Do neznáma

Podpriemerná sci-fi snímka, kde nejde ani tak o nejaké efekty, ale skôr o to, čo by človek mohol dokázať, keď je odkázaný sám na seba v uzavretom priestore kozmickej lode. Síce som veľmi nepochopil, prečo letel takú diaľku sám, ale budiš. Asi by som to nechcel zažiť. V podstate celý čas sledujete len vnútorný zápas a monológ "hrdinu" snažiaceho sa dosiahnuť cieľ napriek osudu. Všetko v príchuti zbytočného a nudného patosu. Tak toto sa naozaj veľmi nepodarilo. Po celú dobu som mal dojem, že sledujem veľmi lacnú variáciu na film Interstellar. Režisér si totiž od Nolanovho filmu "požičiava" takmer všetko - od rotácie kamier, melancholických záberov na krásy vesmíru, až po meno lode. Lenže ako je nám všetkým známe, keď dvaja robia to isté, nie je to ani zďaleka to isté. Tvorcovia ale nedali filmu potrebný náboj a ten sa javí až príliš malý a to aj myšlienkovo, než aby mohol skutočne zaujať. (08.09.2019)

Podobných komorných scifi, kde osamotený kozmonaut niekam cestuje a nevyvíja sa to všetko podľa jeho, ale aj tých na Zemi, predstáv, sme tu mali minulé desaťročie pomerne dosť. Od Eubankovho Stratený vo vesmíre až po vysokorozpočtovejšie Ad Astra. A nečudo, že mnohí sú z pomalého tempa tohto subžánru sklamaní, odpoveď je však jasná, ide o dielka určené špecifickému publiku v rámci fanúšikov sci-fi. Je fajn, že Do neznáma nezačne pracovať s ničím nadprirodzeným a sústredí sa výlučne na to, ako by takáto cesta mohla prebiehať, no a cestou na Mars si trochu zafilozofujeme o počiatku života na Zemi a trochu zabrdneme aj do psychológie hlavnej postavy. Ako bonus je tu prítomnosť "budúceho Breivika" Andersa Danielsena Lieho. (01.04.2020)

Snímek svým vlivem filozofické úvahy a přesvědčení pouze pro filmové fajnšmekry. Poukazuje na fakt, že snaha dobít vesmír má na rozdíl od něj své hranice. Dějově se dotýká stále aktuálního snu a tím je vstoupit na planetu Mars lidskou nohou. Máme tu člověka, který toho chce dosáhnout za každou cenu a je pro to odhodlaný udělat cokoliv. Odstartuje a letí daným směrem. A těžkosti očekávaně přijdou. Nejedná se o žádný thriller, o žádné drama, o žádnou komedii. Vážnost všeho dění prostřednictvím vnitřních monologů a faktu, že se v podstatě jedná o příběh jednoho člověka, se snímek stává velmi těžko uchopitelným a těžkopádným pro diváky mající o sci-fi filmu zcela jiné představy. Toto je psychologicko-filozofické sci-fi v hluboké, vážné a poměrně pomalé atmosféře. Snímek tedy nese velký otazník a tak se uvidí, jestli jednou dojde k jeho uznání. (10.01.2018)

Lehce arogantní astronaut Mark Strong pluje samotinký 270 dní prázdným vesmírem k Marsu. Sem tam se v lodi něco podělá, tak to opraví (nebo také ne), občas si zafilosofuje o životě, kosmu či samotě samotné, nakonec se psychicky zhroutí. Režisér chtěl jistě zachytit jakýsi hloubavý odraz lidské odhodlanosti / umanutosti a pádu, ovšem brzy sklouzl do pomalé hypnotické nudy, která spolehlivě uspává. Navíc mi docela dost neseděly ani vědecko-technické parametry mise (proč letěl sám?), ani fyzikální záležitosti (za všechny třebas nulové zpoždění komunikace se Zemí). (04.11.2022)

Onemanshow o tom, jak jednomu (možná) nadanýmu člověku jeho hybris nedovolila vidět jeho vlastní limity, nedovolila mu poslouchat varování ostatních, a on TO (ať už to "TO" bylo cokoliv) - nedokázal. Srovnání s marťanem se přímo nabízí - tam hrdina hned z kraje přijme možnost selhání (protože zná svoje limity) hodně se směje, což mu pomáhá udržet si nadhled a racionální odstup a překonat nenadálý překážky, a neuzavře svůj systém (cywe, zase ten Snowpiercer :-) ), ale komunikace aka výměna informací (se zemí, s lidma) je to první, co se snaží zařídit a udržet, a díky tomu všemu TO dokáže. Tenhle astronaut ja naproti tomu neustále krutě vážnej a patetickej, neposlouchá ostatní, i když by měl (ty dvě trosky na "kraji propasti", co netoužej po ničem jiným než se vrátit na zem - mezi lidi), a když to posere, je pořád tak vznešeně neomylnej, že radši svůj systém odstřihne a uzavře (informačně), než aby před ostatníma nesl následky svý chyby. A - jak jinak - zcvokne.V posledních scénách totiž nesledujeme nějakej triumf, nebo snad "nekonečnou krásu okamžiku" - sledujeme definitivní tragickou samotu šílenství. Proto za pět, milé děti. Howg. (07.11.2016)