Krásná hašteřilka

Silný film zobrazující symbolicky tolik nevyřčeného. Podivný vztah malíře a jeho nahého modelu i silné pouto s jeho dřívější modelkou a současnou životní partnerkou, strach člověka z přiznání si svého vlastního já, touhu umělce jít svým výtvorem až za hranici lidského chápání, uchopit a zobrazit neuchopitelné a nezobrazitelné... Je toho tolik, co se v tomhle skvostu dá najít. Třebaže film má celé 4(!) hodiny, Jacques Rivette opět nedokáže ani na chvíli nudit (takže přestávka uprostřed filmu je vlastně zbytečná). (23.05.2006)

Právě jsem zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života, tudíž bych se k němu chtěl nějakým způsobem vyjádřit. Můj první Rivette a hned tak intenzivní zážitek. Je velká škoda, že jeho tvorba je u nás téměř neznámá. Přeci jen ale můžeme být vděčni, že česká kinodistribuce je zastoupena jeho třemi filmy - Célina a Julie si vyjely na lodi, Kdo ví a právě Krásná hašteřilka. Teď krátce něco k ději. Stárnoucí malíř Frenhofer (vynikající Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka. Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem a především s jeho přítelkyní Marianne (úchvatná Emmanuelle Béart), dostane chuť Dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí stát se mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy Obraz vzniká. Jedním z ústředních motivů snímku je nahota. Přesto jakkoli je představována, působí nesmírně cudně. V dlouhých statických záběrech sledujeme malíře, jak s chladným zapálením tvaruje modelku v nepřirozených polohách. Emmanuelle Béart je prezentována spíše jako kus hlíny, který před zraky diváka malíř přetváří k obrazu svému. Během filmu jsou nám představeny desítky skic a různých návrhů, jak může výsledné Dílo vypadat. To nakonec zůstane oku diváka skryto a ten si může jen domýšlet. Místo něj je nám ukázána jen jakási "levná" náhrada, která se ale v dané situaci jeví jako vysvobození pro všechny zainteresované, Pravda ale zůstává nadále a vlastně i navždy skryta. [==] Dále bych rád upozornil na absenci hudebního doprovodu. Obecně je pro Rivettovy filmy příznačné, že zvuk je nahráván přímo (žádné postsynchrony), rozhovory se tak často utápí mezi ruchy okolního dění. Dalším typickým znakem snad nejzapálenějšího cinefila a experimentátora úzkého kruhu La nouvelle vague je pomalé tempo vyprávění, které kupodivu není vůbec na škodu. A v neposlední řadě délka filmů přesahující minimálně dvě hodiny. Krásná hašteřilka není výjimkou a se svými čtyřmi hodinami se řadí mezi nejdelší filmy, jaké jsem v životě měl možnost vidět. Své pocity jsem vyjádřil trochu krkolomně, doufám, že po další projekci si to v hlavě utřídím a film pochopím. Prozatím zůstávám "jen" fascinován. Na závěr přidávám dva postřehy z knihy Jamese Monaca Nová vlna, které typicky vystihují tvorbu Jacquesa Rivetta: "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo." [==] "Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním." (01.04.2007)

Kdo by mohl tušit, že se budu dívat na čtyřhodinový film celou dobu s pusou otevřenou a očima vyvalenýma? Během celé stopáže neuslyšíme hudbu ani zdálky, hlavním pilířem jsou zde dialogy a obrazová stránka. Obrazová složka ovšem v tom smyslu, že jsem s neuvěřitelným zaujetím sledoval pětiminutový záběr vznikajícího portrétu. A přitom se skoro nic neděje – to jen malíř svým perem máčeným v inkoustu „vrže“ o papír. Neuvěřitelné. Režie je ve své „nevýraznosti“ tak promyšlená, že vám to dochází až velkým odstupem. Postavy si chodí, kam se jim zamane, mluví, co je napadne a kamera jen natáčí, co jí přijde před objektiv. Měl jsem pocit, že takový film zvládne natočit každý. Ale jedná se o vysoce vytříbený styl (v mnohém se neliší od Céliny a Julie...), díky němuž je divák fascinován a okouzlován tím brilantním filmařstvím – zde se to snad ani nedá nazvat řemeslem či umění, je to styl sám pro sebe. Charaktery jsou zpočátku lehce načrtnuty a jejich vztahy a vzájemné poznání přicházejí až po několika hodinách strávených v ateliéru. Emmanuelle Béart je zde vskutku okouzlující, a to nejen svým nahým tělem (které nepůsobí nijak zvlášť vzrušivě – cítil jsem trochu odstup, stejný jako ze strany malíře), ale také výrazem, kterým dokáže vyjádřit utrpení, odpor, bolest, přemáhaní a radost i štěstí. Je skutečně škoda, že je Krásná hašteřilka pro české diváky tak nedostupná, protože se jedná a jeden z mála klenotů, kterého je třeba si vážit, obdivovat a opečovávat. (14.07.2006)

Môj dominantný dojem nebol, že film bol ma nudil, iba bol zdĺhavý. Možno v Indii sú zvyknutí na niekoľkohodinové filmy, ale ja som nenašiel dôvod, prečo neboli použité nožnice. Navyše mám k výtvarnému umeniu iba konzumentský vzťah, takže som nedokázal oceniť ťažký proces tvorby nejakého zásadného diela. Herci boli fajn, hudba mi nechýbala, len s tou úmornou dĺžkou som sa ťažko vyrovnával. (17.09.2019)

Film o umení a vzniku jedného výtvarného diela na pozadí vzťahovej drámy, ktorý stavia na hereckej charizme ústredných postáv. Aj napriek tomu, že sa v podstate vo filme nedeje nič prevratné, žiaden vyšperkovaný príbeh, to na mňa po celý ten dlhý čas pôsobilo totálne podmanivo. Akoby som nebol schopný ničoho iného, len hltavo sledovať obe hlavné postavy - M. Piccoliho a E. Béart, ktorá sa tu nadôvažok väčšinu času promenádovala nahá, čo oko chlapa nesmierne tešilo :). Tiež tie dlhé, statické zábery na umelcovu ruku pri kreslení skíc a obrazov nemali chybu. Aj napriek tomu, že obyčajne trvali hrozne dlho mi to prišlo len ako chvíľa, pretože veľmi rýchlo som sa dostal do akejsi hladiny alfa, v ktorej som stratil pojem o priestore a čase. Neexistovalo nič, len štetec, papier a majstrova ruka, ktorá zázračne behala sem a tam, tvoriac tak nádherné skice. Mimo plátno bolo zase zaujímavé sledovať vzájomný dialóg oboch postáv a tiež ako sa postupne časom vyvíjajú a ako spolu spolupracujú, prípadne súperia. Asi najlepší film o umení čo som videl. 89/100 (20.04.2017)