Bitter Lake

Z toho, co jsem od Curtise viděl, jde o jeho formálně nejodvážnější počin. A není to náhoda, pojednává totiž - jak už tu padlo - o tom, jak vládnoucí elity vytváří (pro sebe a své občany) určité zjednodušující narativy (dobro vs. zlo), kterými pak ospravedlňují svoje, v tomto případě často neúspěšné jednání. Bitter Lake je pak o tom, že dnes podle Curtise už tyto jednoduché narativy vytvářet nelze a odpovídá tomu i struktura a styl filmu. Lineární vyprávění o vztazích mezi Západem a Blízkým východem (především Saúdská Arábie a Afghánistán) je od začátku pravidelně narušované náhlými autentickými vsuvkami z poslední invaze USA/Británie do Afghánistánu, potažmo Iráku. Mluvený komentář střídají dlouhé nekomentované pasáže, jindy se zase jako zdroj informací objevuje text na obrazovce. Jak je Curtisovým zvykem, pořád jde do značné míry o dokumentární koláž, která míchá unikátní, pečlivě vybrané archivní záběry s vlastním natočeným materiálem a tematicky padnoucími ukázkami z fikčních filmů. V některých momentech Bitter Lake dokonce využívá ejzenštejnovské intelektuální montáže, přičemž jindy (navracející se zpomalené záběry tancujících lidí) skoro připomíná avantgardní Morrisonovu Decasii. Stručně a jednoduše, pokud je tento snímek o mizení jednoduchých společensko-politických narativů, sám toto mizení ve svojí skladbě odráží, aniž by se vzdával přehlednosti. ________ Samozřejmě, i Curtis vytváří ve filmu určitý narativ, ve kterém se primárně soustředí na Afghánistán jako středobod všech zásadních světových událostí posledních několika dekád. V řadě ohledech je jeho argumentace, která propojuje obchodní zájmy mocností, vznik fundamentalistických islámských náboženství, 9/11, tažení do Afghánistánu a finanční krizi, velice přesvědčivá a fascinující. Řekl bych, že asi neexistuje jiný dokument, který by tyto důležité události současných světových dějin dokázal usouvztažnit a vysvětlit líp. Na druhou stranu, pokud se budeme bavit o mizení těch přehledných narativů, je to otázka komplikovanější. Curtis to na konci docela rychle utíná, přičemž dochází k určitým závěrům opět hlavně v oblasti blízkovýchodních konfliktů a Islámského státu. Dalším důvodem, proč se, slovy Václava Bělohradského, dnes pohybujeme v "globální vesnici odvrácených tváří", je ale například všudypřítomná nedůvěra v jakékoli elity. Jinými slovy, důležitým zdrojem současné "identitární paniky" není jen absence jasně rozvrženého, binárního světa, ale zároveň neustálé úniky kompromitujících informací (Snowden, Wikileaks), skandály vysoko postavených funkcionářů atd., které permanentně podlamují důveru v cokoli institucionálního. Nejde tak jenom o to, jak vysvětluje Curtis, že jednoduché narativy na Blízkém východě selhaly a teď si nikdo neví rady, jak situaci vhodně interpretovat a o co se opřít. Jde o to, že vůbec chybí důvěra v ty, kteří by s takovými novými narativy měli přijít. Zapojit do Bitter Lake ještě problematiku dnešní informační společnosti by ale bylo zřejmě nad možnosti filmu, takže se jenom omezím na poznámku, že tenhle skvělý, esenciální dokument tvoří zajímavý, byť na první pohled ne zcela zřejmý diptych s filmem Citizenfour. ________ Zároveň se jedná o dokument s nejlepším hudebním doprovodem ever. Kdy jindy vedle sebe ve filmu uslyšíte Come Down to Us od Buriala a Runaway Kanyeho Westa? (19.04.2015) (méně) (více)