Inner Yard
VOD (1)
Obsahy(1)
Nastěhovali jsme se do bytu s balkonem do vnitrobloku. Koukám do něj jak do zrcadla, vidím pustinu, dutost. Dvě stě oken, uprostřed společná aréna, do které padají naše každodenní pohledy. "Pokud žijete vedle něčeho mrtvého, je něco mrtvého i ve vás." Film je sledováním mého pokusu o zbourání plotů a propojení plochy do jednoho prostoru. Ohledáváním našich vzájemných vnějších bloků se ve filmu obnažují i bloky vnitřní: skryté mechanismy strachů, které rozhodují o dnešním izolacionismu. Film je tak studí podivného paradoxu mezilidských vztahů – jsme si velmi blízko. O to více někdy dál. (FamuFest)
(více)Recenze (5)
Aktivizmus postihol bezprostredné okolia viacerých domov. Vznikajú susedské burzy, posedenia. Doteraz neznámi obyvatelia jedného domu sa majú možnosť spoznať a tak. Niekedy sa dohodnú na vyprataní, vyčistení vnútrobloku a jeho následnej premene na rajskú záhradku s lavičkami, preliezkami a limonádou zdarma. Ako je známe z literatúry (napr. komixy, poviedky a romány Jaroslava Foglara), kadejaké preliezanie výhražne nastavených plotov ohrád, harabúrd a háld stavebného odpadu v rámci vnútroblokov bolo bežným detským dobrodružstvom v 30. až 60. rokoch 20. storočia. Dnes a aj vtedy záležalo najmä na prístupe vlastníkov, príp. nájomcov. Ako sa usporiada bezprostredné okolie domu záleží na nich. Vtedy aj dnes. Dokument je čiernobiely - s rôznymi názormi, uťatý striktným nesúhlasom majiteľky. Ťažko kohokoľvek súdiť. Už len preto, že z vlastnej skúsenosti poznám prípad pôvodne neupraveného vnútrobloku, ktorý sa po úprave stal z divokej a inšpiratívnej záhradky plnej tajomných objektov uhladeným narolovaným trávnikom z Holandska a celý priestor pripomína dnes niektorú z terás obchodného centra Centrál. Umelé a falošne uhladené zvíťazilo nad prirodzenosťou, v ktorej sa záhadne stratil aj mohutný smrekovec opadavý. Niekedy víťazstvo aktivizmu spontánnych občianskych iniciatív s cieľom vylepšiť spolužitie susedskej komunity dopadne práve takto: nahradením tajomného prostredia vydizajnovanými nezmyslami a umelým zatrávnením. ()
Dokument je to docela zajímavej, je v něm zopár vskutku bizarních existencí, ale na druhou stranu také spousta záběrů., které jsou technicky/řemeslně naprosto špatně zvládnuté - brutální rozostření záběru (záměr to rozhodně nebyl), neschopnost udržet kameru alespoň trochu v klidu (někdy mám nutkání poslat na Famu darem pár stativů) a při některých scénách nebylo aktérům rozumět (a to ještě nemluvím o tom, že některé aktéry prostě nevidíme, holt může být těžké si ošéfovat práva na zveřejnění), navíc když někde poslední dobou vidím napsáno jméno Víta Klusáka (zde kamera), mám nutkání působit bolest nevinné zeleni. " Na karláku, si představte, sedí v křoví pedofilové! A to je to veřejné prostranství! Čekaj až se zakutálí balonek..." ()
Obsahově zajímavé, obrazově mě to ale dost iritovalo - spousta záběrů mi přišla vyloženě jako redundantní vata, kteroužto sledovat je dost utrpení. Autorce se podle mě povedlo - možná až nečekaně věrně - vystihnout na výseku reality reprezentativní obraz toho, jak to v tomto ohledu dneska chodí. Téma sousedských vztahů a revitalizace veřejného prostoru je poslední dobou hodně aktuální, a tento dokument hezky ukazuje, že je to mj. i otázka generačního střetu. Na jedné straně proti sobě stojí tábor věkově spíše starších a myšlenkově rigidních majitelů domů, kteří se zajímají v první řadě o to, aby dostali včas nájem, a sami na sebe ve svých očích pohlížejí jako na někoho, kdo je v permanentním ohrožení (ze strany neplatičů nájmu, pouliční kriminality, asociálních "živlů", zvůle úředníků, apod.) a kteří logicky chtějí mít s vlastním domem co nejméně starostí, a na druhé straně jsou zde mladí nájemníci jako je autorka tohoto dokumentu, kteří - mj. i pod vlivem lidí, jako je Kobza - jsou myšlenkově trochu jinde a od vnitrobloků by celkem logicky čekali trochu víc, než že to bude jen kuřárna / černá skládka / místo pro popelnice / tráva k vyvenčení psa - skoro by byl člověk v pokušení napsat, že to vypadá, jako by se tito mladí nadšenci nechtěli smířit s anonymitou velkého města (kde sousedské vazby nikdy nemohou být takové jako na vesnici), a chtěli do něj mermomocí implementovat prvek jakési rurální idyly, kterou si nějak vysnili. Svůj díl pravdy i omylu mají podle mě obě strany a těžko soudit byť na jednom konkrétním případě, co s tím. Je zde prostě tolik látky k přemýšlení, že se mi to v hlavě převaluje už druhý den a pořád jsem se nedobral k ničemu lepšímu, než k dojmu, že nejlepší je prostě bydlet ve svém domě, a člověk pak vůbec nic z tohoto filmu nemusí řešit. Ale ten problém tu zůstane dál, protože v takových domech s vnitroblokem bydlí jenom v Praze neuvěřitelné množství lidí, a všichni spolu musí nějak vycházet a tohle řešit. Lze jen doufat, že filmy jako tento jsou první vlaštovky toho, že jsou věci na dobré cestě, a že by se něco mohlo začít měnit k lepšímu - velmi bych si to přál. Výtečný námět a bezpočet lásky k přemýšlení - tento dokument mě neobyčejně zaujal. ()
O prosazování komunitní práce, která je potřeba. Účastnice schůze vlastníků to řekla trefně, když mluvila co jednou zažila: "Dům začal žít úplně jinak a ty lidi se začali potkávat" ()
Nová obyvatelka panelového domu se po nastěhování začne aktivně soustředit na upadající mezilidské vztahy mezi lidmi, kteří spolu sdílejí jeden dům, nicméně jejich životy jsou uzavřeny v malých vesmírech, kam nikoho nepouštějí. Idealistka se pokusí tyto vesmíry otevřít tím, že odstraní hranice ve vnitrobloku a s představou, že se všichni společně chytnou za ruce a budou tančit se začíná aktivně zabývat prosazením svého nápadu. Dlouholetí obyvatelé její nadšení nesdílejí a jsou k novému nápadu pasivní, než si původně myslela - protože takových už tam bylo. Dokument vypráví o tom, jak jsme si vzájemně cizí, člověk nezná souseda, který s ním sdílí jednu stěnu. Dalo by se říci, že je to smutné nicméně to už přecházíme do oblasti sociologie a už bychom se museli zabývat lidskou povahou. Kdo žil někdy na malém městě popř. vesnici moc dobře ví, jak se kolikrát blízké vztahy se svými sousedy nevyplácí. Krásný a názorný příklad bylo období 50. let u nás, v Československu, kde sousedé na sebe vzájemně donášeli - samozřejmě byli i tací, kteří si pomáhali ale kolik jich bylo? Máme v sobě zabudovaný "pud", který v nás probouzí až patologický zájem o životy druhých lidí (viz. bulvár). V životě to ale přeci může fungovat i přirozenou cestou, dva lidé se potkají, rozumí si, povídají si a stanou se z nich přátelé, později blízcí - není na to potřeba jeden sdílený vnitroblok. ()