Zločin pana Chytila (S02E03)

Velice záslužný počin - obsah je pro mě dál než za "červenou kartou". Ta prostřednictvím dokumentu jen ukázala, jak absurdně to u nás povšechně funguje/chodí a jakou plejádu nepřehlédnutelných postaviček tady máme. Gejza (vyšetřovatel případu) téměř neotevřel hubu a je jasné, že to asi bylo dobře. Kolibřík má zase pocit, že je to vlastně celé dílem lidské závisti - on totiž vylezl na Everest (navíc prý umí hezky panáčkovat). Z "Metropola" padá jedno hov.o za druhym - no, nakonec to aspoň sám pochopí... Na vlastní oči jsem si mohl ověřit, že o stamilionových zakázkách skutečně rozhodují sebou přiznaní laici, a co víc - jak právě díky "kvalitní" práci médií jsem o tom nebyl zpraven. (02.05.2014)

Podobně jako Klusák s Dělníky bulváru, také Bystřičan si trochu svazuje ruce soustředím pozornosti přednostně pouze na jednoho z angažovaných. Přesto přináší kromě základního přehledu o kauze i výstižnou črtu národní mentality. Všichni jsou laici (nebo kameramani) a nikdo o ničem nerozhoduje. Snahou přimět někoho k přijetí zodpovědnosti je vedeno také režisérovo neodbytné obrácení média proti médiím (které zřejmě má být jedním z cílů celého Českého žurnálu). Nejen během těchto okamžiků projevuje Bystřičanova schopnost klást ve správnou chvíli správné (nepříjemné) otázky. Velmi aktivní participace, kdy jde sám tvůrce zas a znovu s kůží na trh a stává se hlavním podněcovatelem konfrontací, částečně supluje promyšlenější rytmizaci a přítomnost výraznějších třecích ploch v zaznamenávaných událostech samotných. Filmu stejně chybí větší spád a svou formou odpovídá snaživější reportáži z pořadu typu Reportéři ČT, což je asi nevyhnutelná daň za „žhavou" aktuálnost. (30.04.2014)

Za prvé musím konstatovat, že hlavní význam tohoto dokumentu je jasný - a to je fakt, že vůbec nějaký takový vznikl. Osud pana Chytila je jasný příklad, že věci jako soudy, policie či práce státního zástupce u nás očividně nefunguje tak, jak by mělo. Docela mě zarazilo, že se v celém dokumentu neobjevuje např. Jan Urban, který se jako jeden z mála celému případu nejenže věnuje, ale přímo účastní. Věci, které by měli být v celém dokumentu stěžejní jako slib utajovaného svědka a jeho následné (neuvěřitelné) nedodržení ze strany státní zastupitelky (je opravdu tak těžké konfrontovat ty policisty, kteří tento slib před svědky panu Chytilovi dali?), nebo větší vysvětlení jaké důkazy pan Chytil policii předával - jednoduše chybí. Je to promarněná šance, aby se autor dokumentu přenesl pouze přes téma jeho dokumentu, ale šel by více do hloubky. Ale jak jsem říkal již na začátku, už jen to, že tento dokument vznikl, je určitě chválihodné. 70% (04.05.2014)

Subjektivní reportáž o příběhu jednoho ze statisíců zaměstnanců veřejné správy, který doplácí na způsob nastavení legislativy v ČR. Volený orgán se zbavuje v kauze Opencard veškeré odpovědnosti za rozhodnutí a obvinění za předražený tendr padá na nejnižší možné místo pomyslné pyramidy, která představuje rozdělení kompetencí v rámci rozhodování o veřejných penězích. Jiří Chytil, díky tomuto dokumentu a tvůrcům, jasně volá do světa, že je jen oběť systému a na výsledku výběrového řízení nemá absolutně žádný osobní zájem. Ivo Bystřičan natočil něco, co má vlastnosti publicistické reportáže, ale mnohdy toto vymezení nestačí. (16.05.2014)

Dokument skúma otázku zodpovednosti za skorumpované a predražené verejné zakázky. Miestami naivne a neúplne, no hlavne že skúma. Konečne sa niekto venuje mechanizmu zodpovednosti. Hoci sa príliš sústredí na jednu osobu, pričom o jej skutočnej vine a fungovaní v prípade sa divák paradoxne mnoho nedozvie. Info o celej kauze je pre neznalých tiež pomerne chabé. Tieto nedotiahnutosti sú ale ospravedlniteľné, pretože predmetom je naozaj skôr systémové určovanie zodpovednosti. Podstata spočíva v absolútne nepatričnom hádzaní viny na otrokov inštitúcie - v tomto prípade úradníkov mesta v stredných a nižších manažérskych pozíciách (vedúci odborov a oddelení). Nespravodlivosť takto určenej viny vyplýva z verejného tajomstva, ktorým je skutočné je fungovanie všetkých verejných úradov. Ide o monokratické inštitúcie. Napĺňajú všetkou svojou činnosťou vôľu uzulinkého najvyššieho vedenia (maximálne 5 - 6 ľudí). Takéto vedenie pracuje so skupinou poradcov previazaných na sponzorov. Sponzori financujú nákladný životný štýl vedenia a ich rodín a zároveň politickú stranu, ktorá vedenie úradov obsadila. Financovanie sa zabezpečuje z provízií, vyplácaných sponzormi úradu za vysúťažené alebo priamo zadané zakázky. Cenné sú pohľady do tváre štátnej zástupkyne. Takto nejako si predstavujem typizovanú cynickú puču s prechľastanou tvárou a znakmi nadmernej masturbácie. Takíto ľudia často neváhajú vykompenzovať vlastný spackaný život ublížením tým, ktorým z titulu svojej pozície ublížiť môžu. Presne tak aj prokurátorka v dokumente. Neváha pred skončením procesu žiadať od chudákov úradníčkov, čo sa zrejme obohatili na celom podvode len minimálne alebo nijako, desiatky miliónov odškodného. Spolu so slizkým cigánskym vyšetrovateľom pôsobia ako zohratá dvojka, čo dostala za pokyn nakydať špinu na úradnícke nuly a odkloniť vyšetrovanie od naozaj zodpovedných. Tí teraz môžu loziť hore-dole po Mount Evereste, deti posielať študovať do elitných súkromných zahraničných škôl, chodiť na poľovačky na levov a slonov k brehom Zambezi a útlocitne sa v rozhovoroch rozčuľovať nad úpadkom morálky. Bonusom sú vykrúcajúci sa novinári, potvrdzujúci, že základným znakom všetkých ich výtvorov a reportáží je totálna povrchnosť snažiaca sa presvedčiť čitateľa o opaku: totálnej erudovanosti žurnalistu. (19.06.2014)