Popírání holocaustu

Ač se tato historická rekonstrukce nedočkala mimořádných ovací, já se přikláním k menšině, která je s výsledkem spokojena. Pokud pominu samotnou návštěvu Osvětimi, která bez pochyby patří k nejsilnějším momentům filmu, tak tu máme vcelku velmi inteligentní drama s těžce charismatickým hereckým ansámblem. Démonický Timothy Spall a žena mých erotických snů Rachel Weisz. Ne že bychom nenašli tucty promakanějších soudních dramat, nicméně i zdejší justiční proces má vzhledem k tématu a zajímavé demagogii páně Davida Irvinga co nabídnout. Za mě zdařilý snímek s chytrými dialogy a několika silnými momenty. (19.05.2017)

Film se snaží z atraktivního tématu vyždímat maximum, bohužel neúspěšně. Téma je sice zajímavé z historického hlediska, intelektuálního nebo čistě konzumního, nevydá však na víc než na dvaceti minutové čtení obsáhlejšího článku. Rozhodně to není na celovečerní film a podle toho to taky vypadá. I přes zvučná jména působí film hrozně nepřirozeně, na sílu natočen a ve výsledku není zajímavý. Dávno pryč jsou doby, kdy Mel Gibson ve Statečném Srdci, Forman v Muži na Měsíci nebo Spielberg v Schindlerově seznamu trochu tu reálnou historii překrucovali za cenu poutavějšího filmového díla. Nyní se jede na striktní přesnost a cokoliv jiného než akurátní vyjádření by bylo smeteno jako blbost, která se "tak nestala." Bohužel podle toho i vypadá film. Nudná, zdlouhavá plejáda předhazování faktů, bez zápletky nebo napětí. (05.05.2018)

Holokaust proste bol. Nariadil ho Hitler, a medzi inými, tým pripravil o život aj 6 miliónov Židov. To sú historické fakty, nespochybniteľné vo všetkých bodoch. Ľudia čo to popierajú sú buď klamári, alebo idioti. A v tom je ten problém; sám som s touto témou zabil hodne dosť času a viem, že aj niektorí idioti majú presvedčivejšie argumenty ako filmový David Irving. To zaprvé. Zadruhé, keď máš slabého oponenta, mal by si byť na koni. V Denial sa nedeje ani jedno. Vlastne je to celé paradox, nakoľko scenáristi vytvorili zrúdu, ktorá je hlúpa a bez vecných argumentov (čo vytvára dojem tendenčnosti), a proti nej postavili celú partiu právnikov, čo má dve hodiny strach (!), aby mu to vôbec natreli. Toto mohlo (malo) byť diel pamätné, gradujúce, napínavé, pri ktorom by sa človek zamyslel, a hlavne dôležité. Nie je. Premárnený potenciál, vietor do plachiet všetkým popieračom. Slabučký nadpriemer, kde ma vyslovene bavila asi len titulková scéna. (23.05.2017)

Pútavý príbeh, ktorý je tu niekedy zbytočne považovaný za židovskú propagandu. Aj mne je jasné, aká existuje židovská tlačenka nielen v Hollywoode, ale celkovo v médiách a ďalších lobbystických skupinách. Tento film sa ale o to z môjho pohľadu nesnaží, nie je tu taký nátlak na citovú stránku, na ľútosť nad týmto národom. Skôr ide o veľmi slušnú právnickú drámu. A hlavne, nech už človek pochádza z akéhokoľvek názorového spektra, popierať existenciu holokaustu môže len absolútny blázon a to by nemalo byť len trestné, ale takýto človek by mal stráviť celý život rovno na psychiatrii. Inak scéna výletu z Osvienčimu bola naozaj dych berúca. A Timothy Spall naozaj vynikajúci. (09.06.2017)

Už jsem to asi zmínil i jinde. Moje babička tehdy na konci války mladé děvče - ošetřovala na Štiříně v rámci akce pana Přemysla Pittra ,,Zámky'' děti přeživší peklo vyhlazovacích táborů. Spojenci je nácházeli po celé okupované Evropě, hlavně v Polsku. Učila je znovu mluvit, jíst příborem, dávala jim lásku a něhu jako by byly její vlastní. Každá ošetřovatelka měla takto na starost skupinku dětí - chlaců i děvčat. Dětí těžce traumatizovaných jež přišly o vše a jež zažily nepředstavitelné nevyslovitelné věci. Dnes už jich žije jen pár. Žijí většinou v Izraeli, ale na mojí babičku nezapomněli. Jezdí za ní a za námi jako za vlastní rodinou (byť dnes mají své vnuky a dcery) ale pro ně a to už navždycky bude moje babička - maminka. Láskyplně jí tak oslovují byť jejich pravé maminky z Polska, Ukrajiny zmizely někde tam kde miliony dalších... Nezapomněli na ně, ale udělaly za tím tlustou čáru. Mojí babičkou jim začal nový život. Když jsem s nimi poprvé večeřel všiml jsem si, že každý má na předloktí vytetované číslo. Číslo, v které nacistické bestie změnili lidskou bytost, bližního svého... Dávno po válce u dobré večeře v útulném bytě s rodinou okolo mně opravdu v tu chvíli zamrazilo... Na chvilku jsem si musel představit dezorientované lidi zmožené hrozivou cestou, lidi vyháněné z dobytčáků, řev esesmanů, štěkot psů, srdceryvné ,,třídění'' a trhání rodin kdy jedna strana znamenala smrt hned a druhá pak až po vyčerpání hladem a upracováním... Pro většinu roztříděných pak už jen poslední cesta tam dolů po schodech ke ,,sprchám''... --- Nedivím se paní Lipstadové, že se s nácky nebaví. Nejsou hodni diskuse. Když je někdo magor, nebudu si s ním povídat nebo dokonce diskutovat o faktech, která jsou NEODDISKUTOVATELNÁ !!! Je dobře že nakonec Irving Lipstadovou sám zažaloval. Způsobil si tak sám svůj pád celou věc popírání holocaustu skvěle zviditelnil, nicméně považuji za šílené, že se 50 či dokonce 70 let po válce stále vedou diskuse zda holocaust byl. Kam se asi poděly ty miliony lidí? Děsím se skutečnosti, kdyby Irving vyhrál nebo až jednou nějaký jiný soudce nechá nějakého Irvinga vyhrát. Film se perfektně drží faktů a detailně popisuje celý proces. Vysvětluje rozdíly práva britského od amerického i ono nebezpečí, kdy soud se měl odehrávat v Londýně. Je tam perfektně vidět způsob boje špičkových právníků z teamu Lipstadové, kteří jak chirurgové aniž by umožnili Lipstedové do procesu vnášet osobní rovinu - vedli přesné řezy do nadutosti žalujícího, které nakonec Irvinga usvědčily z rasismu a ze záměrného pokřivování historických faktů. Tenhle film (stejně jako byl proces sám) je svým způsobem také hlasem všech těch umučených a zavraděných. Je další svící na oltáři pravdy, u kterého musíme neustále dbát aby to světlo nikdy vyhaslo. * * * * * (01.10.2017)