La Vallée fantôme

Proniknout k realitě a ještě o ní něco říci. Tenhle Tannerův film jsem načal v den, kdy byl už dva dny mrtvý. Česká média o tom mlčela, aby ne, nebyl celebritou. Umíral zřejmě ve chvílích, když jsem se pár dní nazpět díval na jeho Messidor. Splývání reality a filmu. Rád se letos nořím do jeho děl; jen pár jich je na plný počet. Je v nich ale občas závan jakési poctivosti, který má specifickou chuť, vůni, atmosféru. Poctivosti, která si dělá starost o běh světa, a zároveň je vysoce výtvarná, svobodomyslná, básnivá. Říká se tomu myslím poetika. A to mě k Tannerovi vrací a uklidňuje mě to – někde to ještě funguje, někdo to myslel dobře. Na rozdíl od Godarda, který umřel dva dny po Tannerovi, je Tanner ve své tvorbě jednodušší – švýcarský statkář. Je i vkusnější, míň si hraje, spíš pozoruje, uměřeně vypráví, ukazuje...– někdy mi jeho uměřenost přišla plochá (třeba jako soudobá hudba, která deklaruje zaznamenávat oproti hudbě vyprávějící příběh pouze stavy mysli). Tanner šel ale dál – jeho příběhy/nepříběhy zachycovaly krom stavu mysli i její svobodu: ať už je to náhlý kotrmelec zamilovaného ve Středu světa, bláznivé poskoky námořníka V bílém městě anebo svůdné tance striptérky v Plameni v mém srdci – hned je mi vše jasné, žádné čáry, ani klam, žádné fanfarónské blekotání „všimněte si, jsem originální v mnoha ohledech“ - ne, tohle jsem prostě i já, je to i o mně. S Godardem měl Tanner od osmdesátých let společnou elegičnost – oba dva bolelo, kam se svět ubírá. Le Diable probablement. Zde je už po několikáté servírka a také autoservis – konstanty. A je tu Paul – režisérovo alter ego (dál co jsem se namátkou díval ještě z filmů Charles, mrtvý anebo živý, Salamandr, Střed světa, V bílém městě, Země nikoho, Muž, který ztratil svůj stín, Fourbi, a Paul odchází – tedy s tímto v osmi!). Tentokrát jde trochu o Tannerovo 8 a ½ – není plné pletek a fantastických scén; Trintignant je zde sice v plné síle, ale oproti Marcellovi je to šedý ptáček. A o čem že to celé je? „Příběhů je spousta: krystalizují smysl života a věcí. Ale teď to cítím naopak: jsou i vakuem pro cokoliv opravdu smysluplného.“ „Hledám osobu, ne příběh – osobu autentickou; takovou, která bojuje proti démonům… Opravdovou osobu, jejíž oči mi řeknou: musíš udělat tohle a nic jiného.“ (14.09.2022)

Když se dva perou, třetí se směje. Ale kdo je tu ten třetí. Jean Paul Sartre (Bytí a nicota) tvrdí, že je to ten, kdo se na to dívá seshora, kdo má největší pře-hled, může to být Bůh nebo někdo jemu podobný, zatímco ten druhý je můj bližní. V této ménage à trois (tento příměr tu také padne) však není nikdo první, druhý ani třetí; nebo tím prvním, druhým a třetím je každý chvilku. Rovněž Přízračným údolím (La Vallée fantôme) není pouze La Brévine v kantonu Neuchâtel, ale také ne Chioggia na jihu pod Benátkami ani Brooklyn, New York City. Tím je zavšena jednota místa, osob a času. Času? Kterého? Kdy začíná a kdy končí? Čas není třeba, pokud je příběh neskončený, jako Neskončená láska (jak se zpívá v jedné české lidové písni), pro níž ani smrt není finalitou. Domníváte se, že příliš lásky tu nebylo? Ale vždyť jsme teprve na začátku. - Tento film jsem tedy "začervenal", jak žádal garmon, jehož závěrečnou úvahu sdílím, ostatně mi přijde rovněž značně sartrovská. Garmon rovněž zvažuje filmařskou "poctivost a pravdivost", i to je zde na místě. Tyto vlastnosti filmu nepropůjčuje heslo "natočeno podle skutečné události", nýbrž vnitřní struktura filmové výpovědi, kterou divák - je-li toho schopen - může svojí reflexí zachytit. (08.11.2023)