O thiasos
The Travelling Players
Režie:
Theodoros AngelopoulosScénář:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHrají:
Eva Kotamanidou, Grigoris Evangelatos, Vangelis Kazan, Aliki Georgouli, Giannis Fyrios, Thanos Grammenos, Christoforos Nezer, Stratos Pahis (více)Obsahy(1)
Film Thea Angelopoulose PUTOVNÍ DIVADLO se odehrává v Řecku. Ale v tomto případě se nejedná o zemi plnou slunce a modrobílých domů. Příběh tohoto filmu se odehrává v severní části této země a seznamuje nás s kočovným divadelním souborem, který mezi lety 1939 až 1952 jezdí od vesnice k vesnici, od města k městu a hrají (spíše se snaží hrát) populární hru z 19. století Pastýřka Goffo. Vždy jsou však vyrušeni historií. Režisér tento film natáčel v podstatě pirátsky, úřadům tvrdil, že se jedná o adaptaci Oresetii přenesou do druhé světové války. Svým způsobem to pravda je, protože postavy parafrázují postavy tohoto antického dramatu. Pro tohoto tvůrce typické dlouhé záběry zde získávají úplně nový rozměr, protože tento téměř čtyřhodinový film se skládá z pouhých osmi (8) záběrů. (SoolenJV)
(více)Recenze (20)
Při prvním zhlédnutí sedíte s otevřenou pusou a říkáte si wtf, při tom druhém už jen souhlasně pokyvujete a říkáte si Angelopoulos je génius. ()
Helas. Jenomže bez slunce. Mýtus. Jenomže přítomný. Tragédie. Jenomže hraná na pohyblivém podloží dějin, neklidných vrstvách geopolitických zvratů. Lidových vrstvách. V jejichž rukou budou vlát zakrvácené vlajky se svastikami, s kladivy a srpy, s pruhy a hvězdami a mezi nimiž se ta jediná pravá bude objevovat a ztrácet. Theatrum mundi moderního Řecka, jehož jeviště se kymácí pod nohama herců a hereček a kteří jsou předurčeni k tomu vydat svědectví: „Já, Agamemnón, který teď stojí před touto popravčí četou, jsem v roce 1922 přišel z Jónie jako vyhnanec. A vy?“ - „Já, Pyladés, Orestův přítel, jsem byl zatčen v roce 1947. Byl jsem mučen, týrán. Podvol se, říkali. Podepiš. A já podepsal." - "Já, Elektra, jsem byla znásilněna, můj otec Agamemnón zavražděn. Bratr Orestés, má jediná naděje, se ukrývá v horách. Plna trpkosti vycházím v čase občanské války s ostatními do ulic." Výstřely. Osudy. Příležitosti. Ke zpěvu, k tanci, k průvodům po studených plážích, po úzkých stezkách Helenid. Příležitosti k vystoupení s jejich jedinou, zato však široce milovanou hrou Pastýřka Golfo Spiridona Peresiadise: „Dobrý den tobě, Tasso.“ (Toho hrál Orestés) „Dobrý den tobě, Golfo“ (Tu hrála Elekra). Cesta, po které s touto hrou putovali od představení k představení, se klikatila a vedla napříč časem. Často bloudili sem a tam roky, jakoby šílený Hölderlin datoval jejich životy jako své básně ve věži v Tubinkách. Přesto jsou nám dány dvě hranice: Rok 1939 – soumrak vlády diktátora Metaxase. Rok 1952 – konečné vítězství monarchistů. Třináct let oprýskaných vesnic a měst. Třináct let smrštěných do čtyř hodin. Třináct let, na jejichž konci zůstává na pryčně vychladlé Orestovo tělo. „Dobrý den, Tasso...“ Na jejichž konci je opět jedno nádraží v Aegionu na sklonku devětatřicátého roku a jedna píseň: "Ač jsi byl pryč po mnoho let, ty se vrátíš. Plný lítosti žádat o odpuštění, se zlomeným srdcem, ty se vrátíš..." Věčný návrat... Čas... Ale trojí čas. Čas první, mýtický, čas věčného návratu, stvořený pro Agamemnóna a jeho rodinu. Elektra obnoví rozpadlé divadlo, oblékne Orestova synovce do Tassova kostýmu a řekne: „Oreste...“ Čas druhý, historický, stvořený moderním člověkem, jeho paměť, jeho strach. Strach z profánnosti a determinovanosti. Hrůza, že za námi i před námi není Cosi ale Nicota. Hrůza, kterou ale dokážeme zahnat. Protože tu je čas třetí, čas umělecký, čas Angelopoulosův, který režisér stvořil proto, aby překonal oba předchozí. Který sestupuje z výšin jako inspirace do člověka, je ryze subjektivní a dává smysl dějinám. - Dějiny. Ne co se událo. Ale to, co se děje. ()
První hodinu jsem hledal cestu jak se na ten film koukat. Ty další tři jsem si nesmírně užil... Ač jsem některá díla od Angelopoulose již viděl, přesto mi přišlo, že Putovní divadlo se od těch jiných odlišuje (ano, viděl jsem spíše jeho novější snímky). Přistupuje zde totiž k samotnému natáčení trochu jinak než u jeho další tvorby. Pokud totiž v jeho ostatních filmech využívá dlouhé záběry k efektu autentičnosti a realističnosti, zde jich naopak využívá ke stylizaci a distanci diváka. Scénu natáčí co nejvíce ze statických pohledů, v reáliích jsou rozmístěni toporní herci, kteří se buď nepohybují vůbec nebo pouze pomalu a jaksi bez života. Celé to až připomíná divadelní inscenaci. Od té to má přesto strašně daleko, protože Angelopoulos využívá mnoho dalších filmových prvků (protipohledy přes zrcadlo, kompozice do hloubky, jízdy...). Ve filmu také vynikne jeho posedlost lidovými ceremoniály a zábavou. Stejně jako Fellini zobrazuje ve svých až snových vsuvkách klauny či cirkusáky nebo Tarr zase hospodské veselice a pitky, tak Angelopoulos se často nechává unášet prostým lidovým tancem, hudebními průvody, písněmi...a taktéž tím na chvíli uniká příběhu a funguje až transcendentně:) Celkově jsem z filmu nadšen. Jen pozor na tu stopáž, občas je to docela těžké být celé čtyři hodiny ve střehu;) ()
Unikátna práca s časom a priestorom, alebo lepšie povedané s časopriestorom, v štvorhodinovej mozaike extrémne ťažkého obdobia gréckej histórie. Ako to režisér myslel, je na dlhý rozbor a stál by rozhodne za to. Za tento dlhočizný čas sa hlbšie do postáv nedostaneme, o to Theovi (celé meno sa mi vypisovať nechce, dlhšia poznámka o tom, že sa mi to písať nechce ale áno) ale vôbec nešlo a vás to ani nebude trápiť. Nemáme plakať nad osudom postáv, ku ktorým by sme si mali podľa dobrých filmových zvykov vytvoriť vzťah. Nevytvoríme si ho, ale povedal by som, že ku Grécku áno a na utrpenie miestnych ľudí budeme nazerať s patričnou pokorou. Zrejme sa natáčalo iba za zamračeného počasia, asi sa nič v štúdiu postprodukčne nemenilo a toto je obraz Grécka, ktorý nikde inde neuvidíte. Paradoxne vás zasiahne viac, ako zábery pláží a Olympu. ()
Děsivá délka dokáže snadno odradit ale pokud se divák nenechá, čeká ho nevšední zážitek. ()
Je rozdiel pozerať 3-4 hodiny na filmy ako je ODVIATÉ VETROM, DESATORO PRIKÁZANÍ, BEN HUR či TITANIC, alebo opozitne MAMKA A KURV@, ĽÚTOSŤ A SÚCIT či toto PUTOVNÉ DIVADLO. Niektoré filmy dokázali aj na ploche 5-6 hodín ponúknuť strhujúci a hutný dej ( hlavne to boli nemé snímky, napr. DIE NIBELUNGEN alebo LA ROUE ). Toto je len nekonečne dlhá avantgarda, pričom nie som len nejaký komerčný vandrák, ktorý bez výbuchu niečoho vo filme, snímok nepríjme. Je to ale strašná nuda, ktorá by možno vo viac nekompromisnej a menej blúznivej réžii zaujal viac. ()
Elektra vzlyky schoulená v utajeném stínu. Tajemství schované pod nočním plstěným kloboukem. Klobouk zaplašený pochodem armádních čepic. Dusot dechu a zadržovaný nádech vojáků. Pochod dějin a mýtu, ve dvojstupu, odstupu i křížem. Divadlo na divadle, s herci i neherci v "kostýmech" mytických hrdinů. Kontrast. Schoulené, letitě porobené Řecko, vzpřímení vojáci-monarchisté-komunisti. Z prachu Akropole povstávají v dějinných cyklech repliky svobodného Řecka. Hra na Elektru a Oresta se odehraje pokaždé s novým obsazením. - Stínohra po pavlači, hra masek a kostýmů smíchaná s hrou doopravdy. Štrúdl masek rázující, skotačící po obzoru podél moře, podél skal z města do měst, k domovům, až do "nejdedál". Až by divák zatleskal, kdyby představení nenarušoval plíživý halas válek. - Interiéry, v nichž divákovi zaskřípou jeho dětské sny. Sny o místě, které si urvalo střechy a sloupy pohodilo do kouta, okénka vysklilo a zbyly jen rámy - prámy budoucí lodě pro Robinsona a jeho posádku. Interiéry, v nichž dusot dechu pleská po zápražích a rozvalených snech, pukají pod zadržovaným dechem vojáků a pravidelným větráním přivátých vlajek. Procesí přicházející z dáli do "vnitrozemí" věstí smrt, nebo příslib svobody. ()
Uufff?! Můj první Angelopoulos. První postřehy: je to film na velké plátno. Snažil jsem se, aby jím můj noťas byl. Čím víc jsem už tak lety viděl filmů, tím víc si vypomáhám mřížkou odkazů – duch krní. Zde, že doba Alexeje Germana staršího s jeho mizanscénou; doba Rivetta s jeho experimenty s filmovou hypnózou pomocí dlouhých stopáží a doba Jancsóa (pár let předtím jeho Elektra a podobná historická zkušenost jeho národa), Janscsóa s Jánosem Kendem za kamerou a s 360˚ panorámováním (– a hned je třeba říct, že German je mnohem dynamičtější, Rivette hermetičtější a Jancsó ve svých nejlepších podobách mnohem méně realistický). Sedmdesátky jako doba, kdy bylo pryč cinéma vérité – a tedy pryč s hesly typu zlatá šedesátá, ale hledaly se jiné cesty precizace narace, její symbolizace, performativnosti herectví… (proč pořád odkazy na Novou vlnu? – hned úvodní scény Putovního divadla působí jak z Truffautovy Americké noci, jen bez toho hihi humoru – on tu je, ale je víc skrytý a potutelný). Lze vysledovat „režijní práci“: „teď přibíhá poslíček, teď projde paní, pány co pouští mlhu (hází letáky), prosím o dost víc…“ A tedy ano: akademické kino s počátky někde v neorealismu a u Antonioniho (a s tím vším my důležití recenzenti, čující, že zde končí sranda a hodí se tedy vše vznešené s čím jsme se dosud setkali, nehledě na dobu, čas, místo, druh média a aktuální příčetnost tvůrce). Akademické kino se vší společenskou zodpovědností, morálností a apriorní nekomerčností. A znovu jména: atmosféra je chvílemi snad i jak Kachyňa - ta lyrizace dějin. S tím, že Angelopoulos má jinou poetiku: vykružuje naprosto precizně každý svůj zaumno-sáho-dlouhatananánský záběr, staví mu pointu – je v tom velmi důsledný, ba jak zde bylo v komentářích řečeno, metodický (…a trochu didaktický). Výtvarnost záběrů je neuvěřitelná, často lze sledovat úběžnice, průsečíky drah a tvarů, geometrické motivy v nich, barevnost, hru s nimi… S rámcem zápletky se mi vybavilo i mnohem pozdější Sbohem má konkubíno – aneb „jsou to jen herci“ (Straka v hrsti), či filmy na způsob „obsluhoval jsem dějiny.“ Co se týče kamery, vidím, odkud si bral později Tarr – na něj tu často odkazuje leckdo. Ale sedí mi k němu i skupinový hrdina (práce s tou skupinkou lidí zde je fascinující -a další jméno: vzpomínky na věčné vynořování se nešťastníků v Kusturicově Undergroundu, vynořuje se nemožnost se navečeřet těch z Nenápadného půvabu buržoazie). Bohužel ve své ignoranci znám jen velmi málo z řecké novodobé historie a časový plán narace mi to neusnadnil. Podobně jako u filmů viděných bez titulků mi proto celek házel poněkud magičtější tvář, než bylo zřejmě záměrem; má chyba. Co se týče obsahu publikovaného zde nahoře, záběrů je mnohem mnohem více – není jich rozhodně osm, to je nesmysl, spíš je jich opravdu 80 jak tvrdí bart_ – každopádně jsem měl lepší věci na práci než je počítat. ()
Na ten snímek je hodně těžké se dívat, ale musím uznat, že i když mě čtyřhodinová dílka na první pohled hodně vyděsila, tak musím uznat, že je to film, který dovede zaujmout. Je to hodně nevšední zážitek, který ukazuje Řecko způsobem naprosto odlišným vzhledem k tomu, jak jej chápeme - jako turistickou destinaci. Silné, dlouhé scény, na které se musíte připravit. ()
Angelopoulose jsem z toho vždycky podezíral, ale teď už je to úplně jisté. Angelopoulos nás oslovuje jiným (novým, dosud temným) jazykem. Slova jsou nám povědomá, hodně podobná těm známým, ale jejich ohýbání a spojování je jiné (jsou to opravdu slova, když vázat a spojovat se už dá skoro všechno?). Nicméně nás tento jazyk nás vzrušuje, a chtěli bychom se mu naučit. Jsme vnímaví a máme radost z každého pokroku. (Nebo jsme stále jen ty ovečky, které se jdou napít z potoka?) Pozn 1.: Hra "Golfo a pastýřka", kterou se kočovné divadlo snaží (většinou neúspěšně) zahrát, zná - podle Angelopoulose - každý správný Řek. Navíc se v roce 1914 stala prvním řeckým filmem. Pozn. 2: Osobně mám raději uzavřenější a trochu dynamičtější formu, jako je ˇČáp" nebo "Kythera", ale v rámci pěti hvězd to nelze rozlišit. ()
ocenenia : MFF Cannes 1975 - Zvláštna cena FIPRESCI (?) ()
Theodoros Angelopoulos a jeho snaha hrat sa na Felliniho, Bergmana, Wellesa - talentom na tychto panov reziserov nema, nech sa uz Angelopoulos snazil akokolvek : 8 % ()
O thiasos - Putovní divadlo: nejdříve si dovolím sarkastickou poznámku - převážná většina československých diváků (a nejen oni) by měli k Angelopoulosovým filmům dostávat brožuru, aby věděli, na co se dívají, ušetří to spoustu žvástů (byť většinou obdivných). To, že někdo poznal Dimitriho, ještě neznamená, že má také vědomí o řeckých mýtech a novodobé řecké historii, o čemž tento film je. Osobně považuji za příhodné a nejpřínosnější pro celou strukturu filmu Angelopoulosovo spojení členů divadelní společnosti s osobami rodiny a okolí Agamemnóna, jejich osudy jsou dle starořeckých mýtů uvozeny a také dokonány. Druhou rovinou, a ve svém zkoumání podstaty diktátorských režimů důležitější, je řecká historie. Obzvláště to tu schytává Spokojené království Britů za jejich velmocenské budování demokracie a svobody (proto Brit tančí s kolaborantem a jejich řečtí spojenci z extrémní pravice pějí Brit v ruku v ruce s fašistou svorně pochoduje na Moskvu). Pro bližší pochopení filmu se ji pokusím posloupně přiblížit. Je zmíněn rok 1922: maloasijská porážka a na jeden a půl milionu utečenců. Fašistický diktátor Metaxas: i s Národní organizací mládeže (EON), právě z jeho skalních stoupenců se později rekrutovalo to největší množství příkladných kolaborantů. Dále porážka italské anexe, německý útok, zájem italských okupačních vojáků o řecké ženy a německá agresivita. Pozornost si zaslouží řecká komunistická strana: před válkou byla na okraji zájmu veřejnosti, popularitu získala díky úspěšnému partyzánskému boji proti okupantům (Briti z propagandistických důvodů začali rozšiřovat zvěsti o rudém teroru v horách a z jejich podnětu vzniklo několik méně významných odbojových skupin stoupenců extrémní pravice, aby též bojovali proti komunistickým partyzánům) - paradoxem je, že se komunisté během války transformovali z extrémistické strany do vlastenecky demokratické, základem programu se stal společný boj všech antifašistických složek společnosti, osvobození země od okupantů a kolaborantů, poté budování poválečného státu na principech svobodného rozhodování občanů, demokracie a sociální spravedlnosti - stali se tak romantickými idealisty (což neplatilo o jejich předsedovi Zachariadasovi, ale ten byl předtím předán vládou Němcům a válku strávil v Dachau). Osvobození na podzim 1944: Brit měl své mocenské zájmy, odmítl komunisty (jako jediní museli odzbrojit, což ne všichni udělali) a legální vládu, šíril propagandu a za jeho vojenské podpory se rozpoutal bílý teror (ozbrojené bandy royalistů, antikomunistů i represivní složky někdejšího kolaborantského aparátu). Občanská válka: nezapomíná se ani na triumf bílého teroru a v Trikale vystavené hlavy válečného hrdiny Arise Veluchiotise a jeho druha Tzavelase (zrazeni pitomcem Zachariadasem) - a bilance porážky komunistů byla 50 tisíc mrtvých, 100 tisíc utečenců, desítky tisíc v internačních táborech, tisíce poprav, vítězem bylo Spokojené království, Spokojené státy a vojenské, represivní a civilní složky krajní pravice (byť oficiálně ponechali u vlády koalici liberálů a lidovců) - pod vnějším povrchem demokratického státního zřízení působil paralelní státní systém krajní pravice a represivní kurs se rozšířil z komunistů už na všechny občany "nenárodního" politického smýšlení - nositelem autoritářského kursu byl královský dvůr a řidící složky armády a bezpečnostních složek. Končí se rokem 1952 zvolením maršála Papagose: Ústřední informační služba KYP shromažďovala informace již o všech osobách a rozdělila je do několika skupin: nacionálně smýšlející 1. stupně (E1) a 2. stupně (E2), levičáky (A), kryptokomunisty (B), nebezpečné komunisty (G) a dosud nezařazené (X). Nezbývá než zvolat: ať žije demokracie a svoboda dle Britů a Američanů! Z herců divadelní společnosti: trápená, ale přesto neumdlévající Élektra (Eva Kotamanidou), partyzán do posledního svého dechu Orestés (Petros Zarkadis), nesvobodě přizpůsobivá Chrýsothemis (Maria Vassiliou), zrádce Aigisthos (Vangelis Kazan), nevěrná Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), zrazovaný principál Agamemnón (Stratos Pachis), bojovník a podpis z donucení Pyladés (Kiriakos Katrivanos), udaný básník (Grigoris Evangelatos), Chrýsothemin nespokojený synek (Jorgos Koutiris), starý harmonikář (Jannis Fyrios), nebo stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou). Theodoros Angelopoulos stvořil úchvatný filmový prožitek, v němž dokázal zachytit celé prokletí, slzy a rozervanost řecké duše, Jorgos Arvanitis předkládá výjevy, kde svět je jevištěm a jeviště je životem, tlukoucím a umírajícím pro politickou doktrínu západního světa. Ve filmu je dost symbolů a stopy hořkosti, hořkosti prostého lidu, jenž je zajatcem politiky, aniž by měl politické ambice. Hlavní postavou je Élektra, žena, jež i přes nesvobodu, perzekuce a násilí nepodléhá a udržuje si životní elán. () (méně) (více)
Pastýřka Golfo, střelba, svlékání, hromadné chytání slepice na sněhu, toho všeho se zde trpělivý divák dočká. Za zmínku stojí nabitý soundtrack, dá-li se to tak nazvat: Škoda lásky, It's a Long Way to Tipperary, (She'll Be) Coming Round the Mountain, dokonce i zpívaná In the Mood! ()
Dráma snažiaca sa sprostredkovať ducha doby v priebehu pre Grékov veľmi ťažkých časov. Zvolený spôsob vyprávania je ale pre mňa zúfalo nezáživný, keď sa počas mučivo dlhého času pocitovo takmer nič nedeje, takže film som dosledoval len s veľkým sebazaprením. Zdá sa, že povolanie strihač bolo vtedy v Grécku úplne neznáme. Postavy sú mdlé, bezduché (kam sa podel balkánsky temperament?), takže som mal často problém určiť kto je kto. Podobne ťažko sa orientovalo aj v čase, a to kvôli zámerne neviditeľným časovým prestrihom (inak celkom originálny prvok, čas je tu akýsi neurčitý, meniaci sa), takže som často nevedel koľká bije. Keď sa k tomu ešte pridá takmer stále šedivá scéna, piesne a divadelné predstavenia (stále tie isté), ktoré ma nebavili, skupinu kočovných hercov, ktorá sa neustále niekam teperí, na filme nenachádzam veľa toho, čo by som mohol oceniť. Theodoros Angelopoulos sa mi javí ako taký "chcel-by-som-byť Fellini", ktorý na to nemá. Záverom aspoň pár vecí, ktoré sa mi na filme páčili. Skupina kočovných hercov je tu akýmsi svedkom prebiehajúcich dejinných udalostí, ktoré sú často veľmi krvavé a skupinu tragicky zasahujú (tá sa postupne redukuje). Chod dejín je pôsobivo stvárnený opakujúcim sa motívom pohybu skupiny ľudí, či už to sú demonštranti, dve bojujúce strany, slávnostný pochod, či pohrebný sprievod. ()
(1001) Pre mňa veľmi zlé a nudné 4 hodiny , nebavil má tento snímok a to nie som žiadny komerčný divák. ()
Jeden z ranných klenotov Angelopoulosovej tvorby. Veľkolepý, psychologický, inteligentný, emocionálny, estetický, skryté významy nám skrýva, a hlavne je umelecký.. právoplatne jeden z najväčších klenotov kinematografie. dlhé monológy recipientovi, sú skutočnou výzvou na samotného diváka, za prebytočne slová to nepovažujte! Sme doma, to najlepšie od Thea prichádza... znova niečo podobné predviedol na Megaleksandros, k tomu sa dostaneme neskôr... /100 %/ ()
My Řekové, stavíme domy z kamenů a cihel. Naší zemí se před nedávnem prohnalo 20. století. Nemluvíme spolu, zpíváme a hrajeme hry. Muzikanti by rádi hráli pro radost, ale hrají pro toho, kdo na ně zrovna míří zbraní. V naší zemi nejsou barvy a nikdy nezapadá slunce. Když se člověk nedá k partyzánům, čas se strašně vleče... ()
"A odkud pocházíš ty?" ____ Takřka čtyři hodiny trvající formalistický epos, koncipovaný jako mozaikovitá historická antologie mapující mezníky helénské předválečné i poválečné historie, kde není čas na cejbračky v moři, ale jedině na frustraci a zmar. Theo Angelopoulos s nebývalou tvůrčí kompetencí natočil emocionálně působivé komorní drama o hledání domova, stesku po stoickém způsobu života, a ničivých konsekvencích Řecké občanské války, že to až fakticky nemá sebemenší obdoby - sám vím, jak devastující katastrofou pro Řecké obyvatelstvo byl onen konflikt - již od dětství, kdy jsem jezdil do Řecka, znám totiž muže jménem Dimitri, jehož rodiče právě kvůli občanské válce nechali své děti emigrovat do Československa, a on tak své dětství musel strávit v dětském domově v Budkově, nedaleko mých rodných Komárovic - takže předtím, než začnete kydat na imigranty, racionálně se zamyslete nad touto diskutabilní problematikou jako celkem.... Theo se každopádně našel/identicky se ztotožnil se svým sofistikovaným tvůrčím rukopisem - tedy geniální propozicí mizanscény a kompozicí scénografie - jeho rafinované vedení aktérů a jejich důkladná tektonika herecké choreografie přesně na píď je jedním slovem dechberoucí - celý snímek se nehledě na svou čtyřhodinovou stopáž totiž skládá pouze z osmdesáti záběrů! Což nabízí naprosto unikátní pohled na to, s jakou metodikou a elaborací lze percepčně vnímat disponibilitu časoprostoru fikčního mikrosvěta. Angelopoulos zde velmi sugestivní optikou sleduje strasti, viz. geopolitické mezníky, anebo sporadické radosti a optimismus tehdejší doby - viz. lidové veselky a tance. Jednotliví protagonisté nejsou žádnými hrdiny/geroji, ale pouze pozorovatelé, neboli tzv. egregoři a pomyslné figurky pohybující se na gigantické šachovnici dějin - s čímž se pojí zásadní negativum snímku, což jsou právě protagonisté, k nimž si divák kvůli distanční formě nedokáže navázat jakékoliv subjektivní empatie, jelikož Theo zde kašle na vývoj charakterů postav, ale na endogenní dění kolem nich - publikum se navíc nedoví, proč jsou protagonisté právě hlavním terčem všech útrap - jako by se jim ony tragické události děly bez precedentu a odůvodnění - jednoduše náhodně - což je s největší pravděpodobností záměr - třeba jde pouze o režisérovu enigmatickou parafrázi na lidskou hloupost - leč to nikdo neví, můžeme pouze vést nekonečné dohady - posléze tak intuitivně záleží na divácích, jakým způsobem si vezmou danou symboliku k srdci.... To vše je posléze interpretováno prostřednictvím impresionistické kontinuální kamery geniálního Giorga Arvanita na úkor heuristického minimalismu, jehož jediný nasnímaný obraz, který je výhradně saturovaný do bledých tónů a chladných barev, řekne víc než tisíc slov - jelikož v jeho estetické intertextualitě je skryto mnoho symbolismu, metafor a metalingvistiky, na které divák musí kognitivně přijít sám. A já už nemám šajna, co dále bych dodal - progresivní abilita, s jejíž sebejistotou Theo společně s Giorgo Arvanitem vedou kameru prostě nemá obdoby.... Ve výsledným resumé je 'O thiasos' majestátní poctou kočovným divadlům, elegickou alegorií o ztrátě domova a jeho hledání, a cyklickém významu cesty - příběh totiž končí přesně tak jak začal - akorát v jiné časové rovině. Prostě ženiální! Tohle je jednoduše milník řecké kinematografie, který v té neposlední řadě elementárně tvoří epický prolog tzv. 'Historické trilogie'. Scénka s tanečkem na píseň 'Škoda lásky' nezapomenutelná! .... VERDIKT: 8,6 helénských činoher z 10 () (méně) (více)