An
Sweet Bean
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseKamera:
Šigeki AkijamaHudba:
David HadjadHrají:
Kirin Kiki, Masatoši Nagase, Kjara Učida, Miki Mizuno, Ecuko Ičihara, Wakato Kanemacu, Mijoko Asada, Taiga Nakano, Saki TakahašiObsahy(1)
Sentaro provozuje malou pekárnu, která vyrábí tradiční japonský dezert dorayaki - lívanečky plněné "an", sladkou pastou z červených fazolí. Když mu stařičká paní Tokue nabídne pomoc v kuchyni, Sentaro ji zdráhavě přijme. Paní Tokue mu ale dokáže, že má zlaté ruce. Díky jejímu zázračnému domácímu receptu na oblíbenou pastu začne pekárna znovu prosperovat... A oba osamělí lidé si časem vzájemně otevřou svá srdce, aby odhalili staré rány. (HBO Europe)
(více)Recenze (21)
Filmu se neupře neobvyklá japonská nátura, která prostupuje celým filmem a je hodně těžké ji pochopit a přijmout. Nátura si totiž zakládá na skromnosti a absolutním respektu k člověku. Postavy se nezasmějí, neprojeví city a utápí se ve své vlastní nekonečné depresi. Filmu jsem ale dal čtyři hvězdičky, takže vězte, že samotný příběh je natolik lidský, jak jenom lidské pokolení může být. I tak si totiž přes japonský extrém užijete hodně citlivě odvyprávěný příběh, který se svojí pomalostí nesl jako ptačí pírko přeskakující v dokonalém bezvětří z jednoho lotosového květu na druhý. ()
Opäť taký príjemne pomalý a malý film z japonskej produkcie, kde takéto filmy vedia najlepšie. Zápletka sa dala určite rozvinúť aj podstatne viac, hlavne to neskoršie prosperovanie obchodu, ale o to tu predsa len ani moc nejde. Hlavná je tá mimoriadne sympatická civilná atmosféra, ktorá sa nesie celým filmom a podporou sú aj sympatické postavy, Okrem hlavného dua, teda majiteľa pekárne a jeho novej pomocníčky aj stála zákazníčka, ktorej by som kľudne doprial aj samostatnú líniu, aby sa mohla stať plnohodnotnou postavou. Takto si ma získala hlavne celá stredná fáza, kedy ide všetko tak, ako má a všetci sú spokojní, ale ani ten zvyšok samozrejme nie je zlý a pozerá sa na to dobre. Režijne mi to plne vyhovovalo, na rozdiel od predchádzajúceho filmu režisérky to už síce nie je také meditatívne, ale toto civilné prevedenie tu aj tak sedelo lepšie. Takže lepšie hodnotenie síce nedávam, na to by som potreboval rozvinúť zápletku kľudne aj do viacerých línií, ale aj tak sa mi na to pozeralo príjemne a určite som sa nenudil, aj takéto filmy občas treba. 67% ()
Cesta k upokojeniu duše vedie cez počúvanie príbehov iných. Málokedy cez okaté dávanie najavo vlastného príbehu, nech je akokoľvek smutný, či úspešný. Počúvanie iných vedie totiž k dvojakému uspokojeniu - počúvaného i rozprávajúceho. Nech je ním iný človek, zviera, či zrnko fazule. Cesta k uspokojeniu tela vedie cez jedlo pripravené s láskou. Dostal som chuť na lievance s fazuľovou pastou v tieni sakury. Podané z rúk pani Tokue. P. S. V súvislosti s filmom som sa dočítal, že dodnes v Európe existuje posledné leprosálium (zariadenie izolujúce pacientov nakazených leprou od okolia). Nachádza sa v Rumunsku, v okolí mestečka Isaccea (bývalého hraničného mesta Rímskej ríše). Umiestnené je v budove bývalého kláštora. V roku 2020 tam je 22 pacientov, posledný z nich tam bol privezený v roku 1981. ()
Emocionální pohlazení. Jeden z těch jemný asijských filmů, které člověka uhranou svou jednoduchostí, prostotou a opravdovostí. ()
Tento film zanechá taký kľud, pokoj a mier v duši ešte dlho po projekcii. A tá pomalá babka mi tam absolútne nevadila... ()
Pomalu plynoucí film, který se točí okolo přípravy tradiční japonské sladkosti "dorayaki" a zároveň sleduje lidské osudy hlavních postav. Kiki Kirin se mi v roli "vlezlé" japonské babičky nejdřív nějak nepozdávala, ale po chvíli jsem pochopila, o co jde, a hned mi její postava byla sympatičtější. Nerada bych tady spoilovala, ale můžu říct aspoň to, že se jedná o film o předsudcích, o nalézání radosti i v těžkých podmínkách, a taky o tvoření lidských pout. Moc pěkný a čistý film, který nám připomíná, že není dobré okamžitě soudit lidi, dokud je nepoznáme a nenahlédneme do jejich nitra. (Viděno na palubě letadla společnosti Delta.) ~(4,0★)~ ()
Jednoduchý příběh - pekař najme 76 letou ženu a zjistí , že ta má úžasný recept na sladkou pastu z červených fazolí. Jejich partnerství ale začne být ohroženo, když se ukáže, že žena trpí vážnou nemocí…Paní je sladká. Film zahřeje u srdce. ()
Kirin Kiki by si zaslúžila tucet prestížných cien za svoj herecký výkon. Kawase začala točiť jednoduché príbehy podfarbené jej dokumentaristickou zručnosťou a schopnosťou zachytiť emócie a detail na emóciu, bez toho aby ho vyslovene použila. An je krásne jednoduchý.. Tichý a pritom kričí hlasno všemožnými myšlienkami a komplexnosťou. Nejedná sa o žiadnu veľkú drámu, ale rovnako ako kedysi Tokyo Family od Yamadu aj tento film tak krásne hovorí o emóciách tak dramaticky až vás to chytí za srdce. Pocit katarzie sa pre mňa dostavil okamžite po poslednom zábere. Neuveriteľne smutný príbeh, ktorý je plný pozitívnych vecí. We want to live in society, when the sun shines. ()
Taký pomalý citlivý príbeh o troch osamelých ľuďoch, ktorých osudy sa pretnú v jednej malej pekárni v ktorej sa pripravujú japonské lievance. Sentaro je mlčanlivý vedúci s temnou minulosťou. Stará babka Tokue má za sebou ťažký život s chorobou, kvôli ktorej dlho žila v izolácii od väčšiny ľudí a tak s veľkou radosťou začne pomáhať v pekárni. A postavou trochu naviac, ktorá nemá veľa priestoru je mladé dievča, ktoré pekáreň pravideľne navštevuje. Priateľstvo ktoré spolu nadviažu zaplní prázdne miesta v ich srdci. Aspoň dočasne, keďže sa jedná o tradičnú dojímavú melodrámu. Film má fakt pomalé tempo ale zároveň podmanivú atmosféru a postavy som si hneď zamiloval. Páčil sa mi hlavne vzťah medzi Sentarom a babkou a dojímavé finále ma emocionálne úplne dostalo. Napriek pomalému tempu a štedrej stopáži to je presne ten typ filmu u ktorého to nevadí a prial by som si aby trval aj dvakrát dlhšie. Štýlom mi tento film pripomína nádherné filmy aké toči Hirokazu Koreeda. Možno aj kvôli tomu, že tu hrá jeho obľúbená herečka Kirin Kiki z ktorej vyžaruje obrovská dobrosrdečnosť. Objektívne to je tak za 4*, ale keďže mi film tak dokonale sadol, tak dávam aj nadšenú piatu hviezdičku. Nenapadá ma nič, čo by som filmu vytkol. Dokonca aj Masatoshi Nagase, ktorého som v komente k filmu The Hidden Blade tak veľmi skritizoval za absenciu charizmy, mi tentoraz svojou mlčanlivosťou k tej postave dokonale sadol. 10/10. ()
Tohle je něco pro mě, civilní a pomalu plynoucí snímek vyobrazující osamělé duše a jejich všední dny s poutavými konverzacemi. Ve filmu se v podstatě téměř nic neděje, ale i tak mi 2 hodiny utekly hodně rychle. ()
no moj vkus az prilis pomale a prilis artove... ()
U japonského dramatu je taková jistota, že to bude něco unikátního. Zde tedy žádná výjimka. Film se sice ze začátku nese nejistým směrem a těžko říct, zda půjde jen o vaření, či o něco víc, každopádně i tak zajímavým způsobem paralyzuje a jemně vnáší do průběhu děje i nějaké to drama, pojednávající právě o malomocenství. Hezky, realisticky a melancholicky vyobrazeno. 80% ()
Tenhle film je sladký a dlouhý jako příprava „an“ - tajuplné sladké pasty z červených fazolí. Ten český název je trochu moc přeplácaný, ale zenové to je. Mám rád jídlo a filmy o jídle. Příprava „an“ je pomalé a důkladné umění jako taiči a už jen sledovat její přípravu je meditací. Ten film láká jako sladká vůně „an“. Do bistra a do života. Japonské „Babí léto“. ()
Jeden z vrcholů světové kinematografie. Film toho vzácného druhu, který jde až k nitru všeho, přitom jako by jen ukazoval stromy. ()
Meditační záležitost, kterou si musíte v klidu vychutnat a nechat plynout a působit. ()
Už v "Utiš vodu" Naomi Kawase naznačovala příklon k tradičnímu filmovému vyprávění a "An" se tak vskutku stal jejím prvním konvenčním filmem s daným scénářem, postavami a tradičními dialogy. Příběh, který krouží okolo osudů několika postav setkávajících se u stánku s dorajaki (lívance se sladkou fazolovou pastou), bohužel zabředává do nesnesitelného patosu a co víc – vynucuje si dojetí za každou cenu. Nenásilnost vyprávění a síla obrazů z předchozích režisérčiných filmů ustoupily návodnému dovyslovování tam, kde dříve zůstával prostor pro tajemství a dobrodružství z objevování. I proto tento film vnímám spíše jako příběh pro mládež (bez nadsázky). Kawase sice neopustila své téma hledání skutečných životních hodnot, avšak příběh tentokrát zasadila do již stokrát použitých kulis, které pouze jinak přeskládala a výsledek je stejný jako u všech podobných sladkých příběhů. Postavy dobrotivé babičky s pohnutým osudem, muže poznamenaného minulostí i citlivé dívky z problematických rodinných poměrů stejně jako mírná porce gastrofilozofie spíše vycházejí vstříc snadno stravitelným příběhům pro masy, u nichž se lze konzumentsky na krátkou chvíli dojmout a jinak nic víc... P. S. Film mi připomíná román Muriel Barberyové. ()
Jak oni to dělají? Nic se tam v podstatě neděje, ale stejně máte pocit, jak to krásně plyne. Neskutečná filmařská práce, když člověka neomrzí ani ty věčné záběry na smažení lívanců. Zároveň je krásně zachycen ten smutek a smíření s životem, tedy alespoň u dvou ze tří hlavních postav. Ta třetí má pořád naději a já jen doufám, že jí využila. ()
Poklidné až relaxační, sakurové drama na téma svobody a radosti, které si, mimo jiné, dává za cíl, upozornit na problém spojený s malomocenstvím (domnívám se, že asi málokdo po zhlédnutí nevyužije služeb doktora googla s heslem lepra). Snímek je zpracován vpravdě ryze japonským způsobem, od charakterů postav, až po prostředí, takže by mohl být - pro člověka japonskou kulturou "nepolíbeného" - hůře stravitelný. ()
Najít krásu v obyčejném každodenním životě je velké umění. Chtěla bych mít takovou babičku jako je paní Tokue, která by mi předala svou moudrost.Pověděla by mi o tom, jaké příběhy jí vyprávějí fazole, pan sluníčko a vítr. ()
Na tomto nevšedně celistvém filmu, který provazuje, spíná a překrývá nejrůznější vztahy – vedle těch mezilidských i ty, které jsou mezi (vnímavými) lidmi a věcmi a přírodou, mezi událostmi nynějšími a minulými či které se rozvíjejí mezi tím (řečeno s Hesseovým Kleinem) „divným světem“ v nás a tím, čím právě jsme – a utváří jimi (primárně vizuálně artikulovanými – křehkým kamerovým snímáním) jedinečný – spíše tep než rytmus, mně nejvíce překvapilo, jak jsem v nejedné z postav shledal osoby, s nimiž jsem se někdy potkával nebo které ještě vídám. Před mýma očima se tím zdánlivě prostým zachycením zcela ztotožnily: herci dokonale zpřítomňovali marnost i slibnost těch mých blízkých i vzdálených a soustředěně napsaný scénář mi o nich mnoho nového prozradil – a v mnohém mě utvrdil. Jako by se režisérce podařilo tím obyčejným příběhem vstřebat lidský život jako takový, v němž si každý divák najde někoho, s kým se kdy minul, a povzbudí jej to k tomu, aby na plátně zapátral i po sobě. Ovšem ani to ostatní mě nenechalo klidným: například onen nespoutaný pantheismus stařenčina bdělého zraku, který v záblescích interpungoval vyprávění, není pouhým transcendujícím ornamentem propouštějícím do hloubek svých ohybů, ale – ve své bezprostřednosti – současným vyznáním i svědectvím – a tedy i nepřímým osobním příkladem, vzorem hodným následování – a je zjevné (a ty poslední záběry to potvrzují), že podobně na svět pohlíží právě režisérka: navyklou frází by se dalo tvrdit, že žádný obraz není ve filmu navíc, ale pravdivější by bylo říci, že jakýkoliv další – adekvátně zachycený (viděný, zakušený – do srdce i do světa, kam se pozval, přijatý) by se v něm klidně mohl objevit a nevychýlil by jeho stavbu. PS: A na okraj hrdinova pláče si ještě znamenám několik slov, které slzám a jejich hrdinství věnoval Ernest Hello: "Hrdinství a slzy v myšlení světa bydlívají snad na dvou koncích věcí. Ale v pravém myšlení některá z těchto věcí nikdy se nepodiví, že sousedí s druhou. Velikodušnost, jež plodí tuto, plodí i onu. [...] slzy, o nichž mluvím, jsou činy. Lidé si zvykli hleděti na slzy, jako by všechny náležely do panství vášně. Toto hledisko, neobyčejně obmezené a výlučné, jest nebezpečím slávě slz. Sláva slz! Věc jest krásna a slovo též zdá senádherným. Přál bych si postaviti pomník slávě slz. A na to, aby se jim vrátila jejich sláva, třeba ukázati jejich činnost. Třeba je ukázati, jak jsou aktivní, plodny. Neboť není slávy leč tam, kde jest aktivita. Odpočinek jest aktivita svrchovaná, a odpočívají-li slzy, odpočívají přísně proto, že nás vedou do srdce aktivity. Jest tisíc činův, ať dobrých nebo špatných, jež mívají na aktivitě podíl více méně podružný. Dovolte, abych se podíval na aktivitu, jako by měla údy a jako by měla srdce. Nesčetně činností bude ve vztahu s údy aktivity. Slzy vstoupí do jejího srdce a budou jednati s nimi. Slzy marné a falešné jsou ovocem smrti, které opadává nečinně se stromu vášní. Slzy plné a silné jsou činy svrchované, jež uvádějí v pohyb srdce života, a srdce života bije s plností. Jsou slzy ubohé, jež jsouce sláby, rozmnožují slabost toho, kdo je prolévá. Slzy chabé jsou slzy marné. Vycházejí z prázdnoty, zůstavují prázdnotu, a padajíce do prázdnoty, ještě více ji vyprazdňují. Jsou slzy plné, jež, jsouce silny, rozmnožují plnost duše." () (méně) (více)