Rudý Ibis

Rozverný surrealistický úlet s kriminální zápletkou, pro pana režiséra typický. Zatímco v některých komediích z předchozí dekády nám Mocky předvádí svérázné hrdiny, kteří problémy kolem sebe řeší neotřelými přestupky, Rudý ibis přináší velmi temnou vizi lidského nitra jakoby o tom, že v každém z nás se skrývá potenciální zločinec, neřku-li rovnou vrah. Sled různě navazujících scén během 48 hodin předvádí hrstku postav setkávajících se v jedné řecké vinárně v Paříži, atmosféra je zde až neuvěřitelně odvázaná (někdy přímo do tanečního rytmu!), některé výjevy (barevné mouchy ve výstřihu na prsou nebo násilní scéna s jehlami ze šicího stroje) až bizarní a nápaditá kamera využívá snad všechny možné i nemožné úhly záběrů (dokonce i hlavou dolů). Serrault si škrtí své oběti stejnou lehkostí, jako když se s náměsíčným pohledem modlí k Bohu či hraje na piáno a v pozadí pravidelně zní motivy z hravého Demarsanova soundtracku s rozkošným ústředním „ptačím“ aranžmá.... prostě MAZEC! :-)) Připadá mi, že si Mocky tento dějový úlet vymazlil formálně a výtvarně do detailů, obsah už oproti tomu ale chvíli vázne, závěr se Serraultovou postavou zůstal možná zbytečně otevřený a psychologie postav v některých případech nevýrazná. Nicméně po čase zjišťuji, že u Rudého Ibise se opakovaně nesmírně bavím, celé to pojetí zločinců a vrahů „z lidu“ jako velkých smolařů, jejichž spousta činů skončí nezdárnou akcí, a pro nichž největší nebezpečí může znamenat střet s jinými zločinci nebo vrahy, mi připadá netradiční a zároveň v celém tom černohumorně groteskním provedení i hodně zábavné. Ze tří účinkujích Michelů je pro mě v tomto filmu nezapomenutelný hlavně Galabru (ať už tančí na ulici tango s manželkou před žádostí o rozvod nebo hraje šach s lihovanami), který si většinu scén úspěšně ukradl pro sebe. [80%] (aktualizováno 17.12.2021) (22.02.2021)