poster

Paterson

  • USA

    Paterson

  • Německo

    Paterson

  • Francie

    Paterson

  • Slovensko

    Paterson

Drama / Komedie

USA / Německo / Francie, 2016, 118 min

Komentáře uživatelů k filmu (137)

  • Anderton
    ****

    Podobný prípad, ako nový Wenders. Jarmush je stále svoj, ale pôsobí moderne a stále má na čo nachytávať nových fanúšikov. Paterson je veľmi príjemný film, vyhýbajúci sa depresiám i v momentoch, kedy sa k nim schyľovalo. Film o túžbe každého človeka po sebavyjadrení túto snahu oslavuje, čo je rozhodne lepšie, ako keby tvrdil, že svoj sen si v živote splní iba málokto.(18.9.2016)

  • Matty
    *****

    Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90%(4.1.2017)

  • Isherwood
    ***

    Z toho, co mi zatím Jarmusch dal, jsem vždy většinou rezonoval ještě nějaký ten pátek, což Paterson, při vší úctě k unikátnímu Driverovu výkonu, nemá, a po pár dnech vzpomínám jenom na líbivou hipsterskou pózu, která je, byť jsem se té myšlence při pohledu na spokojené vousáče v legínách a converskách po vylezení z kina zuby nehty bránil, bohužel přesně za hranou, kdy už je více pop, než art.(8.1.2017)

  • J*A*S*M
    ****

    51. KVIFF - standardně dobré nezávislé drama z ranku těch, co upřednostňují vykreslování atmosféry a načrtávání rázovitých postaviček před dějovostí. Adamu Driverovi tyhle role sedí, snad ho Star Wars nesemelou. Nevidím ale ani náznak důvodu, proč Patersona považovat za událost. Kvalitní standard.(3.7.2016)

  • Marigold
    ***

    Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít.(17.5.2016)

  • DaViD´82
    ****

    Adam Driver is a bus driver in Paterson, New Jersey. Very poetic.(5.1.2017)

  • Zeck
    **

    Dokud jsem si nepřečetl pár zdejších komentářů, bláhově jsem myslel, že hlavní protagonista byl diletant, který se pokoušel parodovat poezii. Hlavní myšlenku celého filmu (o ničem) jsem pak hledal v jeho nesoudné, excentrické a sexy perské přítelkyni, která mu hustila do hlavy, že je geniální básník, protože nedokázala rozeznat burgundské červené od krabicového vína z večerky. Z tohoto banálního středobodu filmu jsem cítil ponaučení, že můžete být úplně neschopní a stejně prožít krásné (a velmi nudné) chvilky u své vášně, kterou ale skoro neovládáte ani na základní úrovni (takže perfektní idea přímo pro mě). Jak ale podle orgastických ohlasů šokovaně čtu, to schizofrenní blábolení o krabičce zápalek bylo zřejmě umělecké dílo nevyčíslitelné duševní hodnoty. Paterson byl poetický génius a jeho hlasité uvažování nad dalším přirovnáním hlavičky zápalky k vlasům přítelkyně zase básnický výkon, který pohladí na duši. Zřejmě jsem ignorant, ale budu varovat podobné ignoranty mého ražení, že se jedná o klasický indie film, který se vyžívá ve stereotypním dni/týdnu ještě nudnější postavy, která každé ráno zarecituje své mizerné pokusy o básně, poslechne si v autobuse jeden nudný rozhovor cestujících a pak to celé skončí neskutečně dramatickou scénou (boiler), kdy si pokecá s Japoncem na lavičce u vodopádu o jejich žebříčku nejoblíbenějších básníků (konec boileru). Vzhledem k tomu, že jsem otevřený člověk a po zhlédnutí filmu se cítím i na umělce, chtěl bych s nedovolením přednést svojí vlastní báseň, která je zhruba na úrovni geniální zápalkové poezie mistra Patersona. BALKÓN: Z balkónu pozoruji osamělé psí hovno, leží nehnutě na chodníku, je smrdutě teplé a vábí život, mouchy se slétávají na jeho počest, dovádějí a kladou larvy, zběsilost uspěchaného světa, zbývá tak málo času do jeho konce, usínám na balkóně nudou, po probuzení hovno stále leží, na povrchu krásně tvarované, uvnitř zcela prázdné, po dvě hodiny pozoruji v polospánku hovno, mám z toho hovno, ach, Jarmuschi, to nebylo psí hovno. 40 %(19.2.2017)

  • H34D
    ****

    Poetika všednosti zní jako téma povědomé i mainstreamovému publiku, ale Jim Jarmusch si přeci jen našel cestu, jak to udělat jinak. Citované nerýmované verše budou nejspíš mnohým připadat jako wtf, ale nakonec, když se do toho člověk ponoří, se v tom dá najít určité kouzlo. Na Paterson se mi podařilo se správně, artově naladit, a tak tomu odpovídá i mé hodnocení... 7/10(19.2.2017)

  • xxmartinxx
    *****

    Nevím, kdy naposledy jsem z filmu načerpal tolik energie. Myslím, že kdybych začal řešit Patersona do hloubky, začalo by to být problematické. Ale já nechci.(3.7.2016)

  • castor
    ***

    Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít.(18.2.2017)

  • D.Moore
    *****

    Poetický příběh patersonského Petrarky Patersona aneb Někdy prázdná stránka skýtá nejvíc možností. Na nový kousek Jima Jarmusche jsem se opravdu hodně těšil a nevěděl jsem o něm víc než to, že hlavní hrdina řídí autobus. Doporučil bych všem totéž... Ale vlastně proč? Je mi totiž jasné, že kdykoliv Patersona uvidím znovu, bude mě bavit úplně stejně, ačkoliv budu vědět, co na mě chystá. V celé té jednoduchosti je velká síla. A Jim Jarmusch si s ní opět vyhrál tak moc, že ho zkrátka nelze nepodezírat z toho, že Adama Drivera do šoférské role vybral hlavně podle jeho příjmení. "Aha!"(10.1.2017)

  • Jhershaw
    ***

    Vypůjčím si, co jsem včera napsal k Intimnímu osvětlení: "Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží". Z těchto podmínek splňuje Paterson jednu, a to nadhled a lehký humor. Stopáž o dvou hodinách je přepálená a kdyby se z toho vyškrtly 3-4 dny, nic by se nestalo. Moje sympatie nezískaly ani hlavní dvě postavy, on hodný ňouma, co neumí říct ne, a ona, která nejspíš nemá moc talent, ale dohání to sebevědomím a přesvědčením o vlastní jediněčnosti. 50 %(3.7.2016)

  • Cappuccino
    *****

    In my opinion, najlepší film tohtoročného, už jedenásteho MFF Cinematik Piešťany a zároveň najlepší Jarmuschov snímok, prístupný rozumovo a citovo aj bežnému publiku, ktoré by asi zrovna nepobralo jeho tvorbu typu Hranice ovládaní kladne a s veľkým pochopením. 113 minút ubehlo naozaj nečakanou rýchlosťou a aj keď sa počas nich prakticky nič podstatného nestane, Paterson sa vám zaryje do kože a len tak nepustí. Je vtipný, jemne dramatický, ale predovšetkým veľmi pozitívne nabitý, čo som v danej chvíli, po predošlých nie zrovna úsmevne naladených festivaloých snímkoch potreboval. P.S. Driver s jeho ženou sú úplne podarení. P.S.S. AHA! :)(20.9.2016)

  • Vodnářka
    ****

    O tom, jak je ten každodenní, trochu stereotypní život krásný, když se na něj díváme správnými brýlemi. Skrze poezii, kreativní neustále se měnící nápady nebo sledování střípků příběhů zpoza baru... O tom, že většina životních situací se děje často jen pro pobavení nás a světa a je to tak fajn. A že žárliví psi jsou peklo.(30.1.2017)

  • Slarque
    *****

    Filmová poezie obyčejného života je Jarmuschovým nenápadným mistrovským dílem. Od scénáře plného živých dialogů i básnických metafor přes hudbu pod hlavičkou částečně vlastní kapely SQÜRL a nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě Patersonovy přítelkyně až po suverénní herecký výkon Adama Drivera. A jelikož je tento film stejně o americkém městě i jeho jednom obyvateli, dává smysl, že se jmenují stejně.(3.2.2017)

  • *CARNIFEX*
    ***

    Dráma bez drámy. Snímok, ktorý si len tak plynie, prezentujúci vzájomnú toleranciu či podporu vo vzťahu, dvoch absolútne odlišných osobností. Kým jeden žije mimo reality vo svojom vlastnom svete, druhý sa stretáva s každodennými starosťami či problémami ostatných. Je to pekný film, nedá sa povedať, že by som sa mimoriadne nudil, pričom mi je úplne jasné, že svoje vysoké hodnotenie dosiahol práve pre svoju neskutočne obyčajnú obyčajnosť, no ja radšej drámy, ktoré dokážu s mojim vnútrom trošku "zamávať". No a presne "takýto" Paterson skrátka nie je ...(9.2.2017)

  • poz3n
    ****

    Nechci Patersona přechválit, ale: Je v něm samurajská rutina (Ghost Dog), je v něm Kaurismäkiho feeling náhodných setkání (Noc na Zemi), je v něm srdečnost malých barových přátelství (Kafe a cigára), je v něm poezie všednosti a tolik typická všeříkající neakce. Prostě je v něm Jarmusch. 8/10(10.1.2017)

  • VenDulin85
    *****

    Jim Jarmusch umí točit o malých velkých věcech a to dokonale. Je to mistr pozvolného (někdo by řekl smrtelně pomalého) tempa, tentokrát nám předkládá týden života řidiče autobusu Patersona ve městě Paterson. Tím jsem pravděpodobně shrnula celý děj, pro atmosféru si musíte zajít do kina ;-). Ps: asi se začnu zajímat o poezii. Je pěkná.(11.1.2017)

  • JitkaCardova
    *****

    Jack Kerouac, který jistě za svého života jednou projížděl i Patersonem:), napsal sbírku spontánních básní vydanou pod názvem Scattered Poems. Rozprášené básně. Takhle by se dala pojmenovat klíčová optika Jarmuschova posledního filmu i životní optika Patersona, jeho hlavní postavy. *** Nikdy nikdo lépe nezachytil, alespoň tak se mi zdá, a popravdě se možná ani nepokusil přesně zachytit (a v tom nápadu, rozkrýt, zachytit, předvést a donekonečna i pro diváka prodloužit ten moment, z nějž nám u ještě nepoznaných věcí, bytostí a dějů emanuje poetično, vůbec spatřuji Jarmuschovu zrající klidnou samotářskou virtuozitu, s níž odhaluje celé nové roviny a řezy v lidské pospolitosti), jak to doopravdy vypadá, když někdo bytostně a nerozborně opatruje tu poetickou bublinu, v níž se všechno ještě teprve zdá být nadchnuté smyslem a významem, a vy se o tom nemůžete nijak ujistit. Nezkusíte to propíchnout, ukončit okamžik prvotního očarování a inspirace. Paterson žije opatrně tak, aby nic příliš nerušil, aby nic a nikoho ani náhodou, nechtěně nepřiměl se vysvětlovat, vyjevovat, stvrzovat či vyvracet. Aby se tón harfy nezbortil. Zůstává všemu poznání v předpokoji, možná proto, že se bojí prozaického zklamání, možná ale proto, že je to omamně krásné tam a tak bytovat a on o žádném možném zklamání ani nikdy neuvažoval. Je to pozoruhodně vykroužený a legitimní přístup k životu a z povahy věci nelze uspokojení z něj poměřovat s jinými. Ani s tou druhou poezií, k níž tíhnu já, a která se pracně rodí až ze smyslu poznaného a jeho zpětném obdivném odkrývání v jedinečných konstelacích a jejíž prchavnou a znovu dobývanou krásu provází setrvalá bolest a smutek z vědomí významů jako dvojčecí sestra. Zde, u Patersona, ještě všechno zůstává bezbolestně krásné proto, že neodhalené, a jen v možnosti toho v sobě tající vyšší krásu a hlubší smysl. Všechno významně promlouvá a on se tím nechává konejšit a neptá se, o čem to mluví a jestli slova dávají smysl. A vyžaduje to stejnou sílu nezasahovat, nenutit věci k jevení, a stejnou konzistenci, jako právě opačná cesta poznání. Tohle uvědomění a procítění je uhrančivé a Jarmusch mě jím obohatil o celý nový pohled do básnického bytí: dřív pro mne tahle prvotní naivita bývala iritující, není to moje cesta a s takovými básníky se nedá doopravdy u ničeho být, protože vás nevnímají, kdo jste, ale dnes, po tomhle Jarmuschově ponoru, z té své cesty tu jejich s hlubokým pochopením pro trvající emanaci té křehké, snadno zrušitelné krásy nahlížím. *** Paterson se nikdy nedozví, jestli je jeho jedinečná dívka hloupá a bez talentu, nebo vše prohlédající, intuitivně napojená na okolí a geniální. On ji má poeticky, tajemnou, nevyjevenou. Nikdy se nedozví, jestli cestující v jeho autobusu jen tak prázdně tlachají, když si vyměňují střípky informací, které někde vyčetli, a snaží se navzájem na sebe udělat dojem, nebo zda jsou to vědoucí, pronikající bytosti, které se čehosi dobraly, a sdělují hluboká a osobitě promyšlená moudra, z nichž k němu dopadají odrazy a odlesky. Nikdy se nedozví, jestli psa své dívky nesnáší nebo ho má rád. My se to nedozvíme. A proto je to okouzlující a nelze se z toho vymanit. Nezjistíme, jestli barman umí hrát šachy. Zůstává charismatický, mluví v hádankách. Neví on, Paterson, a nevíme my, jestli ho život s jeho dívkou a jejím psem trápí a trýzní, nebo ne. A proto ho netrápí. Taková poezie je únik, svým způsobem, ale jako obstarávaná cesta, dotažený do vrcholného umění, se stává poezií sám o sobě. Paterson důsledně zůstává sobě v předpokoji, trvá u konejšivého přijetí, že všechno kolem je hebce opojné, vznešené a krásné. To ovšem vyžaduje absolutní vůli ducha nikdy žádné prvotní kouzlo nezrušit. ... Člověk jistě musí myslet na svět obalený "V melounovém cukru" Richarda Brautigana, ale na rozdíl od něj je to tady dokonale nerozhodnutelné, a tedy žádná hrůza z mylného vnímání a násilně sladkého výkladu neexistuje. Patersonův svět je v bezpečí před zjištěním, že všechno je jinak. On si nic nemyslí, on u všeho plyne. Paterson se neptá, nezkoumá, nechává se unášet na vlně, kde je všechno ještě prvotně okouzlující a protahuje tu slast nevědomí napořád. Je geniálním umělcem v nerušení. Půjde-li podzimním lesem, neotře se o jediný list, aby náhodou nespadl, aby pak všechny neopadaly a cosi ošklivého či smutného o životě se nevyjevilo pohledu a vědomí. Pod jeho pohledem volavka neuletí. Nic na světě se neprozradí. Paterson je básníkem nesetřeného pelu. Tam, kde se ještě v bližším ohledání nevyjevuje smysl, emanuje prvotní poezie. V procesu dozvídání se, projasňování smyslu, je to poměrně krátký interval, než setřeme pel z toho, co nás okouzlilo, a pohlédneme do nitra, abychom tam našli většinou zklamání, a jen někdy vzácně zrnko perleti. Paterson tento interval prodlužuje neomezeně, trvá v něm, nepokračuje dál. My se nikdy nedozvíme, jestli mu svačiny a večeře jeho dívky chutnají. Jestli se mu její "osobitý vizuální styl" tolik připomínající dekorace z Ikey líbí. Ani on sám se na to sebe nezeptá. Neví, jestli je osobitý. Ani my to s jistotou nevíme. Jarmusch nám ji neodhalí, udrží ji pro nás poetickou. A tak všechny a všechno v tom světě. Všude jsou střípky rozprášených básní. Dají se slovy vytahovat ven téměř namátkou. A tak se ani nikdy nedozvíme, my, vy, on ani ona, jestli Paterson je dobrý básník. *** Slovo "aha" pronášené s významným pohledem Japoncem, kteří se vždycky u všeho tváří důležitě, se z citoslovce pochopení, že Paterson je opravdový básník, který to tají, stává pouze poetickou cézurou, škytnutím. *** Úplně jiná věc je ale smutek, který plyne divákovi z vědomí o Patersonově osamělé existenci: neboť celý tento přístup k životu bezpodmínečně vyžaduje, aby člověk v něm byl sám. Pro sebe ještě v nevědomí i o tom, ale pro vědomého diváka ne. Tady je rozdíl: divák ví, že Paterson neví, že je sám. Nebo snad lépe: že neví, že člověk nemusí být sám. Že neví o perleti a živorodém smyslu života, na němž by se měl podílet. Tedy jeho to netrápí. Ale to neznamená, že osamělost takové existence bez perleti nemusí trápit diváka, nemá ho provokovat, neboť v reálném životě je nutné se k ní od sebe nějak vztahovat. Jak lze ve svém životě mít takového Patersona, když on v něm nemá vás, když vás nevidí? A co by to komu mohlo způsobit? (Rozměrujte si.) A tím je tu důležitá vztažná harmonie, která mi z Jarmusche v jeho posledním, meditativním, kontemplativně tvůrčím období činí spřáteleně rozvažujícího a lidské spolubytí osahávajícího souputníka: to on přece ve svém minulém filmu ozřejmoval, jak vypadá dokonalé srozumění milenců majících věčnost času, a ozřejmoval princip, který jim umožňuje s animální radostí trvat dál - celý film je o kráse a životnosti vztahu dvou partnersky se vnímajících a přikládajících si bytostí a jejich klidném, měnlivém trvání a dourčování, nekonečném spění dál, které ze sebe generuje přirozenou vitalitu. Nyní tedy se stejným protažením za všechny hranice ozřejmuje jiný princip bytí, princip vědomí, které nezkoumá a nezapojuje se, ale zůstává věčně samo chráněné ještě i před sebou - princip prvotního básníka. *** Tolik pro podpoření chuti k dívání výtažek z mého bezprostředního uchopení. A myslím, že i já se půjdu ještě jednou podívat, jak si tam to poetično emanuje. Fakticky, to zakoušení má v Jarmuschově fimu něco do sebe, dá se u toho očarovaně dlít. Ale o technických věcech, jak precizně je film zase udělán, mluvit nebudu. *** A poznámka na okraj: věřte mi nebo ne, ale celou noc předtím, než jsem se šla na ten film podívat, se mi intenzivně zdálo o slově RYBA, od nějž rozvětveně se mi pak dával smysl celého světa, kontinuálního i diskrétního. Mám z noci dokonce výjimečně poznámky: Kde končí, začíná ryba? Ryba tvor v proudu, ryba znak, ryba origami. Ryba-pták. Ne že by mi ráno k něčemu dopomohly, můj sen ve mně zůstává jen jako tušení něčeho velikého. Tož tak ;) *~(8.1.2017)

  • jhrasko
    ****

    "Ahááááááá...". Uťunťaný zážitok. Jednoducho JJ.(12.7.2016)

  • mcb
    *****

    51. MFFKV: Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii.(15.1.2017)

<< předchozí 1 2 3 4 6 7
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace