Dellamorte Dellamore

Dellamorte Dellamore je jedním z těch hororů, co si dokázal za ty roky, co spatřil světlo světa, okolo sebe vypěstovat onu auru kultu, ani nevím proč jsem s jeho projekcí tak dlouho váhal. Teď jsem na něj teda konečně koukl a... přišlo menší zklamání, mno. Velký plus ale určitě za to, jakým stylem se tu přistoupilo k zombie filmu (i když tohle nakonec zase až tak zombie film vlastně není, přestože je to tu zombík za každým druhým náhrobním kamenem :-), taktéž plus za prostředí (ten hřbitov byl fajný) a taky za jakous takous poetiku- dekadentní, zvrácenou a tak. (15.12.2014)

Tento príbeh je o chalanovi s menom Dellamorte a má zaslužilú robotu a tou je zabijať mrtvých aby mali už klud,lebo vždy keď niekto zomrie a pať dný vstane z hrobu,a je z neho zombie.On sa nepýta prečo práve on ale berie to ako poslanie.Ale hlavne to berie s určitou iróniou a jemu pomáha troška zaostalejší Gnaghi,ktorý prekypoval srandovnosťou.Dellamorte stretne ženu,ktorá ho čoraz viac pritahuje ale ktorej pred časom zomrel manžel.Film hrá aj na zvratenosť.Lebo mať pohlavný styk na hrobe svojho 2 týždne mrtvého manžela sa mi zdá trocha morbídne a celkovo sa tento film neberie moc ľudsky.No masky sa veľmi vydarili.Pekný výlet do záhrobného sveta.Toto nie je štandardný zombie film,lebo tento sa sústreduje na hlavnú postavu ako na nemŕtvych ale hlavne to je aj velká sranda.Film držia na vysokej urovni velmi dobré hrajúci herci.A tie znázornené plamienky čo sa prehánali po cintoríne,mi tu vadili lebo sa vobec nehodili do príbehu a aj vizuálne boli dosť slabo stvárnené.Konečne zas jeden efektný gore filmík.Tá mrtvolná vášen sa niesla celým filmom.Nie je to také velkolepé ako Braindead - Živí mŕtvi ale aj tak som sa bavil.Len škoda že nebolo vysvetlené prečo sa to všetko dialo na tom cintoríne. (18.05.2014)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

V dětství toužíme po tom stát se kosmonauty, policisty maximálně popeláři, ale hrobaře nechce dělat zřejmě nikdo, ale na druhou stranu někdo to dělat musí. Francesco Dellamorte (Franta Smrt:-) neměl se svým jménem snad ani jinou možnost a tak spravuje malý hřbitůvek, kde po večerech zahání zombíky revolverem a krumpáčem zpět do hliněné postele. Cemetery man je černo-humorný, existencializační pokus, ve kterém nechybí naprosto nic (je tu sex na hrobu nedávno zesnulého manžela, líbání se zombičkou sice fešnou, ale pořád je to zombie, je tu i oživlá mrtvola na motorce a spousta dalších). Snad v žádném jiném filmu jsem neviděl tolik headshotů. To vše je zabaleno do velice půvabné vizuální stylizace a do velice bizarního scénáře (,, Nahoře jsou tři mrtví. Ten maniak je zabil. Jé vy máte v ruce zbraň. To je dobře, alespoň se ubráníte.") I když by filmu prospělo menší zkrácení, tak mě dokázal připoutat k obrazovce. Když připočtu dobrou hudbu a zajímavý závěr, tak musím dát 4* (10.09.2007)

Posledný „veľký“ taliansky zombie film. Letmý návrat k vizuálnej výstrednosti Pupi Avatiho, Joa D’Amata alebo nekorunovaného kráľa talianskeho zombie filmu Lucia Fulciho nás privedie do 90-tych rokov k tvorbe talianskeho režiséra Michela Soaviho. Ten už na rozdiel od svojich predchodcov vedome narábal s auteurskými prvkami aj s (relatívne bohatým) odkazom talianskych zombie filmov. Z ich výstrednosti vychádzal pri svojej najznámejšej snímke označovanej tiež ako „posledný veľký taliansky zombie film“ – Dellamorte Dellamore (1994). Soavi sa vyžíva v krvavých scénach, v grotesknom prostredí cintorína a talianskeho malomesta, kde vytvára snový, až magicko-realistický svet. Gore prvky zombie filmu prepája s prvkami literárneho romantizmu a citáciami romantizmu a surrealizmu vo výtvarnom umení. Výsledkom je príbeh o samote, hľadaní lásky a limitoch vlastného sveta, v ktorom zohráva ústrednú postavu mladý hrobár Francesco a jeho pomocník Naghi. Zombie film sa premieňa na poetické metafory aj čierno-humorné gagy, hyperbolizovaná „béčkovosť“ sa strieda s elegickosťou a Soavi s nadhľadom završuje jednu kapitolu talianskej kinematografickej tradície. Viac na: https://www.kinecko.com/co-so-zombies-nicit-alebo-interpretovat/ (31.10.2021)