• Vodou
    *****

    Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená.(7.7.2015)

  • NinadeL
    *****

    Skvělá dada! #finaleplzen(25.4.2016)

  • Bakllazaan
    ***

    Chyba je chodit na tenhle film a vnimat ho jako dalsi komedii s Donutilem. Tohle je naopak Wes Andeesonovska - symbolicka - duchovni komedie. Je to hezky divne a snazi se to holt komunikovat trochu jinak. Konec ovsem filmu podkopava krapet nohy(5.7.2015)

Nastala chyba při přehrávání videa.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace