný, ale také kvalitní celek, který člověka nadchne už úvodní maximálně originální zápletkou a udrží si ho až do závěrečných záběrů. Netvrdím, že mi sedlo úplně vše, nezdálo se mi trochu podivné plynutí času ve filmu (dobře to bylo vidět na dětech, jejichž přítomnost a růst naznačuje hodně dlouhé časové období), poněkud zvláštní mi přišlo také oslovení diváka, ale jinak tomuto mému prvnímu Szabóovu čistě maďarskému filmu nemám co vytknout a přiděluju mu slabší, avšak přesto plný počet. Jo a zdejší „rodinný“ žánr je poněkud zavádějící. (01.01.2015)

Maďarský titul: Rozprávky z Budapešti, na mňa pôsobil asi až príliš »rozprávkovým dojmom«; viď otváracia sekvencia so žltou električkou, ktorú postavy najprv [1.] pripravili do stabilizovanej polohy, aby ju potom [2.] tlačili po premočenom piesku, či ju i nakoniec sami [3.] POSTAVILI(!) na trať [žeriav by mal teda čo robiť v takomto divokom teréne, nie to ešte tieto hladné postavičky], pričom asi vôbec najväčšie: [4.a] «Ad Absurdum»; bolo podľa mňa docielené do tej situácie, keď v nasledujúcom dianí, práve túto ELEKTRIČKU, na ktorej bol mimochodom postavený celý tento, naprosto bizarný titul, nakoľko určitá banda nešťastníkov, ju iba neustále tlačila po koľajnici, a k tomu si i často pospevovali do rytmu, či miestami tiež intelektuálne filozofovali nad zmyslom života, alebo sa tiež medzi sebou občas i pobili ... ; skrátka [4.b], rozhodne najväčší NONSENS spočíval v tom, ako v 2/2 minutáže, postavy ROZOBRALI tento dopravný prostriedok na množstvo dielov, s ktorými sa ponáhľali na druhú stranu rieky, kde ich zase zložili DOHROMADY; a čuduj sa svete, ONA znovu fungovala ako sa patrí! • Možné pozitívum naostatok spočívalo možno snáď maximálne len v tom, že nemecký režisér: Werner Herzog, nielenže [asi?] videl tento naprostý «bizarre», svojho maďarského režisérskeho kolegu: Istvána Szabóoa, kedy si dosť i reálne myslím zrovna to, že sa trošku inšpiroval na svojom zlomovom počine: FITZCARRALDO, kde megalomanský protagonista Brian Sweeney Fitzgerald v podaní vskutku šialeného Klausa Kinskiho, sa pomocou domorodých indiánov, pokúsil popresúvať parník skrz peruánsku džungľu, a k tomu i po strmom svahu, čím vari nenarážam práve na nič iné, než na to, že v tomto podaní to bolo mimoriadne realistickejšie, pútavejšie, kvalitnejšie a cetera. • Týmto rozprávkam sa radšej zo širokého oblúka celkom vyhnite, pretože by ste mohli prísť k veľkému úrazu, a tak vás predsa dopredu varujem, že pri Fitzcarraldovi, vám pravdepodobne hrozí takmer to isté, ale s tým podstatným rozdielom, že v prvom prípade uvidíte film, zatiaľ čo hneď v tom druhom: naozajstný FILM, čiže nie je film ako film ... (21.10.2023)

Musím se přiznat, že až dosud jsem neměl tušení o existenci ČT3, ale to není podstatné, to hlavní je, že tam šel tento zapomenutý nenápadný klenot, kdy v naprostém minimalismu se krásně rozehrávají povahy jednoltivých lidí, kteří tvoří prazvláštní tramvajové společenství. Film má v sobě snad všechny základní emotivní nálady z nichž mě se nejlíp líbilo závěrečné vyznění. (10.04.2020)

Z Budapešti se, kdo ví - divák rozhodně ne - jak při výbuchu jedna žlutá tramvaj dostala na břeh jezera. Skupinka poutníků, kteří se chtěli dostat do města, se nezarazila nad tím, že tramvaj je u kolejí, které nikam nevedou, že město není vidět ze žádného kopce, na který se dostali. Nikoho nezarazí, že koleje končí a nikde dál nepokračují. Tramvaj, která by mohla být činžovním domem, jeskyní či karavanou, veze své pasažéry, obrušuje jejich osobitost, až zůstane jen nejvlastnější já každého z nich. Obecná lhostejnost ke krutosti vůči někomu, kdo ještě před chvílí byl adorován, protože skupině zachránil život, lhostejnost vůči dalšímu, kdo se v zájmu celku obětoval, jen vlažný soucit s někým, kdo přišel o zrak. Lhostejnost, jakou denně prožíváme, lhostejnost, se kterou se denně setkáváme. Důležité je zůstat sám v tramvaji a pokračovat v cestě. Moje tramvaj je modrá a její pasažéři jsou ve svém nejvlastnějším já laskaví. (12.02.2016)