The Look of Silence
The Look of Silence
Podoba ticha
Obsahy(1)
Vrazi a jejich oběti, milosrdná ztráta paměti a touha odpustit. Jako mnoho jiných někdejších evropských kolonií, byla i čtvrtá nejlidnatější země na světě – Indonésie – předmětem sporů, válek, politických a mocenských přetahovaných. Téměř čtvrtmiliardový národ byl ale patrně nejtěžší zkoušce vystaven v polovině šedesátých let, a vyvraždění milionu lidí neměla na svědomí žádná cizí vojska, ale domácí armáda za vydatné pomoci „uvědomělých" civilistů. Stačilo zvolit dostatečně silná propagandistická hesla a zrůdná mašinérie se rozjela naplno. Dodnes se děti na indonéských školách učí, že největším nepřítelem státu je komunista. Dodnes se učí, že komunisté byli krutými vrahy. Dokumentarista Joshua Oppenheimer se do Indonésie vrací pravidelně. Jeho dokument Způsob zabíjení způsobil ve světě šok otevřeností, s jakou příslušníci někdejších vraždících komand popisovali své konání v době po převratu. Ve druhém filmu dává Oppenheimer prostor rodině jedné z obětí a absolvuje s očním optikem Adim strastiplnou cestu za odpuštěním. Adi se nechce spokojit s tím, že kdosi kdesi pokoutně prohlásí, že se „stala chyba". Ví, že spravedlnosti se on ani jeho staří, chudí a nemocní rodiče nedočkají. Nejde mu ani o konfrontaci s vrahy, kteří žijí v mnohem lepších podmínkách než Adiho rodina. Ti, kteří ve jménu režimu vraždili, sice netrpí hmotnou nouzí, ale čas je k nim stejně spravedlivý jako k ostatním. Adi, vědom si skutečnosti, že čas se krátí, ale i faktu, že mysl starých lidí na jedné i druhé straně je zahalena rouškou milosrdného zapomnění, podniká cestu nejen proto, aby se mu dostalo omluvy, ale především proto, že on sám chce odpustit viníkům smrti svého bratra. Vzniklo tak nesmírně působivé drama o potřebě duchovního očištění, která je naprosto nezávislá na politice, zemi, světadílu i době. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (32)
Z vrahů je mi sice špatně, protože jsou to podlí pokrytecky vybíraví fanatici, na jedné straně se pohoršující nad jejich falešné tradice ohrožující modernitou a zároveň slintající po životě v blahobytu liberální civilizace, skýtajícím právě možnosti užívat si zapovězenými způsoby, přičemž nesnesou ani náznak výtky, jak rozporuplné je jejich líčení událostí a důvodů (přesto je jistým zadostiučiněním sledovat, jak se jedna rodina bez vytáček a pohrůžek upřímně omluví). Vysvětlující důraz na právo takto zacházet s oběťmi z důvodu jejich špatného hodnotového profilu (zavrženíhodnosti) prozrazuje, že chceme-li ponižovat a masakrovat, tyto „zlé“ lidi potřebujeme (vždy bychom si je museli vymyslet), takže jde o převrácený sled důvodů. Není příčinou sadistického běsnění povinnost k obci, ale naopak ono samo si vyžaduje záminky, protože pokrytec se snaží vyhovět i svým naučeným hodnotovým potřebám. Nejde ani o pouhou čistě zájmově motivovanou likvidaci politické konkurence a kořistění, k nimž dochází mezi zvířaty, protože tnutí údů (včetně těch napájejících samu budoucnost) je nad rámcem nutného a spíše evokuje atmosféru, kdy šílenec zuřivě protestuje proti „stvoření“ a organizaci života tím, že se jeho ústrojnosti a smysluplnosti takovým aktem vysmívá. Pití krve obětí je z hlediska jakékoli civilizované představivosti tak odporné, že ho lze vysvětlit jedině jako snahu již zcela dezintegrovaného subjektu, ztotožňujícího se s chaotičností situace, jíž propadl, vyhrotit její absurditu natolik, aby vraždění bylo snesitelnějším: maniak se tím zatracuje, aby si ve stadiu neodpustitelného překročení dokonce i těch nejméně vyumělkovaných, instinktivně nejsamozřejmějších „norem“ vše ulehčil. Tyto myšlenkové pochody velmi výstižně a znale popisuje terorem a nenávistí se zabývající Glücksmann, s nímž ale v nejmenším nemohu souhlasit, co se týče politických východisek a závěrů, natož jeho spirituálně fantaskní mytologizující domněnky, že v pozadí nenávisti stojí psychologicky neredukovatelné mystérium démonické síly. ()
70-75% ... Muž spovedá niektorých ľudí zodpovedných za vraždu jeho brata. Dosť depresívne, no miestami aj monotónne, avšak poskytuje dobrý náhľad na jednu zo stránok indonézskej histórie, a to boj s komunizmom. V roku 1965 bolo režimom zabitých milión komunistov, zväčša len "komunistov". Komunisti boli démonizovaní - súložia so ženami iných súdruhov, neveria v boha, atď ... Najviac ma dostala veta: Američania nás naučili nenávidieť komunistov. No, že by sa im páčila až takáto voľná interpretácia? No neviem. Mnohí z tých ľudí, ktorí bolo do toho zapojení sa stále nachádza pri moci. ()
Sice asi nenapíšu nic nového. Nicméně to, jak někteří lidé dokážou mluvit o takových hrůzách, které prováděli, zcela bez ostychu, otevřeně a ještě předvádí, jak to všechno dělali a to pod rouškou toho, že oni jen vykonávali co museli, protože bránili svoji vlast či co, je neuvěřitelné. Souhlasím s jedním komentářem, že takové dokumenty by se měly pouštět na školách, aby děti/mladiství věděli, že svět často není hezké místo a jsou lidé schopní čehokoliv, zvlášť když jsou zfanatizováni nějakou bláznivou ideologií. Co mě ještě dostalo, bylo jak Adi přesto, že se ho to celé týkalo dokázal zůstat nad věcí a do konce si s člověkem, který se na tom podílel, dokázal podat ruku. Přestože už jde o starého člověka, asi bych to nedokázal. Možná díky tomu, že Adi se narodil až dva roky po bratrově smrti rukou těchto lidí, byl schopen najít správnou míru zainteresovanosti, aby se nebál do toho trochu šít a zároveň být schopen snad i odpustit. Způsob zabíjení jsem neviděl, dávám však na pomyslný seznam. 70 % ()
Odstavenie akýchkoľvek komunistov od moci vyzerá ako záslužný počin. Akurát keď je to v divokej krajine, tak už nemusí byť prijateľný ten spôsob, že sa brutálne zmasakruje každý, kto neverí práve v toho môjho boha alebo len obcuje s manželkami iných súdruhov. Dokument je to príliš dlhý a pomalý, akoby pre inú kategóriu divákov, než som ja. Mnohé svedectvá sú také otrasné, že im je až ťažko uveriť. –––– Vy nemůžete za to, že je váš otec vrah. Ať už provedl cokoliv, pořád je to váš otec. ()
Pití krve obětí, stínání hlav, párání břich, odsekávání prsů a penisů - tak vypadal v indonéském podání boj proti komunistům, přesněji řečeno proti těm, kdo byli za komunisty označeni, ať už se jednalo o zemědělce, intelektuály, ateisty, příslušníky etnických menšin (zejména Číňany) nebo prostě o kohokoliv, koho se eskadrám smrti zachtělo zabít a obohatit se na jeho úkor. Zločiny, u kterých říci, že byly vyháněním čerta ďáblem je hodně slabý výraz a jež dodnes zůstaly nepotrestány a místní vládou by byly nejraději zcela zapomenuty. Divím se, že pánové Nečas, Topolánek, nebo někdo podobný nevyslali v době svého působení ve vysoké politice do Indonésie delegaci s vyznamenáními pro ony hrdinné bojovníky za demokracii, neboť tak nějak si patrně boj proti rudé totalitě jejich strana představuje, jak o tom svědčí i případ jejich exkolegy Martina Langa, pro nějž je podřezávání nepohodlných oponentů věcí chvályhodnou a vyzívání k němu dle naší nezávislé justice i beztrestnou. U Hadí řeky o níž se v dokumentu mluví, by se výše zmíněný pán mohl patřičně vyřádit... ()
Galerie (12)
Photo © Koch Media
Související novinky
Kdo vyhrál první filmové ceny za rok 2015?
Oscarová sezóna pomalu začíná a jako tradičně se o první důležitá ocenění postarali pánové z National Board of Review. Tohle recenzentské sdružení potvrdilo, že nový Šílený Max nezasáhne jen do… (více)
Jeden svět přiváží oskarový film Citizenfour
Čekáte na příležitost vidět dokumentární film Citizenfour, který letos získal Oskara? Počátkem března budete mít jedinečnou příležitost díky festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden… (více)
Reklama