Dellamorte Dellamore

Nejkrásnější živá žena, kterou jsem kdy viděl... pronese okouzleně Francesco Dellamorte při pohledu na rajcovní, čerstvou vdovu... mno, ne že by po její smrti nějak prudce změnil názor... ale znáte to, kdo s čím zachází... Poněkud cynická, hodně morbidní, kapku perverzní a dost zábavná zombie alegorie s přesahem pro zasvěcené, mezi něž se nemohu úplně počítat, ale nevadí, s úlovkem pro účel promítání na vlastním pohřbu, kterým je úkol č. 1 v Challenge Tour Special - Filmový lov jsem určitě nestřelila mimo, přinejlepším bude veselo, přinejhorším dostanu ránu jistoty do palice :-) (01.06.2015)

Naprosto parádní splatterová zábava z italskýho hřitova, kde Francesco Dellamorte a jeho potroublej pomocník pohřbívají lidi vetšinou dvakrát, protože zdejší nebožtíci vstávají z hrobů jako zombies, dokud jim klasicky nepoléčíte mozek kulkou, lopatou, krumpáčem, atd. Zajímavý job, co? Na lepší hřbitovní kousek si nevzpomínám. Pokud samozřejmě pominu Spalovače mrtvol, tak mi na mysl přijde je Beatlejuice, ale to už zase jinde jsme. Opravdu povedený film, ve kterém nejdete krev, mozky, černý humor, erotiku, city, hlášky...jo, doporučuju! (16.09.2013)

Hodně zvláštní film. Na první pohled působí jako cool akční horor, ale to moc není, na to je příliš zadumaný. V podstatě všechny postavy ve filmu se chovají naprosto absurdně. Hlavní hrdina je občas citlivý romantik, občas zabijácký sociopat, místní policejní komisař je směšně neschopný a ženské postavy ze sebe vzrušeně vyrážejí naprosté nesmysly. Vlastně mentálně postižený Gnaghi se tu chová nejnormálněji. Ne že bych od filmu, kde se střílí zombíci na hřbitově po desítkách, čekal nějakou velkou realističnost, ale film připomíná tu nejbláznivější komedii například i tím, že ani fyzikální zákony tu moc neplatí - hroby pod náporem mrtvol "vybuchují", useknutá oživlá hlava skáče... Všechny tyhle blázniviny jsou ale režisérem Michelem Soavim natočené jako filozofický horor s nějakou tou romantikou a erotikou. Výsledný mix má pak působivou atmosféru, ale tahle jízda je na můj vkus příliš ujetá a zmatečná. (6/10) (27.04.2020)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Film se rozjíždí jako regurelní hororově komediální akčňák o kosení zombie,ovšem po 14 minutách začína míchat žánry jako na běžícím páse....drama,horor,komedie,mysteriózní,psychadelický,romantický,soft porno.... :-D Prazvláštní mix,o kterém si prakticky můžete myslet cokoliv,jelikož příčiny nemají následky a následky nemají příčiny :-) Rupert Everett podává,troufám si říct životní výkon,hláškuje o sto šest a černý humor jeho povaze není cizí :-) Do toho si přidejte luxusní béčkovou atmosféru ´´80tých´´ let a přenádhernou Annu Falchi a máte téměř dokonalý psycho film,který když skončí...tak záleží jen na vás,co si pod ním představíte a jak si ho vysvětlíte :-) První promítání na našem bratrském festivalu ´´Otrlého Diváka´´ a vskutku...nemohli jsme začít lépe :-D 85%. (23.07.2011)