Nastala chyba při přehrávání videa.
  • ORIN
    ***

    Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů, atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže, apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné.(23.6.2015)

  • seale
    ****

    Zajímavý příběh o vyrovnání křivdy, silný závěr podtržený úžasnou hudbou (měla jsem odzbrojující pocit).(24.6.2015)

  • PP66
    ****

    Dobře a bez velké pompy udělaný životopisný film o boji za odčinění bezpráví, za návrat ukradených uměleckých děl. Helen Mirren vystřihla roli zcela přirozeně a "mladý právník" Reynolds se nenechal zahanbit.(10.12.2015)

  • Exkvizitor
    **

    Ohňostroj klišé, banality, rutinérství, stereotypů, kýče a parazitování na stokrát (a lépe) zpracovaných atraktivních tématech. Ovšem pozoruhodné na tom filmu je přinejmenším to, že opravdu dokonale navodil atmosféru konce 90. let, kdy se má odehrávat hlavní část jeho děje: ten film dokonce VYPADÁ jako by byl v roce 1998 natočený. :)(24.6.2015)

  • verbal
    *

    To, co by se podle obsahu mohlo jevit jako zajímavé právní drama o navrácení slavné Klimtovy „Zhulené transky“ právoplatným majitelům, není nakonec nic jiného, než další tendenční, rektobolné, demagogické židácké píárko a reklama na holou kost. Škaredí a hrabiví židé však v Holyúdu vůbec, ale vůbec nejsou, a tak sledujeme příběh roztomile ironické, skromné a sympatické židovské babičky, mimochodem fantasticky ztvárněné Mirenovic Helenkou, která to má sice všechno těžce v piči, avšak bytostně touží, aby jí bylo výhradně, ale fuckt výhradně z úcty k jejím předkům, tolik postiženým nacistickým holocaustem, vráceno její rodinné dědictví. A když se to náhodou nepovede, tak mrdup, bude akorát smutná, že byla pošpiněna památka její tolik trpící tety, jíž skolila meningitida, když ještě Hitler stával se štětkou na štaflích, tatínka, kterého trefil šlak hned po anšlusu Rakouska, a maminky a strýčka, co proživořili válku v nelidských podmínkách švýcarského blahobytu a pošli mnoho let po ní přirozenou smrtí. Stařenka si tedy jen tak, v podstatě ze srandy, najme mantáckého židího právníka, mimochodem opravdu žalostně ztvárněného panem Gaynoldsem, který se ujme kauzy jako bokovky a úplně zadarmo, protože jakmile v Rakousku navštívil pomníček obětí holocaustu, strašně se najednou rozplakal, prozřel a morálka mu zavelela prodat veškerý majetek a pro bono dopřát své klientce zaslouženou spravedlnost. Nakonec po mnoha útrapách to všem těm zkurveným, nesympatickým Rakušákům, nacistům, antisionistům a popíračům společně těžce natřou a pravda s láskou zvítězí nad zlem, mamonem a pokrytectvím. No, Gébls by ten tklivý příběh nezfilmoval lépe, a když jen trochu zapátráte, máte chuť si po tomhle pustit tu O perníkové chaloupce. Ve skutečnosti totiž hned poté, co se v devadesátých letech minulého století náhle začaly zelené mozky v Rakousku vypořádávat s minulostí, zaslechla zdaleka ne až tak sympaticky vyhlížející baba nenažraná slovo restituce a šustění amerických prezidentů, okamžitě zařadila druhou kosmickou a evidentně jela cíleně po prachách jako slepice po flusu. Její tolik altruistický právník a sveřepý bojovník proti holé kosti měl od počátku smlouvu na 40 procent, a jakmile ta stará rakovina obratem střelila všechen ten vymodlený odkaz za 300 míčů v dolarech, jen co se dotkl americké půdy, přišel si milý a ani trochu vypočítavý jeliman na krásně kulatých 120. Ale to už je, milé děti, úplně jiná pohádka, kterou však bratři Vajštanové nikdy produkovat nebudou, neboť ti chtějí světu ukazovat jen pravdivé a ani trochu propagandisticko – demagogické příběhy. Hezky natočená, dobře zahraná, avšak unylá, místy otravná a hlavně naprosto amorální a manipulativní propagace těch tolik kůl pejzů a obřízek.(23.6.2015)

  • Max Irons

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace