Quand passent les faisans

Nedá se svítit... z Jeana Lefebvra coby herce, kterého jsem ještě 2-3 roky nazpátek vážně nemusel, se postupně vyklubal herec, kterého nakonec začínám mít celkem rád a poslední dobou mě ho většinou ve filmech baví sledovat. Řekl bych, že tady dokonale využil svůj potenciál ke ztvárňování svérázných postav s nefalšovanou komickou nadsázkou a nezůstal v tom sám! Stejně jako o 10 let později v legendární komedii Krást se musí umět je součástí skvělé chemie spolu s pány Blierem a Serraultem a dějově jde opět o slušně zábavnou komediální jízdu, v níž se to tentokrát uprostřed party výtečníků hemží jedním kšeftem za druhým v docela závratném tempu. Vyznat se v té spoustě finančních tahů, podvodů a systému vzájemného vyplácení všeho druhu jsem ne vždy dokázal, ale bavit naštěstí ano a asi úplně nejvíc mě pak rozesmál úplný závěr s pointou, jak to s nimi se všemi dopadlo. :D Jen škoda, že celou zábavu občas mírně brzdí Paul Meurisse – alespoň mě tu moc neoslovil a připadalo mi, že v komediálním žánru asi není příliš doma. Na (slabší) 4 hvězdičky to ale stále vidím, i díky skvělé černobílé kameře, na níž je často vidět silná promyšlenost a vyladěnost mnoha záběrů. Což se v čisté komedii vidí málokdy, ale zrovna ve Francii v 60. letech jsem se s tímto stylem setkal již u Georgese Lautnera (Povedení strejcové, Tajný policista) a evidentně měl Édouard Molinaro, berouc si sebou k spolupráci i Lautnerovy dvorní scenáristy, pak na koho navazovat. [75%] (26.12.2022)