Taxi
Taxi Tehran
Taxi Teherán
Jafar Panahi's Taxi
VOD (2)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Recenze (67)
(BE2CAN, Atlas) Můj první Panahí, což je možná docela chyba, protože vzhledem k té meta rovině Taxi Teherán mi patrně unikla spousta odkazů a citací. Přesto jsem výrazně spokojen - velmi příjemná a podnětná (a kupodivu občas i vtipná) jízda po hlavním městě jednoho pochybného státu, který (nejen) svým nejhodnotnějším umělcům háže klacky pod nohy a činí jim ze života peklo. Stačilo málo, totiž kamera a auto, ale v reálu vlastně hodně, totiž odvaha. Myslím, že je tak trochu povinnost tu odvahu ocenit, přitom to ovšem není povinnost nepříjemná. Na filmové fanoušky musí být přece spoleh :) ()
Co mě na tomhle filmu dostává je fakt, že stačí auto s minikamerou a máme film, který dokáže vypovědět o iránské společnosti s lehkostí s humorem, ale s dokonalou přesností, který podtrhuje téměř geniální závěr. V tomhle případě šla forma naproti obsahu s nataženou rukou . ()
Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. ()
Tedy málokdy se stane, že mi něco tak moc připomene reálný socialismus a komunistický totalitní režim u nás před rokem 1989, tak jako nový film Jafara Panahiho. Formou exotické home video z teheránského Taxíku, obsahem opravdu výstižná obžaloba totalitního systému a nástin popisu mechanismů totalitní moci. To, co v taxíku říká dáma s růžemi či školní desatero, jak má vypadat íránský film, za to by měly v Íránu padat hlavy místní nomenklatury...zatím se za to alespoň na západě udělují festivalové ceny...jako výraz morální podpory lidem uvězněným za totalitní íránskou ,,železnou oponou"... Jízda taxíkem teheránskými ulicemi a lidé, kteří do něho postupně nasedají, výstižně glosují realitu, která za fasádou obyčejného pouličního shonu není na první pohled zřejmá a v mnoha detailech se podobá tomu, co se dalo běžně zažít za socialismu u nás - kulturní izolace a zákaz uvádění buržoázního prohnilého západního umění vede k tomu, že lidé si masově vypalují západní hudbu a filmy, stejně jako jsme si je my tenkrát kopírovali na kazetách a videokazetách a organizovali ,,sběratelské" burzy, na nichž si celá republika kupovala zakázané vinyly, režim plošně cenzuroval noviny i umění, trezory byly plné zakázanývh filmů a národ si špital o umělcích, kterým režim zase zakázal hrát, vystupovat, točit, celá republika byla profízlovaná a výslech státní bezpečností byla příslovečná noční můra, režim používal nehumánní trest smrti, kterým deklaroval, že on a jeho pohůnci jsou schopni všeho...těch paralel mezi naším socialistickým tehdy a íránským teokratistickým teď je opravdu mnoho... Panahi zaslouží obrovskou poklonu za svou statečnost i originální cestu, kterou svým taxikářským home videem obešel režimní zákazy...a asi by si zasloužil i pátou hvězdu za občanskou statečnost! ()
Íránská celovečerní verze Taxíku. Sice bez Hámy a soutěžního aspektu, ale ten je více než dostatečně nahrazen nastavováním zrcadel a očerňováním systému s vtipem a nadsázkou. PS: Jezdí v Teheránu (krom taxíků) i auta jiných barev než je bílá, stříbrná metalíza, bílá, černá a zase bílá? ()
Musela jsem se usmát, když jsem viděla tvůrce, který tento film dali do kupy. Klobouk dolů před Jafarem, on věděl, proč to točí tímto způsobem a následný konec je pecka, která přesně sedí na tamější poměry. Nicméně jsem zjistila, že já bych se jako taxikářka neuživila, protože už v polovině pracovní doby bych měla hlavu jako balon a ta brebentilka na konci byla roztomilá, ale pusu nezastavila, to já moc dobře znám :-) Jak málo stačí k prima filmu a ještě to má myšlenku.....když jsem si nedávno četla o režisérovi Jafarovitenhle článek, tak jsem tu jednu hvězdu musela přihodit ()
Při vší úctě k osobě a tvorbě Džafara Panahího, jeho snímek Taxi Teherán neobdržel prestižní cenu z velkého festivalu pro výjimečné umělecké kvality, dokonce ani pro mimořádnou společenskou výpověď. To, co popisuje v mikropříbězích svých klientů, je v převážné většině okruhu jeho diváků dávno známo. Festivalová porota jednoduše chtěla upozornit na svízelnou situaci autora, kterého se režim stůj co stůj snaží umlčet. Taxi Teherán je malý film a vzhledem k Panahího současnému postavení a okolnostem natáčení ani být jiný nemůže. Nevyčítám mu to, ale plynutí času jsem si během sledování uvědomoval a právě tohle (ne)pohlcení považuju za dělítko mezi slušným a výborným filmem. Když srovnám Taxi Teherán s takovou emocionální peckou, jako byl Rozchod Nadera a Simin, nemůžu jít na víc jak 3 hvězdičky. Mimo jiné proto, že se režisér svým tempem a neochotou střihat neliší od svého okolí. Co se naopak ocenit dá, je schopnost nenápadně zachytit pro režim nepříjemné skutečnosti a režimní pokrytectví. Přes nenápadnost a zdánlivou zdrženlivost je to film navýsost politický a provokativní. Celkový dojem: 60 %. ()
Jak natočit dobrý film? Potřebujete nápad, kamerku do auta a foťák v rukou školačky. A funguje to. ()
Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. ()
Názorná ukázka toho, jak málo stačí k tomu natočit kvalitní snímek, zabývající se důležitým tématem v podobě nejen politické situace v zemi na Blízkém východě, ale i jejích společenských zvycích či obecného znázornění lidského ducha v pozitivní i negativní podobě. Panáhí to zvládl poměrně s přehledem v jednom autě, se dvěma kamerami, nenudícími dialogy a naprosto skvělou vnučkou, která mísila vtipné momenty s těmi opravdu nepříjemnými až zarážejícími. Kvalitní drama s vizuálem a lehce i formou dokumentárního filmu, navíc se svěží stopáží. [75%] | Kino - Prom. ()
Pohodový filmeček, ktorý nakoniec až tak pohodový nie je a neprekvapivo sa dotkne iránskej mentality, iránskeho štátneho zriadenia a jeho praktík a rieši samotné médium filmu, ako to je v postmodernej dobe tak moderné. Panahí si uvedomuje, že tento koncept (sme skoro stále v taxíku) si vyžaduje kratšiu stopáž a ja mám rád režisérov, ktorí sú natoľko skromní, že si podobné dramaturgické veci dokážu uvedomiť a nepotrebujú sa prevádzať. Panáhi je brutal sympaťák, je vtipný, vie točiť a vie jazdiť. Na teheránskych cestách je to peklo a ako som si uvedomil už pri Nadirovi a Simin, tak tu všetci neskonale milujú značku Peugeot. Vie mi niekto vysvetliť, prečo to tak je? Kľudne píšte do pošty... ()
Nepřímá úměrnost v praxi: čím víc ho omezují, tím svobodnější filmy točí. Když má člověk pod čepicí, tak dokáže natočit za pár šupů film, který vypovídá o současné společnosti a ještě přitom diváky pobaví. Malý velký film. Rozhodně za tu necelou hodinu a půl vašeho času stojí. (P.S.: Ta neteř byla neskutečná, doufám, že to jen hrála. :-)) ()
„Prý máme zobrazovat skutečnost. Ale jestli je ta skutečnost nepříjemná nebo ošklivá, ukazovat se nesmí...“ Myslím, že tenhle film je povinností pro každého zájemce o íránskou kinematografii. Už jen díky tomu, kolik dokáže o své krajině, společenské situace i filmové tvorbě v ní sdělit. Už režisérské legendě předchozí generace, Abbasi Kiarostamimu nebyla cizí forma stírající hranice mezi hraným filmem a dokumentovanou realitou (Život jde dál) či dokonce mystifikace s touto formou (Detail) a dá se říct, že Jafar Panahi v této tradici pokračuje dál s velkou invencí. Navzdory tomu, jak se může kontext filmu jevit depresivně a samotná forma budit dojem náročného snímku, musím říct, že šlo o překvapivě pohodový film, který mi rychle ubíhal a příjemně se sledoval. Kamery (včetně mobilů a foťáků cestujících) zde nevykročí prostor jednoho auta, nicméně máme zde možnost sledovat nejen cestu íránským městem, ale i množství poutavých příhod během denní jízdy taxíkem a spoustu povídání se samotným režisérem. A já zde od počátku u nejedné scény tápal, které situace a dialogy představují hrané scény a které realitu, a vůbec bych se nedivil, kdyby se Panahimu na cestách za volantem taxíka podařilo během natáčení smyšleného děje prožít a zachytit i cosi nepřipraveného, tak autentické dojmy jsem z celého filmu měl. Mám ale pocit, že Panahi měl celý koncept pečlivě promyšlený, zvláště mě potěšilo, že se vrátil i k předčasně ukončené příhodě se dvěma babičkami, která mě bavila vedle povídání nad filmy nejvíc (jen mě trošku zamrzelo, že si holka po vystoupení z auta nevzala sebou foťák a zakončení této příhody mimo auta nám nenatočila), a mystifikační závěr svým vyústěním i výborně podtrhl ústřední výpověď. Skvělý, pro mě nezapomenutelný zážitek nejen v rámci road movie žánru! [95%] ()
Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. ()
Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví. ()
Film, z ktorého "smrdí" človečina. Veľmi príjemná jazda. ()
Docela by mě zajímalo, jestli na tom konci to byli zloději, nebo někdo z politického dohledu. On ten film je totiž o obojím, a pak těžko ten konec přesně rozšifrovat. Chvílemi mi ten film taky přišel trochu patetický, takové to až moc tlačení na pilu v "podívejte se, jak se nám tu špatně žije, když chybí svoboda projevu". Netvrdím, že to tak není, o islámských státech si myslím svoje, ale tady už to chvílemi znělo trochu... ufňukaně ne, sebelítostivě?, naivně? a až moc. Je znát, že je to celé sehrané, ale vůbec mi to nevadí - člověk se o té společnosti dozví i tak hodně, a je s podivem, jak moc to připomíná komunismus v tom zakazování filmů, natáčení, oblečení, účesů apod. Zajímavě na mne působilo zamyšlení, jak se dívat na zloděje (ti usvědčení jsou popraveni v přímém přenosu, ale asi to zločinnost nesnižuje), když uvážíme, že jde o lidi na dně společnosti, kteří se náhle ocitnou na dlažbě, a tak nevědí, co dělat jiného. Hodně mne "pobavilo" - nakolik je to šílené a věřím, že jde o přesný přepis zadání - jak paní učitelka vyjmenovává vše, co ve filmu může z politicko-náboženského hlediska být, a co ne. Děsné, i když z takové dálky smutně úsměvné. A tuhle "kulturu" nám sem vozí, jak je prý vyspělá. Zajímalo by mě, jak tam probíhá výuka na filmové škole, o níž je ve snímku taky zmínka. Zajímavá byla i pověra o rybách z Aliho pramene, které mohou majiteli přinést další rok života... Ono to má v rámci filmu samozřejmě svůj přesah, protože mnozí tam přežívají nejen z roku na rok, ale ze dne na den. Nu a nakonec jsem si z filmu odnesl, že v Teheránu jezdí každý jako prase. ()
Mám vůči starýmu pánovi úctu, obzvláště kdykoli si vzpomenu, jak si u nás režiséři stěžují, že mají mizerné tvůrčí prostředí, nicméně ten film mě napadl ze strany, kterou jsem nečekal. Šel jsem do toho jako do formálně minimalistické sondy do prostých Íránců a od poloviny jsem dostal polopatickou vysvětlovačku o cenzuře a nesvobodě, která si vypomáhá ...... no hádejte..... malým dítětem, které se ptá na různé věci. To sice dokážu za určitých okolností akceptovat, ale ty okolnosti zahrnujou alespoň jednu vybuchující helikoptéru a tyhlety věci, ne osmdesátiminutovou jízdu tágem. ()
Překvapivě přesný a nepřikrášlený průřez životem íránské společnosti, který je syrový na pohled, přičemž se zde ale najde i pár vtipných a dojemných momentů. ()
Související novinky
Be2Can je zde, zahájí ho Chlast s Mikkelsenem
Přehlídka toho nejlepšího z prestižních filmových festivalů z Berlína, Benátek a Cannes dokončila svého festivalového průvodce, a tím i seznam filmů, které mohou diváci letos očekávat. Přehlídka tak… (více)
Festival íránských filmů
5. ročník Festivalu íránských filmů proběhne od 13. do 17. ledna 2016 v pražských kinech Světozor a Bio Oko, nově zavítá také do kina Lucerna. Od 19. do 20. ledna se potom festival už podruhé… (více)
To nejlepší z festivalů v kinech
Velké filmové festivalové echo Be2Can 2 se bude konat od 7. do 14. října paralelně v České republice a na Slovensku. Druhý ročník přehlídky filmů ze špičkových mezinárodních filmových festivalů… (více)
O Panahim a jeho zoufalé situaci v domovině vím dlouho, nicméně tohle je mé první osobní setkání s jeho tvorbou, a ještě než film skončil, mi bylo jasné, že u něj nezůstane. *** Fascinuje mne pode vším nenápadným, ale smrtelně vážným informováním o systémových podmínkách života v zemi (ve filmu se jen tak mimochodem, aby řeč nestála a s úsměvem na rtech, zmíní výstražné tresty smrti, praktiky vyšetřovatelů, zadržování lidí ve vazbě bez právní pomoci z politických důvodů, pásky na očích, hladovky, korupce, strukturální chudoba, podřadné a závislé postavení žen, cenzura vzdělanců a umělců, zbavování se nepohodlných advokátů atd. atd.), ta jemná osvobodivá Panahiho hra s žánrem a nerozlišitelnou hranicí mezi fikcí a realitou - snímek opravdu vzbuzuje silný dojem samovolného plynutí, v němž realita jako by se sdělovala a odkrývala sama, přeochotně, skrze nahodilé civilisty, kteří o tom nemají ponětí, jako by uvolněně spolupracovala, posílala mu je do rány jednoho po druhém, vděčná, že Panahiho má, za jeho jemného zdvořilého úsměvu, bdělého pozorování a naprostého nezasahování do snímaného dění - přitom se ale divák musí cítit, i kdyby si toho vědomě nevšímal, ukolébán tou humorně, důvtipně nedrhnoucí návazností, plynutím, funkčním sledem, postupným rozvíjením určitých témat a motivů, narážek, v na sebe hladce navazujících setkáních, jež prostě nemohou být takhle přirozeně k sobě sdružená, poskládaná, ale skrze něž odbojně pomrkává režisér. *** Jakkoli dokonale civilně všechno vypadá, ze samotné struktury nám má dojít, že Panahi by musel být velký miláček bohů, aby mu realitu tak bizarně se v jeho autě scházejících výmluvných figurek servírovali do kamery jeho taxíku, a že je tudíž jinými slovy jasné, že za tím poklidným nenápadným plynutím naprosto autentických situací prosvítá sofistikovaná a smrtelně vážná promyšlenost režijního počinu, který je rovným dílem upřímně zobrazující, okouzleně ironický i tvrdě kritizující. *** A že - byť jsme měli zpočátku tendenci se tomu zakrslému kšeftaři se zahraničními filmy, který se ale právem považuje i za bojovníka za svobodu a osvětáře, smát, když pana Panahiho spiklenecky přesvědčuje, že ho poznal a že odhalil, že ti ostatní cestující jsou herci a všechno je to báječně sehrané, včetně nehody a převozu zraněného muže a spontánně natočené závěti odhalující bezprávní postavení žen v íránské společnosti, včetně jeho nadšeného přesvědčení, že jeden z nich přece odříkal repliku z Panahiho staršího filmu - že i když se mu zkrátka smějeme, jak se chce průhledně Panahimu vlichotit a překrucuje realitu, aby z toho něco měl, máme si jeho slova pamatovat a nakonec mu dát za pravdu. *** Ono to totiž musí být sehrané, nastrojené, ta péče z plátna přímo emanuje, vyzařuje ze všeho taková poddajnost, jako by realita sama Panahiho prosila, aby ji nechal promlouvat a on se pouze s úsměvem uvolil vyjít jí vstříc, jako by se předem smluvili, že ten den se všechno od rána bude ve skutečném světě dít jako podle nahuštěného scénáře. Tohle jsem myslím ještě nikdy nezažila, tuhle zvláštní milost, laskavost, souhru materiálu s jeho uspořadavatelem, ač přitom právě v tom, že to takhle přirozeně působí, musí být největší talent tohoto tvůrce a zároveň i jeho případná ochrana před trestajícím systémem. *** To zásadní, nejvíc zasahujícítotiž je, že tahle hra s žánrem není žádným svévolným uměním pro umění, kratochvilnou libůstkou, ale Panahiho životní nezbytností, jež z něj v tísni dělá tak výsostného umělce - že nemá na vybranou, musí nechat nesvobodu své země zobrazovat se, vyzařovat z jeho tvorby tak chytře, aby on sám i se všemi ostatními měl naději se z toho zoufalého vězení, jež na něj dennodenně doléhá, vymanit. Odvážným vrcholem filmu je v tomhle ohledu výpověď "paní s růžemi", zřejmě advokátky politických obětí režimu a snad i Panahiho samotného, která s úsměvem nenápadně mluví o tom, jak se vnější svět mění ve vězení a jak se tím člověk prostě nesmí nechat zdeptat ani oslabit. *** Panahiho zdánlivá nezúčastněnost na dění je téměř iritující, kdyby si člověk pořád nepřipomínal, že je to právě jeho bystrá mysl za tím úsměvem a nečinností, jež to všechno takhle mistrně nechává vyjevovat se a že ho tohle mimikry do jisté míry snad ochrání. Ostatně ve filmu - a je na to upozorněno - chybí závěrečná poděkování a kredity, veškerá jména lidí, kteří se na něm podíleli, aby je režim nemohl tak snadno najít a potrestat, a můžeme se v této souvislosti jenom domýšlet, že osoby ve filmu představené - např. onen šmelinář, paní s růžemi a několik dalších - nejspíš reprezentují reálné hrdiny, ale jsou zahrány jinými lidmi, aby případně nebylo tak snadné je najít a usvědčit. Ostatně tak si vykládám i závěrečnou scénu s opuštěním auta, během nějž dojde ke krádeži kamery a materiálu - Panahi je tím oficiálně z obliga, materiál mu někdo ukradl a udělal z toho film bez jeho přispění a aniž by tomu on sám mohl zabránit. *** I druhý den po projekci jsem filmem a jeho nábojem, tou přesvědčivou silou ohleduplného, inteligentního a veskrze lidsky citlivého tvůrčího a přesto životně nebezpečného odboje, zasažená a ohromená. A pohnutá i tím, jak do svého odboje upřímně zahrnuje i nás, diváky ze svobodnějšího světa, kam se zatím Panahiho snímky daří pašovat, protože na nich, na nás a našem dívání se, tady skutečně záleží - měníme tím i Panahiho realitu a posilujeme jeho nástroje osvobodivého odboje. Aneb jak říká paní s růžemi: Na milovníky filmu se dá vždycky spolehnout. A klade pro nás na palubní desku růži jako poděkování. Ano, dá! I proto tohle píšu a mrazí mě. (Díky za uvedení patří Edison Filmhubu v rámci festivalu Be2can 2020). *~ () (méně) (více)