Alice Cooper

Sam Dunn sa naučil rozprávať príbehy! Práve to mu často robilo problém v Metal Evolution. Super Duper Alice Cooper je úplne ideálny dokument pre hocikoho, koho zaujíma Alice Cooper, rock, metal, hudba či umenie všeobecne. Alebo pád jedného človeka, ktorý sa príliš vžil do role, ktorú hral na pódiu. Nie je to žiadne šprtanie sa v žánroch a albumoch, ale rozprávanie príbehu jedného výnimočného umelca, ktorý urobil malú revolúciu v hudbe. Pravdaže, ako človek pomaly s PhD. z Cooperológie si ideálny dokument o majstrovi predstavujem ako 20 hodinový rozhovor o každom detaile z každého albumu, v rámci možností je to ale to najlepšie, čo mohlo vzniknúť. Je tu kvantum raritných videí a fotografií a množstvo informácií, ktoré som buď nevedel, alebo o nich maestro zatiaľ veľmi nehovoril. (20.07.2014)

Tahle modla prošla s muzikou spoustu divokých období a dokázala svítit v hippie, punk i metalových éře. Nestála na jednom albu, ani na jednom stylu a pořád se vyvíjela i s tím rizikem, že sem tam šlápne úplně vedle. Kdo ze slavnějších tohle může říct? Bez ohledu na to, že už se téměř patnáct let hrabu v úplně jinačí scéně je Cooper pořád pán, co mě hudebně odchoval a jako takovej si zasloužil lepší dokument, protože materiálu na něj má habaděj. (17.01.2017)

Alice Cooper je můj nejoblíbenější zpěvák a umělec vůbec. Četl jsem jeho autobiografii, takže tento dokument mi nepřinesl úplně velké množství nových informací, ale bylo skvělé si k tomu o čem jsem četl, přiřadit i barevné obrázky. Dokument využívá kromě faktických záběrů z koncertů, rozhovorů a dokumentů také rozpohybované, animované fotografie, takže nedostatek vizuálního materiálu pro 50. a 60. léta vůbec nevadí. Celá mozaika je doplněna i o ilustrační záběry ze starých filmů - hlavně Dr. Jekyll a Mr. Hyde, Kabinet Dr. Caligariho a nebo staré universalovské horory. (02.11.2016)

Dokument je to výborný, přičemž v udělení maximálního počtu hvězdiček mi brání jediná, zato ale podstatná výhrada. Začnu obecněji: V posledních letech se v dokumentu prosazuje trend minimalizovat mluvící hlavy a ponechávat stále větší část výpovědí mimo obraz. Trend jistě chvályhodný, i když ne vždy univerzálně samospasitelný. Portrét Alice Coopera jde do extrému: vypovídající je představený v obraze fotografií a titulkem se jménem, ovšem pouze při prvním vstupu; dál už je na divákovi, jestli si každý konkrétní hlas zapamatuje a při dalších promluvách bude správně identifikovat jeho původce. Dokáže se ale jen podle sluchu divák orientovat v celkem patnácti hlasech? Pokud někdo takový existuje, má můj obdiv. Já rozeznával mužské hlasy od ženských, z těch mužských (kterých je výrazně víc) jsem si podle barvy hlasu, dikce atd. zapamatoval zhruba polovinu, zbytek jsem musel odhadovat podle obsahu v daném kontextu, no a poslední část, což mohlo být možná skoro 20 % výpovědí, pro mě zůstalo původu neznámého... Takže musím znova opakovat: je lepší nejdřív zapojit mozek a zvážit všechna pro a proti, než otrocky používat nějakou metodu vždy a za každých okolností. Tím spíš, že občasný krátký (tři vteřiny by pro připomenutí bohatě stačily) prostřih na vypovídající osobu by vizuální styl ani celkovou atmosféru tohoto filmu určitě nenarušil. -------- V titulcích filmu uvedeno: český i orginální název Super Duper Alice Cooper. (30.09.2020)

Životopisný dokument o jednom z nejznámějších rockových provokatérů ( ikdyž komu to jméno řekne někomu do pětadvaceti ) je celkem zajímavý v poutavé formě, ale pro mne zklamání, že to končí v osmdesátých letech, protože já Coopera znám jen díky jeho hitovkám z devadesátých let. Tento dokument samozřejmě nezmiňuje asi to nejzajímavější z roku 2017, kdy Alice Cooper našel na půdě obraz, který koupil od Andyho Warhola v roce 1972 ( respektive ho koupila jeho přítelkyně za 2.500 dollarů ) a dneska má odhadovanou cenu 11.000.000,- doláčů. Asi se mrknu na půdu. (09.09.2020)