Gomen ne seišun

Zábavný příběh ze středoškolského prostředí. Heisue byl naivní a obtěžkaný svým hříchem, Risa byla drsná a dokázala být útěchou nejedné duše, která zhřešila. Neřeší se zde jen problémy žáků, ale také dospělých, a že každému něco v té jeho hlavě šrotuje. Naštěstí místo srdceryvných scén se spíše dočkáme komedie, takže se seriál hodí jako odpočinková záležitost, kdy nechcete být rušeni tragickým životem ostatních. Ano, i zde se najde nějaké drama, ale naštěstí se nejedná o nic, kvůli čemu byste museli protáčet oči v sloup a zacpávat si uši. A nakonec je to vlastně i docela roztomilý příběh o lásce. (06.12.2015)

Správně tržená školní série, která svojí svérázností, humorem, osobitostí dává vzpomenout na silné stránky humoru (těžce ovlivněného mangou, anime), těžící z problematiky školního života. Naivistický učitel Heisuke by byl celkem v pohodě (nebýt minulosti), bratra (jenž má za ženu bývalou gravure idol), aktivního otce, který se hodlá znovu oženit. Ještě že mu útěchu poskytne bohyně milosti Guanyin (beroucí na sebe podobu Heisukeho matky), rovněž působí jako vypravěč celé série. Humor a charaktery mnoha postav si určitě oblíbíte, zasmějete se často nejen díky střetu odlišných škol (je to pecka, když Japonci objevují kouzlo koedukace pouze 350 let po Komenském), náboženství, ale také narážkám na typické japonské sociální problémy (osamělost, absence smysluplných vztahů, nízká porodnost atd.). Rozhodně velice povedená série, Japonci měli skutečně silnou sezónu 2014 a po delší době u mě poraží korejskou produkci na poli tv seriálů. (31.01.2015)

Že má Kudó Kankuró v rámci svých seriálových scénářů vždy takové rozpačité začátky, to jsem psala už nedávno u seriálu Ore no ie no hanaši. Bohužel, v případě tohoto seriálu se rozpačitý a nepřirozený rozjezd seriálu natáhl až do jeho poloviny – tedy zhruba prvních pět dílů jsem seriálu nemohla přijít na chuť. Obecně mám sice ráda trhlé komedie a absurdní humor, ale Kudóův styl místy postrádá skutečný vtip a zůstává spíš trapnost a podivná nepřirozenost (obzvlášť v chování postav a vývoji děje). Postavy mi po celou první polovinu seriálu přišly spíš otravné a špatně jsem si k nim hledala cestu. Stejně tak iritující bylo zpracování námětu, přičemž v celé první polovině postavy učitelů až neúměrně řeší milostné vztahy svých studentů a jejich zapojení do zamotaných vztahů žáků a žaček bylo až absurdní bez zjevného smyslu. Z pohledu diváka není jasné, co si o tom všem myslet. Přišlo mi to zkrátka jako takový otravný bizár a ač mám herce Nišikido Rjóa a Micušimu Hikari ráda, jejich postavy si hned tak zkraje moje sympatie nezískaly. Někdy okolo 5.-6. dílu seriál pocitově stagnuje a pak naštěstí nabere druhý dech. Od 7. dílu mě konečně dění seriálu začalo zajímat a bavit. Konečně přišlo taky nějaké zajímavé téma – v sedmém díle se řeší téma upřímnosti a říkání pravdy a hlavní postava tuto tématiku staví na dvou protichůdných japonských příslovích. Určitě jde o námět k zamyšlení, něco, s čím se divák může po tom vleklém bizáru nějak ztotožnit. V dalším díle pak následuje tématika transgender a řeší se vnitřní pocit jedné z postav, která se cítí být opačným pohlavím, než jak se fyzicky narodila. Seriál má sice až do konce určitou míru šílenosti, ale už to není ta „samoúčelná“ šílenost. Nabízí víc přirozených emocí a větší pochopení postav a jejich vztahů. Což mi přijde důležité a jsem ráda, že se k tomu seriál nakonec přece jen dopracoval. Nicméně celková bilance diváckého zážitku není moc dobrá a seriál se mi rozhodně do srdce nevryl. Místy vtipné dílko, ale zprvu povrchní a přitažené za vlasy, přičemž k reálným emocím se dopracuje až s velkým zpožděním. Nakonec tedy průměrný zážitek. Z pera Kudóa Kankuróa se rozhodně najdou lepší díla. ~(3,2★)~ (30.12.2023)