Milostné příběhy (festivalový název)

Druhý režijní počin polského herce Jerzyho Stuhra, který si v něm zahrál hned pět postav. Smutná komedie přináší příběhy čtyř mužů, jejichž osudy jsou spojeny postavou symbolického soudce. Ve zdánlivě lehké moralitě nabízí autor podněty k přemýšlení na téma lidských vztahů, sobectví i sebeobětování pro druhého.

Jako filmový režisér debutoval Jerzy Stuhr v roce 1994 snímkem Seznam cizoložnic (Spis cudzołżnic), mnohem více však pozornost diváků zaujal v roce 1997 svým druhým celovečerním filmem Milostné příběhy (Historie miłosne). Ten se stal nejúspěšnějším polským titulem roku a získal cenu Grand Prix na Festivalu polských filmů v Gdyni v roce 1997, stejně jako celou řadu ocenění na zahraničních festivalech (např. Cena FIPRESCI na 54. MFF v Benátkách).

Filmem, který Jerzy Stuhr věnoval Krzystofovi Kieślowskému, se k tvorbě tohoto tvůrce otevřeně přihlásil. V jistém smyslu si Stuhrova tvorba klade za cíl zaujmout v polském filmu právě místo po Kieślowském: otázky, které si režisér ve svých snímcích klade, se skládají v jakousi mozaiku svědomí a poznání a z úhlu pohledu současného intelektuála reflektují skutečnou polskou realitu.

Smutná komedie s fantastickými prvky vypráví o osudech čtyř hrdinů – pětačtyřicetiletých mužů, z nichž každý prožívá své milostné vzplanutí a je vystaven nelehké volbě mezi přijetím a zřeknutím se lásky. Vysokoškolský profesor polonistiky stojí tváří v tvář zamilované studentce, formální manželství armádního plukovníka zase naruší příjezd jeho někdejší ruské milenky. Pašerák drog je stále zrazován svou chamtivou ženou a s nelehkým úkolem se musí nakonec vyrovnat i provinční kněz, ke kterému se přihlásí jeho údajná dcera. Všichni protagonisté jsou do nečekaných situací vtlačeni jaksi proti své vůli a často si s ní nevědí rady. Záleží tedy vždy na tom kterém muži, na jakou cestu života se vydá a zda svůj osud naplní.

Jednotliví hrdinové se spolu nikdy nesetkají, přesto jsou všechny dějové roviny navzájem provázány v jeden organický celek skrze postavu tajemného muže-soudce, který prochází celým filmem a objevuje se vždy v rozhodujících okamžicích děje. Všechny ústřední postavy (včetně soudce) pak spojuje také herecké obsazení: všechny role kongeniálně ztvárnil Jerzy Stuhr. Ve svém hereckém koncertu své hrdiny záměrně odlišil zejména ve vnějších atributech a odstínech (toporně-křečovitý důstojník, vznětlivý pašerák, rozpačitý umírněný kněz a introvertní profesor). Co se týče vnitřního ladění postav, pojímá je vesměs jako poněkud neprůbojné jedince, které stíhá dílem smůla, dílem důsledky vlastní bojácnosti. Podle Stuhrových slov navíc rozhodně nejde o čtyři muže, nýbrž o jednu postavu „rozbitou na čtyři varianty“.

Lehká moralita vypráví křehkým a citlivým způsobem o zdánlivě „všedních“ věcech v životě zdánlivě všedních lidí. A o tom, že je důležité se lásce nevyhýbat, ale především ji přijmout.

(Pavla Bergmannová, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)