Orchestr na pódiu pomalu rozehrává první zvuky bolera, kamera postupně směřuje od dirigenta stále více dozadu a úplně na zádi tělesa sedí ON. Bubeník orchestru, který byl vždy zastrčen v pozadí a není na přítomnost kamery evidentně zvyklý. Po prvním letmém setkání očí s kamerou si však začíná uvědomovat svou chvilku slávy, opatrně se narovnává a původně znuděný výraz se mu postupně mění v tvář nažhaveného milovníka bolera, který je ochoten zemřít pro kterýkoli tón skladby.
Musím nesouhlasit s petaspurem. Film není o bubeníkovi, který se před kamerou přetvařuje a dělá milovníka bolera; právě naopak!!! Sledujeme neurotického muže, který musí splnit svůj úkol a odehrát svůj part, i když se necítí zrovna nejlépe. Očividně ho bolí záda, při hlučných úderech si všimneme, že ho bolí nejspíš i hlava a když koncert skončí potleskem diváků, jednoznačně se mu uleví. O celém boleru si myslí svoje a ve skutečnosti je mu úplně ukradené :-) Lecontův nápad natočit tenhle film je velmi vtipný a originální; Villeret se své složité role zhostil dokonale a jediný téměř úplně statický záběr doslova nacpal emocemi a řečí těla, která ale jak vidno, není čitelná pro každého.
někoho napadlo, že by mohl být dobrý nápad, natočit osmiminutový snímek sestávající téměř výhradně z jednoho statického záběru na bubeníka orchestru hrajícího bolero. po pravdě řečeno to ale moc dobrý nápad nebyl, i když souhlasím s hodnocením na imdb, že vzhledem k zajímavé hudbě a jakémusi nenaplněnému příslibu dějového zvratu není sledování tohoto snímku žádným utrpením.
