Ružové sny

Lyrická cikánská romance. 1) Zobrazení vztahu k cikánům na vesnici je reálné, ale není kruté ani rasistické._____ 2 Půvabný 22letý Juraj Nvota (pošťák Jakub) časem přešel od herectví k režii divadelní i filmové. Půvabná 18letá Iva Bittová (Jolana) se později proslavila zejména jako zpěvačka a houslistka. Pro oba byly Růžové sny hereckým debutem. 3) Kromě příjemného zážitku jsem se i něco dozvěděl: Žena nie je zlý vynález. (23.08.2019)

Poetika a křehkost milostného vztahu jakoby vypadla z doby květinových dětí, tj. nové vlny. Ale ejhle, ono se psalo 1976... Láska mezi poš'tákem Jakubem a cikánkou Jolankou je všemi zapovězená a prochází tvrdými zkouškami. Rozdílné povahy, mládí, všechno je nové a poprvé. Kdo z nás si nevzpomene na své "počátky" a typickou definici "mladí a blbí"... Ale těm dvěma nepřály především společenské konvence. Režie Dušana Hanáka mi přišla lehce rušivá, zbytečně moc epizodních postav, podivný střih. Za krásné oči Ivy Bittové jedna hvězdička navíc. (22.07.2009)

Poetika se filmu nedá upřít, hlavně díky snům hlavního hrdiny, kterého bezprostředně a přirozeně ztvárnil tehdy začínající Juraj Nvota. Cigánku, do které se zamiluje zahrála taktéž začínající Iva Bittová. Vadilo mě předabování českých herců Josefa Hlinomaze a Marie Motlové, když jejich pravý hlas znáte, těžko si na to zvyknete. Naopak Václav Babka a Libuše Havelková mluvili plynně po slovensky. Když spustili cikáni mezi sebou tu svoji hatmatilku, slovu jsem nerozuměl, ale asi to byl režisérův záměr. Růžové sny se zcela vymykají normalizační tvorbě sedmdesátých let, snímek mě ale upřímně moc nezasáhl. (13.03.2019)

Kurz cigánštiny a Iva Bittová v prekvapujúcej kráse. Niektorí osadníci sú našťastie dabovaní. Priam s nostalgiou sa musí pozerať obyvateľ východného Slovenska na tak starý film, kedy v tých osadách nebolo tak veľa incestu a že dokonca aj hrozilo, že vznikne taký mimozemský pojem ako je cigánska kultúra. Len by film nemusel byť asi z polovice zaplnený pre mňa nepočúvateľným spevom. Za pár pekných tónov píšťalkou si to zaslúži jednu hviezdu. (13.02.2020)

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou... (04.12.2009)