Věčný návrat

Keltskou legendou zasazenou do novodobé Francie vane ledový dech Valhaly a seversky plavá krása hlavních představitelů připomíná křehkost efemérního kvítku, který už v okamžiku svého vzklíčení ví, že jeho čas se počítá jen na okamžiky. Přesto tahle malá fialka z pugetu francouzské kinematografie dokázala vlít sílu do srdcí lámaných válečnými lety a půl století po svém vzniku ve mně probudit jednu z mých největších platonických lásek, když jsem tehdy dávno zaslechla tichý hlas Jeana Maraise: "Je t´aime, Nathalie..." (26.11.2007)

Prvý skutočne veľký film Jeana Maraisa podľa scenára jeho priateľa Jeana Cocteaua. Ten si vzal motív z príbehu Tristana a Isoldy a vznikol slušne natočený dramatický príbeh lásky. Oceňujem čiernobielu kameru a sebavedomý výkon hlavného predstaviteľa. Film bežal v našich kinách v roku 1945. (24.10.2020)

Musím říci, že tento film považuji zatím za nejlepší zpracování příběhu Tristana a Isoldy. I když jsem člověk, který má rád, když se zachovávají historické kostýmy, reálie a vůbec všechno, co s historií souvisí, nemohu tomuhle příběhu režiséra Jeana Delanoye podle scénáře Jeana Cocteaua nic vytknout. A že se právě tehdy začal psát milostný příběh mezi ním (scénaristou) a představitelem hlavní role Jeanem Maraisem, no a co... Dost mě překvapila negativní reakce mužské části, která příběh komentovala, protože i od nich, zvlášť nahlédla-li jsem některým do profilu, se dalo předpokládat, že smysl pro romantiku a tragédii budou mít... (aby nakonec někdo z nich nezačal i zpracování Shakespearova Romea a Julie bez historických kostýmů považovat za melodrama). No, ale asi ta poetika, byla na mužskou část až příliš. Avšak ne tak pro mě. Jean Marais byl jako Tristan, či vlastně Patrice, božsky krásný a tak si Isolda, vlastně Nathalie, mohla dovolit být i kusem ledu, vždyť taky pocházela z Norska (postava né herečka...). No a protože tenhle příběh zachoval ve dvou Nathaliích i dvě Isoldy z legend (při Isoldě Zlatovlasé v nich vystupuje i Isolda Běloruká), má ode mě, (nejen) proto plný počet hvězd, přičemž o jejichž snížení jsem ani na vteřinu neuvažovala, ať již kvůli výbornému novodobému lordu Marcovi nebo jeho krásně špatným příbuzným... (03.09.2012)

Tenhle snímek jsem viděla v dívčích letech...byla to nádhera. Marais mě absolutně uchvátil. Zážitek. (12.11.2016)

Věčný návrat spíš podle Wagnera než Nietzscheho, přičemž Auricova hudba je mnohdy příjemnější než Wagnerova. Románská pohádka bez severské ledové královny. Nicméně: žádný muž nedokázal zpíval jako Elvis Presley, žádný nedokázal působit svým zjevem jako Jean Marais. (24.12.2020)

...jeden z filmov môjho detstva....nečakal som vtedy taký koniec,ale bolo mi vysvetlené,že to je dráma a že drámy končia tragicky....niekedy od tejto doby nemám rád filmy so zlým koncom.Inak silný film - pamätám dodnes. (12.08.2015)

Akýsi novodobý príbeh o bájnom Tristanovi a práve film najviac ťaží z tohoto príbehu, ktorý tancuje na sinusoide osudu - ten občas žičí a občas nie. Osudová láska, ktorá funguje až do smrti. Mladý a ešte bloňdavý gay Marais sa na rolu výborne hodí a jeho rovnako bloňdavá partnerka akoby vyšla zo severských bájí. Síce je tej romantiky príliš a herci v romantických polohách častokrát prehrávajú, má to niečo do seba. Hlavne, keď fungujú veci aj pomimo ústrednej dvojce, z ktorých vytŕča trpaslík (myslím, že si neskôr s Maraisom ešte viackrát zahral) - riadna potvora - aký je malý, taký je potvorný. (15.04.2023)

Zbytečně rozněžnělá a vzrušená variace na Tristana a Isoldu, která především neuvěřitelně topornou Madeleine Sologne, vystupující jako ve stínu němého filmu, a v závěru otravně ufňukaným Maraisem, působí stylem díla přecitlivělého básníka. Kdo ví, v jakém rozpoložení mysli byl Jean Cocteau při psaní scénáře, filmový pás ale potřebuje jiné pojetí, než básnické obraty psané na papír, to je jisté… II Scénář: Jean Cocteau. 60% (06.12.2011)

Byl to jeden z prvních filmů Jeana Maraise, který jsem viděla v originále. Dodnes bude pro mě jedním z nejoblíbenějších. Ponuře romantický příběh inspirovaný legendou o Tristanovi a Isoldě je zasazen do Francouzského městečka 40. let. Skvělé výkony všech herců jen podtrhují jedinečnost zážitku.. nemůžu než doporučit, je to krásné i jen poslouchat...a nechat se unést (18.03.2005)

Příběh platonické lásky bez jakékoli vášně obou hlavních protagonistů je v totálním protikladu k jejich slovnímu milostně-patetickému projevu a k uslzenému rádoby-srdcervoucímu tragickému konci, kde smrt přijde jako na povel. Marais tady má ještě hodně daleko ke svým pozdějším slavným romantickým hrdinům a Madeleine Solange se téměř celý film projevuje jako živá mrtvola/zombie. Jedna hvězda za jediné oživení v podobě liliputána Achille (Piéral) a jeho matky (Yvonne de Bray). (27.12.2017)

Při novém zhlédnutí po dlouhých letech - snad právě proto, že milostný čtyřúhelník už znám - mě tentokrát plně zaujala tříčlenná rodinka žijící na hradě strýce Marka. Charaktery těch tří zrůd v čele s trpasličím sociopatem jsou psychologicky tak přesné, že bylo potěšením (pravda, poněkud masochistickým) je sledovat. Svým způsobem mi ten trojlístek zastínil i nordicky sošného Jeana Maraise a spol. Jestli se k filmu po čase ještě znovu vrátím, pak hlavně kvůli trpaslíkovi! A samozřejmě kvůli kvalitní filmařině s promyšleně komponovanými záběry. (01.09.2011)

To bolo veľmi dávno, keď som videl tento snímok... rád by som si ho pozrel ešte raz. (05.12.2009)

Můj první kontakt s tradicí kvality a hned v takto velkém stylu. Mám rád vznešená témata. Nadčasová témata. Taková, která si zaslouží precizní zpracování a toho se jim v rukou Jeana Delannoye dostává. Věčný návrat je velmi dobře odvyprávěn, zároveň nový háv původní legendě o Tristanovi a Isoldě sedl přesně na míru. Stěžejní myšlenky o lásce, zradě a zahořklosti jsou dovedeny do potřebné hloubky. Mimo to si přičtěme zajímavé epizodní příběhy. Film si, jak je v tradici kvality zvykem, vytváří svůj vlastní, abstrahovaný svět, ale co je podstatné, funkční svět. (04.08.2011)