Pépé le Moko

Romantický obrazotvûrce Duvivier si tentokráte vybral exotické prostředí Alžíru, které se mu bohužel nepodařilo plně zužitkovat, k vyprávění romantické gangsterky. Překvapí na svoji dobu nezvyklá zkratkovitost děje a především absence akčních scén, které by takovémuto snímku slušely. Nelze pochybovat, že by je režisér prvního akčního celovečerního filmu nezvládnul natočit. Ale Duvivier se rozhodl dát tentokrát průchod spíše emocím. Bezhlavé zamilování hlavního hrdiny do dámy se šperky na první pohled však nepůsobí příliš věrohodně. K nedůvěryhodnosti přispívá i zcela nezvykle přehrávající Gabin, který některými svými grimasami přinutí diváka spíše k smíchu, než k pochopení. V kontextu předchozího děje se nelze divit závěrečné patetické scéně u plotu. Nezbývá než opět ocenit jemnocit, s jakým Duvivier nechává snímat scénu, především pak to, že využití zadní projekce coby propojení snového světa s realitou dodává této mnou opovrhované metodě zcela novou dimenzi a povyšuje ji na plnohodnotný tvůrčí prvek. (31.08.2019)

Filmový Pépé se mi ohromně zamlouval, elegantní chlapík s okouzlující přitažlivostí. Pravdou však je, že v reálném světě bych ho netoužila potkat, výčet jeho zločinů byl hodně dlouhý a k sukním měl také příliš kladný vztah.. Jeho faktické uvěznění v Alžíru ve čtvrti Kasba, nemožnost vrátit se domů, jeho teskná touha po domově, resp. rodném městě, tuším násobilo jeho nový vášnivý vztah s Gaby.. No a vidět Jeana Gabina zpívajícího na terase, rozesmátého, šťastného bylo pro mě velké potěšení.. Za zdařilý závěr a s přimhouřením oka dávám čtyři hvězdičky.. (13.04.2020)

Čekal jsem táhlou nudu a tu naštěstí nedostal. Pobavil mě už úvod představením místního života se svým propracovaným systémem informátorů. Stejně jako postavy, nejvíc asi trpělivý inspektor Slimane (který mi začal vadit až ke konci) a pak také parťáci hlavního hrdiny (no a samozřejmě i sám pan Nepolapitelný, přestože v některých momentech mi jeho chování nebylo zrovna po chuti). Naopak Gaby mě silně zklamala, neměla žádnou šťávu, a tomu vzplanutí k její osobě jsem prostě nevěřil (i přes závan domova). Příběh samotný byl spíš takový horší průměr, který krom linky s Pierrotem a pak chvilkovým vzpomínáním Carlosovy ženy (mělo cosi do sebe) ničím nevybočoval. To se změnilo až úplně ke konci, nejdřív mě sice film dráždil nepěknými zadními projekcemi, ovšem samotný závěr byl svou atmosférou velmi dobrý (škoda, že na něco takové člověk musel čekat celý snímek). Proto hodnotím celkově lepšími 3*. (20.04.2015)

Ornamentální kolorit a gangsterské prostředí je tu pojat v kontrastu k Paříži (o které se ale jen mluví). Obojí už ale nikdy nebude tím, jako bylo kdysi (vlastně konec kolonialistického období předznamenáno poněkud prorocky) Je zároveń tím, co mě, co mě stále a stále uchvacuje (Maroko s Dietrichovou a Casablanca míří k podobným zdrojům), přesto oko a ucho znalce vidí a slyší (ale nejen folklor, i skvělá Gabinova píseń a operní arie vysloužilé zpěvačky) víc než v konkurenčních projektech. Špína, hazard, zároveň klasická gangsterská romantika (Gabin je hodně sympatický darebák), kterou tolik filmaři milují a já ji vždy podlehnu. (19.07.2010)

Nechala jsem si hodnocení filmu uležet do druhého dne a došla jsem k tomu, že mi sice z hlavy nevyšuměl, naopak některé scény se mi vybavují velice živě, avšak jsou to ty, u kterých jsem si říkala, že se tam poněkud plýtvá s emocemi. To se týká romantické linky, jejíž opravdovosti jsem jaksi nebyla sto uvěřit. Trochu tomu filmu pomáhá prostředí úzkých, křivolakých uliček starého Alžíru, leč toho skákání mezi střešními teráskami mohlo být trochu více, to by tam ale asi musel hrát Belmondo. U J. Gabina mi více sedí ta podoba moudrého a rozvážného muže z jeho pozdějších filmů. I tady hrál dobře, pokud zrovna neromantizoval. (01.09.2019)