Risttuules
Proti vetru
In the Crosswind
In the Crosswind
In the Crosswind
Obsahy(1)
Na začátku roku 1940 byla studentka filosofie na Univerzitě v Tartu Erna šťastně vdanou matkou malé dcerky. Rodina této 27leté ženy byla deportována spolu s tisíci Estonci na Sibiř během jedné červnové noci roku 1941. Manžel byl uvězněn v lágru, Erna s dcerkou měla nařízený nucený pobyt v neobydlených oblastech Sibiře.
Základem historického hraného filmu se staly nejen Erniny poznámky v deníku, ale též o deportaci hovořící dopisy, vzpomínky, archivní materiály, kresby, fotografie a rozhovory.
Erně se zastavil čas ve chvíli, kdy byla násilně připravena o domov. Na zastavování filmu je založena i jeho vizuální stránka (tableau vivant): v obraze zastavení lidé a v třírozměrném prostoru se pohybující kamera.
(MeGab)
Recenze (13)
Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %. ()
„Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?“ Snímek dává divákovi řadu důvodů, proč ho nedokoukat či se mu přímo vyhnout. Pomalé tempo vyprávění, černobílá kamera podvědomě vyvolávající obavu z přílišné „artovosti“, převládající „mimozáběrový“ monolog hlavní hrdinky (úplná absence dialogů) a samozřejmě ty povětšinou statické, živé obrazy (nabízející pohyb pouze ve formě působení větru či drobných záchvěvů typu mrknutí či ukápnutí slzy). Jenže to by byla škoda. Pokud se totiž přes vše vyjmenované přenesete, v klidu se usadíte, necháte na sebe film působit atmosférou, kamerou (světlem, stíny), zvukem (mnohdy nenápadným, ale zcela dokreslujícím situaci, včetně přenášení chladu na diváka), silou tématu a emocemi, můžete zažít docela působivou podívanou, jež se do vás otiskne. Většinovému publiku film nedoporučuju, já se na něj ale naladit dokázal a hodnotím ho solidními 4*. „Vdova je žena, která ztratí muže. Sirotek je dítě, které ztratí rodiče. Ale jak pojmenovat matku, která přišla o své dítě? Ne, ten pocit si nezaslouží slovo.“ ()
Poetika v tragédii. Ale tá forma film zabila. Je to vlastne typická festivalovka, ktorá chce ponúknuť niečo netradičné, zvláštne , originálne. A do istej miery sa to podarilo. Ale v tom prípade je to určené pre veľmi špecifického diváka. Pretože pár obrazov, okolo sa točí kamera nerobí dobrý film. Nakoniec to bolo len o občasne peknej hudbe a čítaní z denníka. Na to by postačila aj audiokniha. Z témy by sa dal inak urobiť veľký film. ()
Zvláštní film, a to především ve způsobu, jakým je natočen. Pokud byste čekali drsné drama ze sovětského gulagu, což se tak nějak podle základní anotace nabízí, tak dostanete něco naprosto jiného. To hlavní je vyprávěno slovem, v podstatě dopisy, které psala jedna z žen v gulagu uvězněných. Obraz funguje spíše jako lyrické dokreslení, což nemusí nutně oslovit. ()
Filmový román v dopisech a živých obrazech, které tvoří (snad můžeme přizvat i hudbu) obdivuhodnou jednotu. Bylo řečeno, že po Osvětimi, již není možno popisovat svět prostředky, které byly do té doby považovány za běžné, protože se staly lživými, zkreslujícími a podbízivými. A Martti Helde si to asi uvědomuje víc, než kdokoli jiný. Jeho čtyřrozměrný film (2 obrazy v ploše, 1 pojezd kamery vizuálně neprůchozími místy, 1 slovo, případně i hudba. 0 čas) má současně reálné i virtuální kouzlo, i když kouzlem je zde míněno zoufalství, duševní i fyzické strádání a trýzeň, i spása ve smrti či aklimatizaci. Pozn. 1: Přesídlování obyvatel Estonska do SSSR probíhalo v letech 1941 - 1942, a potom na podzim roku 1944 (ca. čtvrtina obyvatel). Mezitím na známé konferenci ve Wannsee 20. 1. 1942, bylo Estonsko označeno za judenfrei (volně: bez kapky židovské krve - zde na to stačilo ca. 400 mordů). Pozn. 2: Důležitou roli zde hraje i vítr (název, symbol setkání, jediný pohyb na živých obrazech). Pozn. 3: Napadl mě příměr si filmem Petera Weira "Útěk ze Sibiře", který svým vypjatým realismem hrůzu skutečnosti spíš ředí než koncentruje. Pozn. 4: Zdeněk Svěrák by mohl mít radost z toho, kam se jeho primitivní pojetí živých obrazů posunulo. ()
Rozprávať taký smutný a naliehavý príbeh tak krásnou formou (dlhé čierno-biele zábery "živých obrazov") a tak pokojným tónom, oslabuje vplyv na diváka. Chcelo to klasický, dejový film. ()
Epická kostra filmu je výborná, ale ten formát so statickou "freezing" kompozíciou a poetickým rozprávaním mňa osobne vôbec nebralo. Strašne mi to pripomínalo nejakú vojnovú výstavu v etnografickom múzeu, kde sa tiež často nachádzajú podobne zostavené kulisy a scény. Figuríny sa nehýbu a z reproduktorov znie naturalistický podklad, občas aj s odborným výkladom. A presne takýmto štýlom na mňa pôsobil aj tento film. Možno keby to tvorcovia poňali ako pseudo-dokument, tak by to bolo prirodzenejšie ako silou mocou z toho robiť epické nehybné divadlo. Samotná kostra deju bola samozrejme vynikajúca, a mali by sme mať na pamäti, že holokaust neprebiehal len v nacistických koncentračných táboroch, ale plynulo v tom pokračoval agresívny Sovietsky Zväz. Na to NIKDY nezabudnúť!!! ()
Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře... ()
Oprava hesla Febiofestu. V závěru filmu je uvedeno, že více než 590.000 lidí bylo vyvezeno do gulagu - a nikoli 40.000. ()
Působivé živé obrazy, ve kterých je víc emocí než v lecjakých vyumělkovaných dialozích. ()
Opäť jeden film úplne iný, než všetky ostatné (čo som videl). Miesto dialógov sú v ňom čítané listy. Pohyblivé scény sú nahradené (väčšinu času) statickými na spôsob živých obrazov. Herci akoby skameneli v situáciách, ktoré ilustrujú čítaný text. Musím uznať, že tie scény sú vizuálne veľmi pôsobivé, plné vypiplaných detailov a predsa nepôsobia umelo. Je to silne "atmosferický" film, čo znamená, že ak máte tú správnu náladu, pocítite závan veľkého umenia. V opačnom prípade film len odzívate, prípadne vôbec nedopozeráte. ()
Na tento film asi nebyl nikdo připraven. Je totiž prvním, ve kterém hlavní roli hraje pouze "kompars". Stylem mírně oživených fotografií (mrknutí oka, vlající vlasy, pohupující se tráva) nad kterými jsou čteny dopisy z ruského gulagu se postupně seznámíme s osudem jedné ženy a její rodiny. Příběh je to smutný a v kontextu dnešní doby i varovný. Nicméně chce to při sledování trpělivost, kterou asi 10 lidí v sále na Febiofestu nemělo. Přesto byla na konci projekce tendence zatleskat. ()
Zvláštní film u kterého buď přistoupíte na způsob režisérova vyprávění, nebo s ním budete bojovat. Film, který není natočený tradičním způsobem a proto ho ani nelze tradičním způsobem sledovat. V učitou chvíli se čas náhle zastaví a jediné co zůstane v pohybu je vítr. A když se čas opět rozeběhne, jsme už v jiné době. Velmi silné. ()