Výslech

(KSE - P) Dílo s nepopíratelnou historickou hodnotou, ale přesně ten typ filmu, který opravdu nemám rád. Nehodlám zlehčovat, že si režisér Ryszard Bugajski zaslouží obdiv za svou odvahu natočit tak otevřené dílo v době sovětské diktatury, ale při odhlédnutí od mimotextových kvalit nějak nespatřuji ty filmové. VÝSLECH si - vzhledem k omezenosti na několik vězeňských prostor - umím dost dobře představit na divadle, nebo - vzhledem k přemíře dialogů - jako rozhlasovou hru, ačkoliv nemůžu popřít promyšlenou práci se světlem a barevnou paletou vůbec. Divadelní či rozhlasová by navíc měly tu výhodu, že by měly přestávku, než by se přešlo na druhou část, což v případě dvouhodinového snímku nebývá zvykem. Cynicky by se chtělo napsat, že kolegové ze Západu neměli režisérovi zasílat filmový materiál, když mu došel, protože celý zbytek po "falešné popravě" mi přijde jednak zhola zbytečný, jednak co do proměny jednání ústředního dua - vyobrazeného na plakátu - nedůvěryhodný. Zbytečný, protože se dosáhlo vrcholu v týrání hrdinky, dál se týrá jenom divák za účelem dokázání krutosti režimu, i když by předcházející minuty bohatě stačily. Nedůvěrhodný, protože se z předtím trojrozměrných postav stávají figurky, které mají pouze splnit zadání (po soustavně projevované náklonosti přejít k důslednému psychickému deptání krátce po zhroucení?; projevení tzv. Stockholmského syndromu k předtim vedlejší postavě věznitele, který se objevoval ve vyprávění dle toho, jak se to zrovna hodilo?). Emocionální působivost je více-méně automatická, brilantní herecké výkony u takto koncipované látky samozřejmostí, ale pro mě jde ve výsledku o lepší průměr, a to kvůli nefilmovosti a naopodstatněné natahovanosti. (28.01.2012)

1982 ? Hmm, tak tomu říkám odvaha, ale Polákům nikdy nechyběli koule na rozdil od nás. Nedivalo se mě na to dobře, jednak mám alergii na násilně agresivní chování vůči ženám a jednak mám alergi na komunistickej povl a tady se mě obého dostávalo v míře vrchovaté. Nic to však nemění na faktu, že jedná o vrcholné psychologické dílo, kterýmu vévodí nadpozemský herecký výkon Krystyny Janda. Trošičku jsem měl problém ze závrečnou částí, ale ví bůh co všechno se za tý zkurevný doby skutečně odehrálo. (28.08.2016)

Deprimující a důležitý film. Který se bohužel nikdy nedostane k zabedněncům (těm co vidí a volí rudě) mezi námi a i kdyby se dostal, byl by popřen. Obdivuji všechny polské herce, bezesporu slušné a charakterní osoby, kteří všechny ty odporné zrůdy (vyšetřovatele) zahráli naprosto brilantně, až se mi tajil dech. U scény s dětmi z vězeňské nemocnice, jsem se neubránil vlhkým očím...achjo. Co si o této době myslím, za mě velmi lidově v Pelíškách vyslovil pan Kodet. Citovat netřeba. 100% (06.08.2014)

Bludmanov komentar mi smrdi zas tou odporou zumpou zvana filmova teoria, a ja jakozto laik nedouk vzdy jasam od radosti ked sa vystudovane filmove teoretiky od hrozy chytaju za hlavu a stenaju od bolesti, co to za nelogicku, hlupu, primitivnu sracku zas videli. Jo, a nezabudnem tuna vymenovat vsetky tie picoidy z filmove teorie ktore vo filme samozrejme neboli, lebo reziser Bugajski bol pri zmysloch a ktore vystudovane filmove teoretiky - elitari tak radi vyhladavaju. Idem na to, abych to mal za sebou..... su to konkretne tieto : postavy zas konali plocho bez kuska vnutornej psychologie, kamera necumela tristvrte hodiny do jedneho bodu bez pohnutia, chybal tam rozorvany vztah muza a zeny, metafyzicka polarizacia ludskeho vnutra, konflikt emocii a logiky a reziser sa zase zabudol vynadrit k komplexnosti ludskej duse. ja som proste videl perfektny zivotny vykon polskej herecky Krystyny Jandovej, jaxa vzoprela komunistickej totalite, a jak perfektne a obdivuhodne vzdorovala tyranii, torture, neustalym vyslechom - vsetkemu tomu, co bolo typicke pre Polsku Ludovu Republiku jaxa i tam bolsevicke kurvy dostali k moci . 100 % (09.03.2019)

Film, na který jsem chtěla jít a zároveň se trochu bála. Nakonec jsem zůstala přikovaná do sedadla a nedokázala se odtrhnout. Neřešila jsem, zda se mohly v 50. letech zpívat na oslavách VŘSR kuplety či ne. Film nemusí přesně odpovídat historickým faktům. Tady se v úvodní scéně povedlo ukázat, jaké umění hlavní hrdinka provozuje i co se líbí dělnické třídě. Že nejde o nějakou povětrnou rajdu ukazují následující scény. Ta svůdně se kroutící koketka, co "to má ráda" se nám překvapivě mění před očima. K úžasu svých vyslýchajících zůstává pevná, nedá se zmanipulovat, odolává všem psychickým i fyzickým tlakům. Co je od řady uživatelů považované za laciné lovestory, které příběh snižuje, má svou logiku a staví to příběh do úplně jiné roviny. S kým asi mohly otěhotnět vězenkyně, které měly zakázané návštěvy?! Jedině se zaměstnanci věznice! A nemuselo jít zdaleka jen o znásilnění. Právě tohle nemohlo v příběhu chybět!! Tady se ukazuje síla charakteru hlavní hrdinky (neprozradí, kdo to byl), a mnohonásobně zvětšuje její muka (porod v necitlivém prostředí, následné odebrání dítěte). Přichází o svou jedinou záštitu. Chci poukázat na velice vzláštní vztah mezi vězenkyní a dozorcem. Obdiv a respekt přechází v lásku ze strany muže. Potřeba něhy a nedostatek blízkosti, oslabení, únava zcela logicky vedou k touze po obětí, spočinutí ze strany ženy. Nemůže ale vyrůst vztah, tomu brání okolnosti. Díky této situaci ale odhalujeme dalšího skrytého hrdinu v samém závěru - manžela. Láska k manželce ho dovedla až do sirotčince, aby uznal za vlastní dítě, o kterém věděl, že nemůže být jeho a muselo mu být jasné, za jakých okolností došlo k početí. Z tohoto úhlu pohledu pro mne zůstává Výslech filmem zcela ojedinělým a nezapomenutelným. (01.06.2014)