Výslech

Nevím, do jaké míry se dá tomuto filmu věřit. V úvodu slaví dělníci výročí VŘSR a ve fabrice jim zpívá hlavní hrdinka lechtivé kuplety. Pokud si pamatuji (sice ne 50. léta, dobu mnohem pozdější a zdaleka ne tak drsnou), na oslavách bolševických výročí se vždy pěly české a ruské uvědomělé písně. 7. listopadu výhradně revoluční, leninské. Kuplety byly sotva v 80. letech v televizi na Silvestra, pěkně pod dohledem soudruhů. Jinak by to bylo v rozporu s výchovou "socialistického člověka". Zatčení i způsobům vyšetřování věřím, ostatně podobné případy se dějí i dnes (viz známé případy mučení na Guantanamu nebo v íráckém Abu Grajb - mučení domorodých zajatců americkými vojáky). S nepohodlnými lidmi systém zametá za každého režimu. Mediální propaganda je taky stejná, jen "nepřítel" se jmenuje jinak. Beznaději i hrůze nespravedlivě stíhané věřím, kdo by nevěřil. Ale film na podobné téma - např. Doznání Costa-Gavrase je o mnoho tříd lepší, děsivější a věrohodnější. Vykreslení zrůdnosti totalitního (nebo jakéhokoli jiného režimu) není ve scénách s bitím, skotskými střiky, v křiku z okolních cel ani v nekonečných výsleších. Pravý děs se odehrává v hlavách, v mozcích zúčastněných, ve zvrácených ideologiích, kterým sami věří a jednají podle nich (viz Costa-Gavrasovo Doznání). Tady nemyslí vůbec nikdo, ani ti blbí estébáci. Przesłuchanie je jenom pro efekt a vymývání mozků. Sorry. (05.01.2014)

Velmi syrové drama, které diváka brzy vtáhne do děje a už jej z pozornosti nevytáhne. Drsné podmínky, výslechy, ideologie, zvrácenost, sadismus, ale i odhodlání, nezlomnost ducha i špetka něhy, to vše je pro tento polský počin charakteristické. Herecké představení hlavní hrdinky je vskutku obdivuhodné. Ve filmu je několik značně silných scén, které člověku jistě utkví v paměti na delší dobu, např. prokousnutí žil. (14.12.2018)

Tenhle film jsem kdysi, více než patnáct let zpátky, viděla ve filmovém klubu v Olomouci a zůstala jsem z něj úplně perplex, pravda, ještě mládě, ale zaryl se do mě tehdy tak, že jsem na jeho působivost už nikdy nezapomněla - jméno autora ani snímku jsem si v paměti nepodržela, jen ten silný prožitek, a doteď po něm marně pátrala. Až nyní jsem ho rozeznala v programu 3kino 2019, tzv. Festivalu středoevropského filmu, který se ale jeví spíš jako historizující polské filmové defilé s přicmrndávkou z Česka a Slovenska. Nešť, jsem ráda, že záhada je rozřešena. Znovu se na něj jít podívat sílu ani motivaci neshledám, stejně jako bych podruhé nešla na Krátký film o zabíjení, takže o jeho filmových kvalitách nemůžu popravdě říct nic, tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, chybělo mi veškeré srovnání, rozhled i odstup a ráda věřím, že zdejší komentáře vyhmatávají slabiny právem, ale něco věrohodně silného v tom bylo, protože když se dnes řekne polský film, tak kromě stejnojmenného českého podvratného snímku mi na mysli vytanou regulérně tyhle dva, a pak opravdu dobrého dlouho nic, jen řada větších či menších přepjatě patetických zklamání. (10.10.2019)

(KSE - P) Dílo s nepopíratelnou historickou hodnotou, ale přesně ten typ filmu, který opravdu nemám rád. Nehodlám zlehčovat, že si režisér Ryszard Bugajski zaslouží obdiv za svou odvahu natočit tak otevřené dílo v době sovětské diktatury, ale při odhlédnutí od mimotextových kvalit nějak nespatřuji ty filmové. VÝSLECH si - vzhledem k omezenosti na několik vězeňských prostor - umím dost dobře představit na divadle, nebo - vzhledem k přemíře dialogů - jako rozhlasovou hru, ačkoliv nemůžu popřít promyšlenou práci se světlem a barevnou paletou vůbec. Divadelní či rozhlasová by navíc měly tu výhodu, že by měly přestávku, než by se přešlo na druhou část, což v případě dvouhodinového snímku nebývá zvykem. Cynicky by se chtělo napsat, že kolegové ze Západu neměli režisérovi zasílat filmový materiál, když mu došel, protože celý zbytek po "falešné popravě" mi přijde jednak zhola zbytečný, jednak co do proměny jednání ústředního dua - vyobrazeného na plakátu - nedůvěryhodný. Zbytečný, protože se dosáhlo vrcholu v týrání hrdinky, dál se týrá jenom divák za účelem dokázání krutosti režimu, i když by předcházející minuty bohatě stačily. Nedůvěrhodný, protože se z předtím trojrozměrných postav stávají figurky, které mají pouze splnit zadání (po soustavně projevované náklonosti přejít k důslednému psychickému deptání krátce po zhroucení?; projevení tzv. Stockholmského syndromu k předtim vedlejší postavě věznitele, který se objevoval ve vyprávění dle toho, jak se to zrovna hodilo?). Emocionální působivost je více-méně automatická, brilantní herecké výkony u takto koncipované látky samozřejmostí, ale pro mě jde ve výsledku o lepší průměr, a to kvůli nefilmovosti a naopodstatněné natahovanosti. (28.01.2012)

Bludmanov komentar mi smrdi zas tou odporou zumpou zvana filmova teoria, a ja jakozto laik nedouk vzdy jasam od radosti ked sa vystudovane filmove teoretiky od hrozy chytaju za hlavu a stenaju od bolesti, co to za nelogicku, hlupu, primitivnu sracku zas videli. Jo, a nezabudnem tuna vymenovat vsetky tie picoidy z filmove teorie ktore vo filme samozrejme neboli, lebo reziser Bugajski bol pri zmysloch a ktore vystudovane filmove teoretiky - elitari tak radi vyhladavaju. Idem na to, abych to mal za sebou..... su to konkretne tieto : postavy zas konali plocho bez kuska vnutornej psychologie, kamera necumela tristvrte hodiny do jedneho bodu bez pohnutia, chybal tam rozorvany vztah muza a zeny, metafyzicka polarizacia ludskeho vnutra, konflikt emocii a logiky a reziser sa zase zabudol vynadrit k komplexnosti ludskej duse. ja som proste videl perfektny zivotny vykon polskej herecky Krystyny Jandovej, jaxa vzoprela komunistickej totalite, a jak perfektne a obdivuhodne vzdorovala tyranii, torture, neustalym vyslechom - vsetkemu tomu, co bolo typicke pre Polsku Ludovu Republiku jaxa i tam bolsevicke kurvy dostali k moci . 100 % (09.03.2019)