Nastala chyba při přehrávání videa.
  • CiTrus007
    ***

    Cesta do Říma začala velmi nadějně. Hned zpočátku pro mě bylo uchystáno velice příjemné překvapení v podobě skvělého retro audiovizuálu opepřeného suchým humorem, který byl vhodně dávkován a doplněn originální hrou se slovy. Snímek tak hned nabral svižné tempo a zdálo se, že jej už nic nemůže zastavit, dokud nepřišla střední část. Ta se odehrávala především ve vlakovém kupé a svojí stavbou mi trochu připomněla Dekameron. Byl by to býval i dobrý scénáristický nápad, kdyby ovšem svojí rozlohou nezabraly medailonky jednotlivých postav většinu filmu. Má pozornost v té době již byla odvedena od vzrušující loupeže a zaměřena na hledání odpovědi k otázce, proč se proboha tvůrce rozhodl přivést tolik rozličných figur na scénu, když jejich působení bylo pro synopsi zcela irelevantní. Nejhorší však teprve mělo přijít, když se místo důstojného rozuzlení dostavilo oduševnělé imaginativní vakuum, které považuji za scénáristický kiks nejvyššího řádu. Tento verdikt mě mrzí o to více, neboť tento film měl potenciál stát se hipsterskou komedií roku. Ač byl řemeslně velmi dobře vyřešen, disponoval pozoruhodným hudebním doprovodem a hvězdným obsazením, takovou fatální chybu zkrátka nemohu odpustit. 6/10 [KVIFF 2015](5.7.2015)

  • dr.fish
    ****

    V rámci české kinematografie je to závan svěžího větru do stojatých českých luhů a hájů. Příběh nedává ani za mák smysl, ale o to tu vůbec nejde, jelikož "I cesta může být cíl". Není tedy začátku ani konce, jen řada situací odehrávajících se v kupé jedoucího vlaku. A ty situace jsou v podstatě všecky dobré, takže proti opravdu nic nemám. Není to k popukání, ale nenudil jsem se a naopak ocenil některé nápady. Rozhodně příjemná blbinka. 75%(23.6.2016)

  • xxmartinxx
    *

    Hromada epizodicky nakupenych věcí, co přestanou dávat smysl už během úvodních titulků. Kdyby se Wes Anderson praštil do hlavy a začal si myslet, že je Fellini, vypadalo by to nějak takhle. Aneb trochu osobních emocí: ten film je dost otravný a chci ho zničit ohněm nebo kyselinou.(5.8.2015)

  • Vodou
    *****

    Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená.(7.7.2015)

  • D.Moore
    ***

    Bohužel pocit "Co tím chtěl básník hergot říci?" byl nakonec silnější, ale i tak se mi film vlastně líbil, protože byl o tolik jiný než naprostá většina tuzemské produkce. A absurdno, to je moje. Takže hezké tři a půl hvězdičky.(12.3.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace