Reklama

Reklama

VOD (1)

Píše se rok 1943 a v mainském St. Cloud´s se ředitel sirotčince a gynekolog Wilbur Larch snaží vytvořit co nejlepší prostředí pro opuštěné děti a zároveň jim hledá adoptivní rodiče. Nelegálními potraty pomáhá i ženám v nouzi. Jeho oblíbencem se stane Homer Wells, dvakrát adoptovaný a dvakrát odmítnutý nadaný sirotek. Larch ho učí a dokonce zfalšuje jeho zdravotní stav, aby nemusel do války. Homer dokonale zvládne gynekologickou a porodnickou techniku a stane se Larchovým pomocníkem. Odmítá však dělat potraty nešťastným ženám. Tvrdí, že člověk by měl být na světě rád za všech okolností. Jednoho dne přijede do sirotčince na potrat těhotná Candy Kendallová, kterou doprovází její přítel a vojenský letec Wally Worthington. Homer chce sirotčinec opustit, touží po poznání jiného světa a chtěl by být užitečný. Larch je zklamaný a sirotkům je to líto. Homer odjede s Candy a Wallym do Cape Kenneth, kde Wallyho rodiče vlastní velký jabloňový sad. Rozhodne se, že se připojí k partě námezdních černých česáčů vedených Arthurem Rosem s jeho dcerou Rose Rose. V ubytovně visí pravidla moštárny, o kterých Rose prohlásí, že to nejsou pravidla pro ně, že si udělají svá vlastní. Wally záhy odjíždí bojovat do války. Homer se přátelí s Candy, která v sadu také pracuje. Candy se mu svěří, že nedokáže být dlouho sama. Oba se do sebe brzy zamilují a intimně se sblíží. Mezitím Larch v sirotčinci čelí správní radě, která chce na jeho místo dosadit někoho s moderními názory na porodnictví a pediatrii. Larch zfalšuje Homerův životopis a doporučí ho radě. Zároveň pošle Homerovi svůj lékařský kufřík. Homer však nemyslí na nic jiného než na Candy. Odpoví Larchovi, že je v Cape Kenneth spokojen a že zůstane. Po nějakém čase Homer zjistí, že mladičká dcera černošského předáka Rose je těhotná. Candy se od Rose Rose dozví, že otcem dítěte je její otec předák... (TV Prima)

(více)

Videa (1)

Trailer 1

Recenze (786)

ScreamJay 

všechny recenze uživatele

Ve chvíli, kdy se z filmu stane poezie, kdy se záběry změní ve verše a kdy filmové řemeslo přejde ve skutečné umění, právě v tu chvíli vznikají filmy s úžasnou hloubkou, se schopností pohnout s lidskou duší. Pravidla moštárny tohle dokázala. Lasse Hallström podal mrazivě dojímavou studii o osamělosti, o touze poznávat a pomáhat lidem. Nikdy jsem novelu Johna Irvinga nečetl, ale přesto jsem měl pocit, jako by místo záběrů přede mnou někdo obracel listy knížky. První fáze filmu, pohled do dětského domova, na ty osamělé dětské duše za skly smutného místa. Smutného, ale přesto plného naděje a očekávání, že jednou přijde někdo, kdo si je odvede a budou mít rodinu. Už nebudou spát v jednom pokoji na skromných postýlkách a už nebudou muset utrápeně sledovat s ručičkama vzepřenýma na okenním parapetu, jak na ně zase nedošla řada. Jak měl štěstí někdo jiný. Michael Caine, v roli doktora, který se pasoval do role "otce" všech těch smutných dušiček, jež se rozhodl jim to, že nebyly pro jejich matky tím pravým, že je opustili a nechali jejich duše bloudit po nekonečných pláních osamění, právě on podává skvělý výkon, po právu oceněný Oscarem. Ta jeho otcovská láska, to uvnitř se pak spojilo s jedním z těch dětí, s tím, který byl pro něj výjimečným, kterého přesto nikdo nechtěl. S Tobey Maguirem, jehož postava Homera je příkladem čistého srdce, srdce s touhou pomáhat, být oporou. Skromnost a lehká naivita je mu zde vlastní, každý výraz tváře je naprosto upřímný a herectví posouvá za hranici běžného hereckého řemesla. Jeho kroky pak diváka přenášejí do druhé fáze filmu. Touha po poznání světa, touha po poznání dosud nepoznaných citů. Změna místa, kde žijete a berete ho jako svůj domov i kdy sirotčinec tím pravím domovem není. Poprvé pohlédnete vstříc nepoznanému, do vln oceánu, který byl jen vaším snem, takovou skromnou představou ze stránek knížek, jenž každý večer někdo v tichu místnosti obracel a z nichž předčítal spousty příběhů. A ta slova pak dostávají svůj význam, to pravé kouzlo. Charlize Theron nijak ve svém umění za Cainem a Maguirem nezaostává, naopak se jim zcela vyrovnává. Dává tak skromnému chlapci poznat to, co zatím bylo pouze v jeho představách. A pak už se dostáváte do finále, třetí fáze, kdy sen zase naráží na krutou realitu všedních dnů. Kdy se znovu vracíte na pevnou zem a srovnáváte se s tím, co život nabízí. Lasse je pan vypravěč, každý záběr má svou nezaměnitelnou hloubku, každá scéna působí na divákovu duši. Vše ještě podtrhuje něžná, ale zároveň tak smutná hudba, která obzvlášť na začátku filmu jako nit navléká slzičky opuštěných dětí. "Člověk kráčí světem, aby se jednou vrátil tam, kde udělal ty krůčky první." Tahle moje myšlenka asi nejlépe shrnuje celý můj nadfilmový zážitek. Hledejte hloubku, tam kde se hloubka hledat dá, v příběhu, který svou příběhovostí přerůstá meze plátna nebo obrazovky. I když oči jsou prázdné, srdce nikdy prázdná nebudou, mají své sny a svá přání, které když se vyplní, ty smutné pohledy dostanou zpátky svojí jiskru, Tu jiskru naděje. Pravidla moštárny takovou jiskřičku vykřesávají. () (méně) (více)

lamps 

všechny recenze uživatele

Tyhle komorní lidské příběhy mají své nepopiratelné kouzlo. Jestliže se pak kormidla ujme talentovaný režisér a v hlavních rolích se objeví takové persony jako Michael Caine( výjimečný výkon!), mladý "Spídy" Tobey Maguire nebo krásná Charlize Theron, mění se kouzlo v hotovou magii. Pravidla mošťárny jsou toho skvělým příkladem. Příběh nadaného hocha vyrůstajícího v sirotčinci, který se právě defenitivně rozhodl vydat se svou vlastní životní cestou, je plný kladných i záporných emocí znázorněných v tak přirozené formě, že je napoprvé snad ani nelze úplně zachytit. Lasse Hallström přesně diktuje pozvolné tempo a rozehrává dojemnou hru plnou porozumění a lásky, která se může vyskytnout i mezi naprosto odlišnými lidmi...) Plný počet ale dát nemůžu. U těchto filmů je hodně důležité, aby se svou myšlenkou a zpracováním zaryli divákovi hluboko pod kůži, ale taková síla vyprávění mi tady trochu chyběla. ()

Reklama

-bad-mad-wolf- 

všechny recenze uživatele

Tobík v hlavní roli není OK. Jeho výkon je důrazně nevýrazný a osobní preference ohledně sympatií mám nastavené také poněkud jinak. Nekoná se ani slibovaný citový zážitek. Určitý emotivní nátlak přišel až v závěru, ale nemůžu si pomoci - celá zápletka s těhotenstvím Rose přišla nahodile, aby i dále byla předvídatelná, postrádající skutečný vzruch a jímavost. Jinak mají Pravidla mošťárny štěstí, že se jim daří budovat hezkou atmosféru, a to zejména v první polovině. Jakmile Homer opustí sirotčinec a Cainův Larch zmizí z plátna, už to není ono. Moštárenská pasáž je pro příběh titulní postavy - hlavně pro jeho závěr - důležitá, ale kouzlo první poloviny prostě nemá. Skutečně dojat jsem byl až v úplném závěru, kde se koloběh krásně uzavírá. Knihu si určitě přečtu. ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

Smutek v očích sirotků, interrupce, smrt malého dítěte, incest, vražda, ochrnutí a to vše násobeno nejedním teskným smyčcem - tolik zábavy jsem si snad ani nezasloužil. Naštěstí toto dramatické drámo nepodnikalo nijak zvlášť zákeřné útoky na mé slzné kanálky, takže mohu se suchým okem poměrně objektivně konstatovat, že jsem viděl velmi dobrý film. ()

Jossie 

všechny recenze uživatele

Velmi pěkný film s úžasným Tobey Maguirem ( kdo jiný by tak dobře zahrál Homera ) , má rozhodně tu pravou atmosféru , vynikající herce , hudbu , kameru. Jediné , co mi chybí do těch pěti hvězdiček je to , že přece jen znám předlohu a vím , že ještě dost tomu příběhu chybí. Kniha je dokonalost sama , film je velmi hezký. ()

Galerie (54)

Zajímavosti (15)

  • Celosvětová premiéra proběhla 7. září 1999 na filmovém festivalu v Benátkách. (Varan)
  • Film měl původně režírovat Phillip Borsos, ale zemřel předtím, než se sehnaly potřebné finance. (Specs)

Související novinky

Oscaroví tvůrci míří do Prahy

Oscaroví tvůrci míří do Prahy

15.10.2011

Praha se už brzy zařadí po bok dalších světových měst, která mají štěstí na velké kulturní akce s účastí zajímavých hostů. V pondělí 21. listopadu 2011 totiž Rudolfinum hostí benefiční Concert for… (více)

Reklama

Reklama