Dust
Dust of the Ground
Režie:
Vít ZapletalKamera:
Ondřej BelicaHrají:
Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa, Hilda Novotná, Rudolf Fuchs, Miroslav Babuský, Karel VlčekObsahy(1)
Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou nocí v životě jedné rodiny. Kvůli ní přijíždějí k rodičům na venkovskou samotu oba synové se svými partnerkami. Po dlouhé době jsou společně na jednom místě. V domě se pomalu zastavuje čas, pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života. A nenápadné, podivné náhody směřují jejich cesty nepředvídaným směrem. Decentní snímek, spoléhající na divákovu aktivní spolupráci, navrací do české kinematografie duchovní rozměr. (Artcam Films)
(více)Recenze (40)
Urputná snaha o minimalismus a podvratnost je často těžko ubalancovatelná, ale tady to je vyloženě vycucané z prstu. Lidé mluví jako divné stroje, které mají za úkol se za každou cenu míjet, což nemá mnoho o čem vypovědět. ()
Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba. ()
Nevěděl jsem, že se na FAMU učí Dogma 95, ale hodně to vysvětluje, proč je český film tam, kde je. Naivní scénář, který vystačí tak na 20timinutový film. Herci jsou dřeva všichni do jednoho, skoro to vypadá, že měli pod kamerou čtecí zařízení. Hudba žádná, když někdo občas pustil gramofon, byl to svátek. Chápu, že jde o studentský film, kdybych byl pedagog na FAMU, dal bych Vítu Zapletalovi dva mínus a jako domácí úkol pustit si "Halt auf freier Strecke", aby viděl, jak se taky dá natočit komorní rodinné drama o umírání. Na MFFKV se to mezi těmi filipínskými a mexickými dramaty ztratí, ale doufám, že nikoho nenapadne uvádět to v běžné distribuci! Vedení FAMU by si mělo zřídit kanál na Youtube a všechny studentské filmy zveřejňovat výhradně tam, zdarma. ()
Pokus mladého režiséra natočit artový snímek. Jsem příznivcem nové vlny, mám ráda artové filmy a nikterak mi nevadí pomalé tempo vyprávění. Ale to podstatné nesmí chybět - totiž to nitro. Do filmu tvůrci dokáží vložit jen to, co mají sami v sobě. Obsazení neokoukaných tváří vidím jako plus, ale úsporné dialogy musí správně vyznít a tady už trochu narážím na prázdnotu místo avizované niternosti. Situaci mohu zažít, leč to samo o sobě ještě není záruka, že jí dokážu přetlumočit, sdělit, vykreslit na velké plátno. Rozhodně nechci být jenom kritická, jako debut vyznívá Prach nadějně, další snímky Víta Zapletala si nenechám ujít. ()
Konečně jeden povedený domácí případ filmového minimalismu. Film, kde jen sledujeme počínání postav v těžké životní situaci, přičemž se neočekává žádné vytahování kostlivců ze skříně a jiná „dramata“. Film, u kterého můžeme v klidu přemýšlet i o vlastních rodinných vztazích a vztahu ke světu obecně. Z těch neokoukaných herců a neherců mi přišla nejpřirozenější Hana Jagošová. Čtyři hvězdičky proto, že autor vše komponuje natolik pečlivě, až to nakonec působí přece jen trochu uměle. ()
Dobrá festivalovka s pekným obrazom, to sa počíta. Dediské prostredie, všade muchy, vysušený chleba so salámou, už mi chýbal len zápach hnojovky. A predsa by som tu dodal viac záberov z prírody, mohli to využiť viac. Ako sa to pomaly odvíja, divák čaká na zápletku. Nejaké prekvapko? Rodinná nezhoda? Niečo z minulosti? Možno, keby sme boli v Škandinávii. Tu to skôr smeruje do nábožensko-filozofického obsahu, nejde však viac do hĺbky. Ale inak zaujímavé poňatie, ktoré kvitujem. Rovnako tak ma zaujali pre mňa neznámi herci, ktorí fakt hrali a všetci dobre. Docela sa divím, že o takej Stejskalovej nič nepočuť (dnes robí len nejaké divné umenie https://www.eliskastejskalova.com/). Film je taký malý pokus o art bez zbytočnej snahy šokovať. ()
Mrzí mě, že jsem dala tak nízké hodnocení. Mrzí mě to, protože to možná není fér vůči tvůrcům, kteří projevili spoustu úsilí, aby film vůbec vznikl. Měl to pro mě být zlatý hřeb letošní LFŠ, poslední snímek před odjezdem z festivalu, který jsem si moc přála vidět. A ačkoliv jsem se sama ocitla v podobné životní situaci jako hlavní hrdinové, místo pochopení, porozumění a ztotožnění se s postavami přišlo absolutní minutí. Divácké utrpení navíc umocnilo špatné ozvučení (v některých momentech nebylo vůbec rozumět, co říkají jednotlivé postavy), zdlouhavé záběry kamery na předměty uvnitř domku (...jako nucené prohlížení fotografií v albu...) či zbytečně dlouhá délka filmu (vzhledem k tomu, co se za hodinu a půl ve filmu "stane"). ()
"No konečně!" A to především ze dvou důvodů. Jelikož se během posledních tří let, kdy tento film vznikal, ukázalo, že svět je vcelku nevyzpytatelný, prvním důvodem tohoto zvolání je, že film se vůbec podařilo dokončit. Ačkoliv by sám autor pravděpodobně řekl něco jako "v pohodě" nebo "všeho do času a Bůh na věky", tak já, jsa obeznámen s většinou komplikací, které během natáčení nastaly, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že napsat, přesvědčit lidi, zafinancovat, zprodukovat, natočit, sestříhat, ozvučit, nebo třeba jen vymyslet název filmu nebyl žádný med. Přihlédneme-li navíc k faktu, že se jedná o školní film (byť s decentní účastí České televize), můžeme všem autorům směle pogratulovat a společně se podivit, že celkový rozpočet tohoto filmu se prakticky rovnal částce, která se na českých bijácích jistého druhu třeba jen procateringuje, projezdí nebo prošmelí. To všechno by ale bylo zcela bezvýznamné, kdyby mé úvodní zvolání neplatilo i kvalitám filmu. Když se podíváme do většiny zemí, včetně Argentiny (Alonso), Maďarska (Tarr), Turecka (Ceylan), Íránu (Kiarostami) nebo Kazachstánu (Omirbajev), tak všude najdeme alespoň jednoho filmaře se zašlouženým celosvětovým diváckým ohlasem (i kdyby mělo jít jen o ohlas festivalový). Tím "zaslouženým" mám na mysli především chuť a odvahu experimentovat a také schopnost vést diváka, oboje v souladu s potřebou vyjádřit nejzákladnější, řekněme, humanistické myšlenky. Po těchto úkazech experimentu a humanismu se v české kinematografii (s výjimkou filmů Švankmajera a Vojnára) doslova "zaPrášilo". :-) Slovní hříčku lze i otočit, totiž, že na tyto úkazy sedl Prach, čímž se dostávám k závěru - mám totiž pocit, že právě Prach je těmito úkazy prodchnut. Uvidíme, co na to diváci. ()
Tento film mě totálně minul. Krásná výtvarná kamera sice měla něco do sebe, jinak to ale byl děs a nuda. Žádná pointa, jenom ubulené zírání do prázdna a do přírody za zvuku cvrčků a osiky. Postav bylo zbytečně mnoho, a tak jejich charaktery nebyly příliš propracované a při interakci působily velmi mělce. Dialog mezi nimi navíc často úplně chyběl a když už se výjimečně dostavil, působil zcela nuceně a prostoduše. Z této rétoriky, která byla rozličnou přírodní výplní nastavena na nesnesitelných devadesát minut, jsem málem umřel nudou ještě dříve než chorý otec na plátně. 2/10 [KVIFF 2015] ()
Nechovám žádnou zášť vůči tvůrcům a respektuji zvolené téma, které není snadné zpracovat, natož s citem podat. Bohužel se ale jedná o příliš velké sousto pro autory, které se s ubíhající stopáží mění v PRACHobyčejnou nudu. Podání příběhu, které by ve mně mělo vyvolat vlnu emocí, empatie a smutek se akorát tak změnilo na neskutečnou otravu ke sledování. Postavy, s nimiž se vůbec nesžijete a o jejich charakterech se nedozvíte nic. Dialogy, které mají lahodnou příchuť vaty a působí tak neuvěřitelně sterilně. Nezlobte se na mě, ale jestli měl být záměr, aby se hodinu a půl příběh motal v kruhu a divákovi nabídl pouze pochmurné čekání na smrt, tak je to zoufale málo. A to jsem se opravdu snažil vnímat i ostatní filmové složky a veškeré detaily v obraze. Ale opět stejně plytký dojem jako u všeho ostatního a zvolený titul je budiž odpovědí, co po shlédnutí zbude. Popravdě, jestli se mladí filmaři budou ubírat tímto směrem, tak mám o českou kinematografii docela obavy. ()
Krásné plynutí času krajiny lidské. ()
Naprosto příšerné. Možná to mělo nějakou myšlenku a pointu, ale to se asi nedozvím, jelikož jsem po půl hodině odešla z kina (a nebyla jsem sama). Naprosto nepřesvědčivé herecké výkony, nebýt anglických titulků, tak ani nevím, o čem se baví, jelikož ozvučení filmu bylo na pytel a dlouhé nic neříkající záběry bez děje jenom natahovaly film do neúnosných délek. ()
Pokus neznameho, evidentne mladeho rezisera natocit film o zivote jednej rodiny. Fajna to podivana s dobrym tempom ... jo a obycajne dialogy prevladaju, tak je to aj v realite : 50 % ()
Cením snahu, jenže ten film vůbec nefunguje. Jediná scéna, která má něco do sebe, je mrtvice. A to je vše, pak odstartuje nuda ve složení s nezajímavými postavami, špatnými hereckými výkony, stupidními a neuvěřitelnými dialogy a zdlouhavými záběry o ničem. Vlastně ani příběh nikam moc nevygraduje - teda jo, na konci se stane očekávané a to je snad vše. Ten film prostě nemá v sobě nic, čím by zaujal. Občas je na něm ještě zajímavé, jak tu celý film nehraje skoro žádná hudba, ale i to je dost málo. Nebýt to debut, tak dám bez váhání odpad. Takhle to je na slaboučkou hvězdičku. ()
Pokud opomenu uvodni myslenku setkani rodiny, s radosti zjistim, ze jsou lide, kteri ziji jeste nudnejsi zivoty nez ja.-). Cilena artovka, ktera nezapusobi. Herecke vykony mdle, bez atmosfery. ()
Hmm... ()
Proboha, přece není nic špatného na tom, když režisér díky pomalejšímu a niternějšímu způsobu vyprávění divákovi umožňuje, aby nemyslel jen na pointu filmu, ale popřemýšlel třeba i o sobě samém (např. Schorm takovým způsobem točil a dnes jsou jeho filmy považovány za národní klenoty). Hned od prvních momentů jsem se tu naladil na příjemné letní tempo, posléze přesedlal na ještě volnější tempo a pozorně vnímal nejednoznačnost psychologií postav. Výhrady mám jen k délce. Kdyby film trval o 15 minut míň, byl by z toho pro mě možná i český film roku. Ale co já vím, třeba mi to příště sedne líp... druhé projekci se určitě bránit nebudu. ()
Samozrejme to neni dokonaly film. Je do budoucna co zlepsovat - snad bude prilezitost. Presto si zaslouzi vysoke hodnoceni. Bylo by dobre predem upozornit, ze nejde o drama, ale o film - malbu. Pozdeji jeste napisu. Zadam si dalsi projekci. ()
Moc moc moc. Bylo toho moc. Hodiny, stůl, noviny, zeď, okno, kočka, chleba se salámem, židle, koberec, staré fotky, knížky, brýle, dědeček. Příště trochu míň, my to chápem, kucí. (41. LFŠ) ()
Nevím, jestli by se našel umělec, kterého by potěšilo, že někdo na jeho dosavadním opus magnum jako největší přednost vyzvedne pečlivost. (Zvláště jedná-li se o dilo takové suverénnosti, jaké v jeho domovině zdaleka nedosahují ani laureáti titulu zasloužilý umělec.) Přesto: Absolventský film Víta Zapletala Prach je především velmi pečlivý. Volbou a kompozicí záběrů počínaje, přirozeným projevem (skvělých) účinkujících pokračuje, ošetřením rozběhu a dojezdu filmu či kladením úvodních titulků konče. To ale ještě není ta pečlivost coby největší přednost. Pečlivě se dbá, aby se ve filmu nedělo skoro nic, ale aby se toho dělo velmi mnoho. Aby byl divák účasten dramat a traumat jedné každé postavy, aniž by byl nucen přihlížet nějakým dramatickým scénám. Opravdu nevšední pečlivost musí stát za vnitřní napětí překrývajícím poklidem, v němž se celý film odehrává. Zvlášť obdivuhodná je pečlivost způsobu, jakým jsou před diváka kladeny jednotlivé události, aby působily co nejdůrazněji a přitom zcela neokázale. Pečlivě jsou užívány i drobné „návodné“ prvky (např. pověšení obrázku či pověšení bundy), které nemají cokoli vysvětlovat nebo zdůrazňovat nebo (nedejbože) dojímat diváka. Uvedené příklady mají jaksi časovou, upomínací funkci (každý jiným směrem). Díky vší této pečlivosti dosahuje autor velmi silného účinku nejen estetického, nýbrž také otevírá divákovi cestu do hlubin lidského žití, někam k jeho klíčovým uzlům a spojům, aniž by jakkoli psychologizoval, aniž by vůbec musel cokoli říkat, aniž by ukazoval něco jiného než všední vztahy a všední bolesti všedních členů jedné všední rodiny. Je obdivuhodné (a osvěžující), že Zapletal k tomu, co se v jeho filmu děje, nepotřebuje, aby jeho postavy předváděly nějaké (ve filmech tak samozřejmé) hysterické výlevy. Na druhé straně nepotřebuje své postavy ani vměstnávat do nějaké tzv. artové formy. A za třetí neváhám tvrdit, že v Zapletalovi povstává tvůrce silný jako sám Bergman, který se však zcela obejde bez jakékoli bergmanovštiny (ostatně jeho vlastní filmové vzory jsou zcela jiné). Čímž mohu navázat na aspekt, který může (většinového českého) diváka zaskočit, ba i znechutit (dál budou SPOILERY; „navázat“ proto, že v tomto ohledu stojí Zapletal a Bergman na opačných pólech): je to fakt, že coby všední rodinu představuje rodinu věřící (jeden z bratrů je praktikující katolík, což evidentně převzal od rodičů; jednou z charakteristik mladšího bratra naopak je, že v tomto ohledu stojí mimo – musel jsem napsat „stojí mimo“, protože, jak je pro Prach příznačné, není nám umožněno nahlédnout do minulosti postav či do jejich motivací). Křesťanská víra (resp. způsob příslušného nažívání) zde není tématem, provokující je ale samozřejmost, s jakou se postupem filmu představuje coby přirozené zázemí těchto lidí – a je evidentní, že autor se k tomuto zázemí hlásí. Kdo chce, snadno může nejeden tématický prvek Prachu zdůvodňovat právě odtud, já ale nechci. I když vím, že Bergman je svými filmy v právu, vím také, že v právu je i Zapletal, ukazuje-li úplně opačný obraz toho, co může znamenat být členem věřící rodiny. Ostatně gesto ruky v závěru modlitby staršího bratra patří k esteticky nejsilnějším filmovým momentům všech dob. () (méně) (více)