Jack staví dům

Šílenec nebo geniální provokáter? Takovouto otázku si snad každý filmový divák pokládá u filmového režiséra Larse von Triera. Jeho novinka Jack staví dům na tom nic nemění, jelikož kontroverze film obklopily již na festivalu v Cannes, A jako ve všech von Trierových případech se najde skupina diváků, které Jack staví dům vonět nebude a druhá, která ho bude milovat. Do jaké patřím já? Já bych řekl, že ani do jedné a spíše se přikláním do skupiny nějak mezi. Jack staví dům je totiž něco mezi totálním filmovým odpadem a zároveň mistrovským dílem a jeden z nejzajímavějších filmů co byl za poslední měsíce vidět. Osobně jsem člověk, který obě von Trierovy Nynfomanky nenávidí a byli do Jacka jedinými filmy, které jsem od von Triera viděl. Bylo mi jasný, že je to slušný řemeslník, Nynfomanky (především 2. část) mi ale hrubě neseděli. Tady mám ale z von Trierovy novinky opravdu radost. Jedná se pravděpodobně o nejdepresivnější a zároveň nejdrsnější film roku. Von Trier totiž sice vypráví příběh sériového vraha, do jeho příběhu ale vloží spoustu jiných témat a a odkazů a především předvede svůj nekonvenční pohled na svět. Jack staví dům je postavený na narážkách a podobenství, něco ve stylu Arafonskyho Matky!, akorát nikdy netlačí příliš moc na pilu. Například to, že Bruno Ganz (Adolf Hitler z Pádu třetí říše) hraje básníka Vergilia dojde samo od sebe jen málokomu. Von Trier ale zároveň potvrzuje status provokatéra, který scény schválně natáčí tak aby diváka co nejvíc šokoval a dostával co nejvíc šokovanější reakce. Von Trier se nebojí detailních záběrů na střílení hlav malých dětí, nebojí se uřezávání dámských poprsí a nebojí se detailních záběrů na rozsekané mrtvoly. Von Trier ale toto vše koná schválně aby mohl diváka do extrému vytočit a vybrat si jestli se mu to nelíbí nebo v duši cítí blaženost. Někomu se tento styl může líbit, někomu ne, vyberte si! Jack staví dům mi občas připomínal divadelní hru, jelikož spočívá v tom, že se skládá z 5 nejoblíbenějších Jackových vražd (na krku jich má doopravdy o hodně více, konkrétně zmíní číslo kolem 60) a v každé oblíbeně vraždě dojde k tomu, že si Jack nejdřív s obětí povídá (aniž by dotyčná osoba věděla, že je budoucí obětí) a teprve poté dojde k brutální vraždě. Ty dialogy nejsou vůbec nudné a i když po pár minutách omrzí a člověk už čeká až se film trochu pohne dopředu, nějak výrazně mu to nevadí. Von Trier do role Jacka obsadil Matta Dillona, pro kterého pravděpodobně půjde o životní roli a je otázka jak se mu to zalíbí. Bruno Gatz v roli Vergilia zaujme a má pořád velké charizma a mihnou se i Uma Thurman a Riley Keough, které hraje zajímavou postavu, která z plátna možná zmizí až příliš rychle. Jack především zvýrazňuje vraždy žen a do jisté míry jsem to chápal jako odkaz na to, že jde o novodobého Jacka Rozparovače. Tato moje teorie se ale rychle rozplynula poté co Jack několikrát zdůrazní, že zabil i muže a nezůstane jenom u slov. Pořád je to ale von Trier a jeho styl prostě nikdo nemůže být stoprocentně rád. Když Jack vypráví, že my lidé nejsme ochotni uznat ikony, které vytváří výjimečné umění objeví se několik záběrů na Adolfa Hitlera a jestli to von Trier myslí vážně tak fakt nevím. Mimochodem, když Jack vypráví o o smyslu současného umění, objeví se záběry z předchozích von Trierovy filmy včetně Nymfomanek a i když u nich asi budu občas vysoce trpět, měl bych je pravděpodobně dohnat. Problémem je také délka, protože film nedokáže být zábavný celých 155 minut (!!!!). Řeči tom jak je ve filmu revoluční, šokující brutalita jsou taky úplně mimo, protože i když je násilí v Jack staví dům hodně, překvapivě není tak brutální jak jsem čekal a největší WTF asi zůstává uřezávání poprsí. Na jednu stranu odpad, na druhou stranu totální masterpiece, který by měl člověk vidět určitě. Celkové hodnocení za 4/5 ale spíše se jedná o 3+. Von Trier ale dokázal prodat i závěr a kdyby se v jeho současných 62 letech jednalo o poslední film, myslím, že by se jednalo o stylovou rozlučku. Nemám pocit, že bych Jacka staví dům potřeboval nutně vidět znova, rozhodně ale nelituji jeho sledování a jsem mile překvapen. A mám pocit, že Quentin Tarantino bude mít po zhlédnutí filmu radost. (08.10.2018) (méně) (více)

Moje druhé stretnutie s umením Larsa von Triera. A akosi v hĺbke duše chcem veriť, že v jadre nie je tak prepnutý človek ako náš hlavný hrdina (ak sa dá nazvať hrdinom), lebo inak si neviem predstaviť aký človek musí byť aby natočil takýto film. Ako bolo vo filme povedané, veci čo človek napíše sú veci, ktoré by si tajne prial spraviť sám. Dúfam, že to tak nie je. Už len čiste z dôvodu, že chcem veriť, že ľudskosť nie je len klam a nie sme všetci tigre, ktoré sa rozhodli dobrovoľne správať ako jahňatá a jediný kto vidí skutočnosť ako skutočnú je Jack. "The House That Jack Built" bude jeden z najnepríjemnejších filmov, čo som videl za celý rok. Možno za celý môj život. Neviem ako by som to lepšie popísal. No napriek tomu je na tom filme niečo tak fascinujúce, že som ho dopozeral až do konca a bol schopný to odsedieť. Istým spôsobom sa za to obdivujem, no musím povedať, že je to skutočne fascinujúce vidieť túto postavu. Vidieť mu do hlavy, spoznávať ho a premýšľať, či stretnutie s Umou Thurman v ňom niečo reálne neodblokovalo. Uma Thurman totiž zvláda opäť to, čo posledné roky predvádzala. Byť maximálne neznesiteľnou. A takou v tomto filme rozhodne je. Matt Dillon podáva absolútne fantastický herecký výkon. Skrz všetko to odpudivé čo na jeho postave vidím ho musím pochváliť. Ten človek sa zmenil na niekoho absolútne desivého. Niekoho, koho by som nikdy v živote nechcel stretnúť. A neviem čo o mne vypovedá fakt, že sledovať ho a počúvať ho bolo miestami pre mňa fascinujúce, inokedy absolútne desivé. Ja sám neviem čo si mám o tom myslieť. Možno by som si mal film pozrieť znovu na to, aby som vedel čo si reálne myslím, no rozhodne to neurobím. V prvom rade je skutočnosť taká, že toto nie je film, ktorý by som chcel vidieť znovu. Osobne neviem, či by si ho niekto bol ochotný pustiť znovu. Možno áno. Ale ja tam určite nepatrím. Raz a dosť. A ak by som aj chcel ten film vidieť znovu, tak sú tam určité problémy, ktoré by ma od toho odrádzali a do toho práve vstupuje Lars von Tirer a jeho "umelecká" réžia. Niektoré scénky sú tam absolútne nasilu a podľa mňa len zabíjajú čas. A tento film je tak dlhý, že miestami som už chcel, aby sme došli k pointe a nemuseli to obrazotvorne analyzovať a opisovať, ako sa tu deje veľmi často. A tento štýl ma skutočne nebaví. Niekedy to vie niečo pridať ako napríklad prirovnanie chôdze medzi lampami a tieňom, no potom sú tu aj monológy o dezertných vínach, ktoré ma absolútne frustrovali. Film je v tomto skutočne natiahnutý a miestami veľmi nudný. Napriek tomu, že Jack je zaujímavou postavou, tak niektoré scénky sú na mňa moc nudné. A potom je tu záver. Alebo jeho posledných 20 minút, kde som konečne aj pochopil názov filmu. A nechcem byť hnusný, ale opäť sa tu snaží byť režisér veľmi umelecký a originálny. A mám pocit, že je to len jeho ohromná sebaláska. A jeho pocit, aký je veľký umelec. Lenže ja to až tak vysoko nevidím. Pre mňa to v tomto nefunguje. Možno by to mohlo mať lepší spád, keby sme veľa scénok odtiaľ vyhodili, no asi by sme potom nedokázali v tom vidieť Larsovu "genialitu". A tento pocit mi rozhodne uberá dojem z filmu. Hlavnú myšlienku moc rozoberať nebudem, lebo ja s mnohým čo Jack tvrdí nesúhlasím. Niekde má ale pravdu. Najmä keď vidíme, že ľudia nereagujú na volanie o pomoc alebo krik. Je to svet ignorácie. A osobne to budú posledné slová, čo tomuto filmu venujem. Hodnotenie: B- (15.12.2018) (méně) (více)