An - Zen a lívanečky

Na tomto nevšedně celistvém filmu, který provazuje, spíná a překrývá nejrůznější vztahy – vedle těch mezilidských i ty, které jsou mezi (vnímavými) lidmi a věcmi a přírodou, mezi událostmi nynějšími a minulými či které se rozvíjejí mezi tím (řečeno s Hesseovým Kleinem) „divným světem“ v nás a tím, čím právě jsme – a utváří jimi (primárně vizuálně artikulovanými – křehkým kamerovým snímáním) jedinečný – spíše tep než rytmus, mně nejvíce překvapilo, jak jsem v nejedné z postav shledal osoby, s nimiž jsem se někdy potkával nebo které ještě vídám. Před mýma očima se tím zdánlivě prostým zachycením zcela ztotožnily: herci dokonale zpřítomňovali marnost i slibnost těch mých blízkých i vzdálených a soustředěně napsaný scénář mi o nich mnoho nového prozradil – a v mnohém mě utvrdil. Jako by se režisérce podařilo tím obyčejným příběhem vstřebat lidský život jako takový, v němž si každý divák najde někoho, s kým se kdy minul, a povzbudí jej to k tomu, aby na plátně zapátral i po sobě. Ovšem ani to ostatní mě nenechalo klidným: například onen nespoutaný pantheismus stařenčina bdělého zraku, který v záblescích interpungoval vyprávění, není pouhým transcendujícím ornamentem propouštějícím do hloubek svých ohybů, ale – ve své bezprostřednosti – současným vyznáním i svědectvím – a tedy i nepřímým osobním příkladem, vzorem hodným následování – a je zjevné (a ty poslední záběry to potvrzují), že podobně na svět pohlíží právě režisérka: navyklou frází by se dalo tvrdit, že žádný obraz není ve filmu navíc, ale pravdivější by bylo říci, že jakýkoliv další – adekvátně zachycený (viděný, zakušený – do srdce i do světa, kam se pozval, přijatý) by se v něm klidně mohl objevit a nevychýlil by jeho stavbu. PS: A na okraj hrdinova pláče si ještě znamenám několik slov, které slzám a jejich hrdinství věnoval Ernest Hello: "Hrdinství a slzy v myšlení světa bydlívají snad na dvou koncích věcí. Ale v pravém myšlení některá z těchto věcí nikdy se nepodiví, že sousedí s druhou. Velikodušnost, jež plodí tuto, plodí i onu. [...] slzy, o nichž mluvím, jsou činy. Lidé si zvykli hleděti na slzy, jako by všechny náležely do panství vášně. Toto hledisko, neobyčejně obmezené a výlučné, jest nebezpečím slávě slz. Sláva slz! Věc jest krásna a slovo též zdá senádherným. Přál bych si postaviti pomník slávě slz. A na to, aby se jim vrátila jejich sláva, třeba ukázati jejich činnost. Třeba je ukázati, jak jsou aktivní, plodny. Neboť není slávy leč tam, kde jest aktivita. Odpočinek jest aktivita svrchovaná, a odpočívají-li slzy, odpočívají přísně proto, že nás vedou do srdce aktivity. Jest tisíc činův, ať dobrých nebo špatných, jež mívají na aktivitě podíl více méně podružný. Dovolte, abych se podíval na aktivitu, jako by měla údy a jako by měla srdce. Nesčetně činností bude ve vztahu s údy aktivity. Slzy vstoupí do jejího srdce a budou jednati s nimi. Slzy marné a falešné jsou ovocem smrti, které opadává nečinně se stromu vášní. Slzy plné a silné jsou činy svrchované, jež uvádějí v pohyb srdce života, a srdce života bije s plností. Jsou slzy ubohé, jež jsouce sláby, rozmnožují slabost toho, kdo je prolévá. Slzy chabé jsou slzy marné. Vycházejí z prázdnoty, zůstavují prázdnotu, a padajíce do prázdnoty, ještě více ji vyprazdňují. Jsou slzy plné, jež, jsouce silny, rozmnožují plnost duše." (10.01.2020) (méně) (více)