Kabinet voskových figur

Žánrově, atmosférou, rytmem i stylovým uchopením se proměňující povídkový film Paula Leniho Kabinet voskových figur reprezentuje pozoruhodnou šíři uměleckých postupů, které si dnes s expresionistickým stylem spojujeme. ___ Kabinet voskových figur z roku 1924 vypráví o spisovateli, jenž získá místo v pouťovém kabinetu, pro nějž má vymyslet příběhy k několika slavným figurínám. Jde o jednotící nit ke třem povídkám: fraškovité o Hárúnovi ar-Rašídovi, temné o Ivanovi Hrozném a snově kriminální o Jacku Rozparovači. ___ Povídky se přitom liší nejen žánrově, nýbrž i atmosférou a stylistickým uchopením, takže nabízejí různá pojetí filmového expresionismu. To se projevuje i na práci s filmovým prostorem a mnohostí jeho labyrintičnosti. Nejdříve jde o hravě bludištní architekturu orientálního města, jež zejména v noční honičce připomíná pozdější Escherovy obrazy. Následně jde o vnitřně značně nesourodý prostor výjevů ze světa pod nadvládou šíleného cara. A nakonec film představí komplexní snovou vizi města, v němž neplatí obvyklá prostorová pravidla, vše se prolíná se vším a noční můra nikdy nedopadeného vraha může projít vším. Ve všech třech příbězích jde přitom překvapivě i o milostné příběhy ve světech, které milenecké štěstí ohrožují. ___ Lze si přitom povšimnout nesrovnalostí, jež představují stopy komplikovaného života díla před premiérou i po ní. Vynikající německý a později hollywoodský režisér Paul Leni film inicioval už v roce 1920, leč výroba byla dlouhá a složitá. Ač jsou třeba představeny čtyři figuríny, příběhy jsou jen o třech – a poslední zaráží i tím, jak je oproti předchozím krátký. Inu, původní německá kopie byla asi o 25 minut delší a rozšiřovala právě současný příběh milenců z kabinetu. Negativ německé verze ovšem shořel dva roky po premiéře, a tak máme k dispozici jen kratší verzi anglickou (v níž se navíc Jack Rozparovač jmenuje jinak) a titulkovou listinu ze švédské distribuce (kde jsou zachovány dialogy z té německé). ___ Jak však bylo naznačeno, právě jistá nesourodost britské verze filmu zprostředkovává cinefilně vzrušující pohled na bohatost uměleckých možností expresionismu – přičemž i hlavní „padouchy“ si zahráli nejvýznamnější herci tohoto hnutí: Jannings, Veidt a Krauss. [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)

Třípovídková přehlídka kulis a kostýmů, která se ani trochu nepřibližuje velkým expresionistickým filmům své doby, přičemž zaostává především v atmosféře, kterou Kabinet voskových figurín prakticky nemá. Celkem nedávno jsem viděl o dva roky staršího Dr. Mabuse od Fritze Langa, který je i technicky mnohem, mnohem dál. Doporučím pozorně sledovat poslední tři záběry, ty jsou moc fajn. :-) (05.06.2013)

Příběh al Rashida mi přijde moc vyumělkovaný. Zato ten o Ivanu Hrozném je 100% expresionistický. Poslední minipříběh, do kterého se vžije sám autor, je pak skvělou tečkou, docela vizuální bašta. Vymyšlený příběh se v něm zhmotní ve voskové figuríně, která na dřímajícího pisálka zaútočí ve snu. Překvapil mě happyend, čekal jsem něco stísněnějšího, co by víc korespondovalo s ponurou atmosférou, kterou tehdy oplýval německý film. Jinak bych ještě podotknul, že ve filmu hrají herecká esa Německa své doby - Emil Jannings (al Raschid) a Conrd Veidt (Hrozný). (19.05.2009)

Velmi zábavný povídkový film v expresionistických kulisách. První příběh chlípného kalify Harúna al-Rašída (no, chlípného - kdo by nechtěl mít 365 žen na rok, protože nenávidí stereotyp?) je rozpustilou vyprávěnkou hodnou zábavné divadelní hry. Bodově mi ji ovšem sráží velmi ošklivá pekařova žena, údajně "nejkrásnější žena Bagdádu", a přepálená stopáž - příběh zabírá více než polovinu filmu, a to na úkor temnějších povídek. Musím proto dát jen tři (a půl) hvězdy. Příběh druhý - o šíleném carovi Ivanu Hroznému - je už řádně temný a září v něm Conrad Veidt, který po somnabulovi Cesarovi vystřihl další skvělé "monstrum", tentokrát ukrutného cara. Hrůzná hostina, kdy Ivan diriguje zábavu, zatímco nevěstin otec leží opodál s šípem v břiše, stojí za to. Proč ale potom nemohl fiknout nevěstu, když chtěl? Proč se to v těchto starších filmech padouchům nikdy nepodaří? To mě mrzí a ubírám jinak skvělému příběhu půlhvězdu. Třetí povídka je nejkratší (cca pět minut), nejpropojenější s vypravěčem, který v ní sám vystupuje, a nejefektnější, co se expresionistických postupů týká. Skvělý zážitek kterému lze vytknout zbytečně krátkou délku a s tím související malou využitelnost jinak skvělého Wernera Krausse alias Jacka rozparovače (nebo Spring-heeled Jacka? Zdaleka nejde o tutéž osobu, verze filmu, kterou jsem viděl, si s tím však starosti nedělá. Kdo by měl jasno, nechť se mi ozve). Čili taky čtyři a půl. Následně stačí aritmetický součet a je jasné, že toto příjemné překvapení si silné čtyři hvězdy beze zbytku zaslouží. (10.02.2013)

Povídkový film nabízející tři obsahem i zpracováním zcela odlišné příběhy. Příběh Haruna al Raschida, který se zamiluje do pekařky je zábavnou fantazií, která zaujme zvláštně tvarovanými kulisami, ponurý příběh Ivana Hrozného je děsivý především díky skvělé postavě šíleného vládce, poslední, nejkratší příběh nabízí zajímavé využítí vícenásobné expozice. Klasika i když už dnes zdaleka nemá takovou sílu jako třeba Caligari nebo Nosferatu. (27.03.2011)