• Terminus
    ****

    Podle námětu spisovatele Františka Langera natočili adaptaci "Velbloud uchem jehly" nejprve Karel Lamač (1926), a pak Otakar Vávra a Hugo Haas (1936). Vávrův přínos vidím v režijních nápadech (např. střídavé záběry na tváře postav), Haasova stopa je naopak zřejmá v humoru, kterým oplývá jím hraná postava. A právě dílčí režijní nápady a Haasův inteligentní humor činí z "Velblouda" nadprůměrnou veselohru své doby. Na začátku je sice obvyklá zápletka "kterak chudá dívka štěstí nalezla", ta je však nezvykle rozvíjena, chudí nepřicházejí ke štěstí náhodou, ale proto, že ho systematicky a téměř mrzce vyhledávají. Herecké obsazení je na jedné straně takové, jaké ho z filmů té doby známe (R. Šlemrová jako bohatá paninka), ale na straně druhé přichází s překvapivějšími "castingovými tahy" (začínající a jako milovník ještě nezavedený O. Nový jako komorník, Haas v roli manžela Nedošínské, tedy na místě, kde jsme zvyklí vídat Pištěka, A. Mandlová sice jako bohatá dívka, ale zároveň dcera Šlemrové, jejíž filmové dcery jsou obvykle o poznání pitomější). Podobné drobné odlišnosti, které mohou zůstat méně bystrému a informovanému divákovi skryty, lze najít i v zápletce, o níž jsem mluvil jako o "obvyklé". Na první pohled banálně sepsané sblížení chudé Zuzky a bohatého Alíka (pražský německý herec Pavel Herbert ve své jediné roli v českém filmu) je obohaceno o Alíkovu málomluvnost. Tu, pravda, kazí příliš toporné herectví Herbertovo, ale přesto místy prosvítá komický potenciál této charakteristiky. Příklad: ani když chce Alík požádat Zuzanu o ruku, nechce se vyjádřit slovy a pustí gramofon se svatebním pochodem a táže se: "chcete?". Mezi svěží režijní nápady filmu, jak jsem o nich mluvil na začátku, patří například "Cesta do ráje" - film ve filmu, který je použit k vtipné kontrapunkci mezi děním na plátně a děním mezi diváky v biografu. A nebo sklepní byt chudé rodiny, okno z něhož je na úrovni chodníku, a umožňuje tak Peštovi odhadovat čas podle těch, kteří s železnou pravidelností okolo okna procházejí. Zvláštní kapitolou filmu je pak Haasova postava , typická pro jeho tvorbu u nás i v exilu v USA a v Rakousku, ale jako vždy svěží a důvtipná. Haas opět "perlí" jak na rovině kouzelné verbální komiky ("Pešto, ty už se zase válíš?" "My jsme tady tak hezky mlčeli a mně usnula noha."), tak v propracování fyziognomie své postavy. Jeho velice lidský, ale nikoliv sentimentální, přístup k postavám a herectví by vydal na celou studii. Poznámka na okraj: s Vávrou ani Lamačem (autorem němé adaptace "Velblouda") Haas výrazněji nespolupracoval.(19.1.2005)

  • Marthos
    *****

    Když se v české kinematografii na počátku třicátých let poprvé objevilo jméno Otakara Vávry, znamenal tento fakt pro tuzemskou výrobu přelomovou událost. Po zahřívacích scénáristických pracích se v roce 1936 chopil režijní opratě. Spojil své síly s Hugo Haasem, který v té době také začal koketovat s druhou stranou kamery. A tak máme před sebou vlastně dílo dvou tvůrčích debutantů. Stejnojmenná divadelní hra Františka Langera slavila úspěchy již na divadelních prknech i ve filmové němé podobě. Nová verze je však Vávrovým a Haasovým scénáriem povýšena na vrchol komediálního umění. Záměrná stylizace do parodické podoby je zcela zřejmá v několika dílčích atributech. Na prvním místě stojí scéna ve sklepním příbytku, který je lišáckou nájemnicí pohotově proměněn ve studenou nuznou díru, kde je bída a hlad poznat na první pohled, jak následně prohlásí šlechetná mecenáška chudých. Na druhém místě stojí vztah jelimánkovitého továrníkova syna a chudé dcery žebráka, na kterém je pod maskou jemného sarkasmu zcela vysmíván onen červenoknižní nátěr. Naopak realistické je vykreslení příslušníků tzv. zlaté mládeže, jíž vévodí přihlouplý automobilový závodník Krupička. Za každou z již zmíněných postav stojí herecká osobnost prvotřídního formátu. Hugo Haas ukrytý pod nevzhlednou maskou revmatického žebráka dokazuje vícerozměrnost svého umění, Antonie Nedošinská pak v standardní pozici jadrné matky odvádí jeden z nejlepších výkonů. Atypická je role mladé Jiřiny Štěpničkové, jejíž talent byl zúročován spíše v jednostranných venkovských hrdinkách. Zbylé vedlejší role jsou náležitým doplňovacím prostředkem již tak hvězdného uskupení (Šlemrová, Mandlová, Plachta, Pivec). Oprávněná pozornost padá na Oldřicha Nového, který i v těch několika scénách načrtává rysy kultivovaného gentlemanství. VELBLOUD zůstává svěžím odkazem prvorepublikové kultury v té inteligentnější formě. A je také dílem, které zatím jen v jemných konturách předestírá tvůrčí zaměření Otakara Vávry.(3.10.2008)

  • sportovec
    *****

    Ve shodě s ostatními komentátory konstatuji, že režijní prolnutí dvou velikánů českého filmu československého období dopadlo víc než šťastně. Standard standardní banality je mnohonásobně prolomen: scénářem, hereckými výkony, režijním vedením, výraznými posuny v ustálených charakterech titulních postav těchto někdejších "děl ze života", jak se také tomuto červeno- a modroknižnímu braku říkalo. Víc než výmluvná je v tomto ohledu scéna ve sklepním bytě: pečlivá příprava na "nouzově nuzné" vylepšení bytu na jedné straně a neselhávající schematický postup šlechetných "obdarovávatelů" má místy až parodické prvky. Neobvyklá je také cílevědomá ráznost "dívky odzdola" hrané výtečnou Janou Štěpničkovou. Scény ze života zlaté mládeže se vyznačují až dokumentárně publicistickou věcností. V napohled malé úloze září všemi znaky svého již hotového hereckého umění Oldřich Nový, pozoruhodné je i zvolené obsazení Jindřicha Plachty. Pokud bychom však hledali skutečný herecký vrchol filmu, soustřeďil by se do duetů Huga Haase a o několik let starší Antonie Nedošínské. Snaha obalit červenoknižní kostru kvalitní Langrovy dramatické předlohy životnými postavami a věcnými reálnými doplňky vyšla nade všechno očekávání. Tehdejší divák tak ve VELBLOUDOVI dostal dárek z nejcennějších: zdařilý film ze současnosti, který s komediální nadsázkou zrcadlil dobovou stále silnější víru v překonání hospodářské krize a v dobrou budoucnost prvorepublikového Československa. Značná část této svěžesti nejenže oslovuje i diváka současného, ale také - přetavena a transformována - založila dvě slibné filmové dráhy, z nichž ta Vávrova výrazně překonala původní očekávání, jež před sedmdesáti lety začínající režisér vzbuzoval ve svých tehdejších divácíh.(30.12.2007)

  • Oskar
    ****

    Na první pohled sentimentální příběh o tom, jak chudičká Jiřina Štěpničková ke štěstí přišla a Adina Mandlová utřela nos. :-) Ale jen na ten první. Spíš je tu vidět snaha aplikovat tento syšet á la Vladimír Slavínský do světa bližšího realitě. Vystihuje to jedna z prvních scén, kde Antonie Nedošinská zbavuje svůj suterénní byt všech znaků útulnosti a vsyvětluje, že přijde mecenáška chudých Růžena Šlemrová, která chce vidět takovou bídu, jakou zná z románů - studenou a tklivou. Reálná chudoba s čistými záclonkami v oknech by jí přinesla zklamání. :-) Jinak stojí za zmínku Oldřich Nový netradičně v epizodní roli komorníka, ale disciplinovaný jako vždy. 70%(22.3.2006)

  • Aky
    ****

    Stojí to všechno na Huga Haasovi, ale vzhledem k jeho osobnosti to na ní stojí velice pevně.(21.10.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace