poster

Jánošík - Pravdivá historie

  • Polsko

    Janosik - Prawdziwa historia

  • slovenský

    Jánošík - Pravdivá história

  • anglický

    Janosik: A True Story

Historický / Drama / Romantický / Válečný

Polsko / Slovensko / Česko, 2009, 137 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • verbal
    **

    Slovenský Ironman?? Tato extrémní sportovní disciplína spočívá v tom, že se účastníci závodu sejdou k večeru v nejprofláklejší hospodě v Terchovej, počkají až utichne hovor a potom s pražským přízvukem pronesou do pléna že "Jiří Jánošík byl maďarskej žid." Vyhrává každý, kdo ve zdraví přeplave u Komárna Dunaj... Paní Hollandová se svým filmem bezesporu nominovala na příští ročník a nějakou dobu by se asi neměla přibližovat k Slovenským hranicím. ****** Pravdivá historie?? Opravdu byl Ďuro slizský jeliman, kterého máte celý film na háku a naopak se modlíte, aby tam i ve skutečnosti skončil dříve než za dvě hodiny dvacet? Opravdu byla ta zbojničina v 18. století taková romantická taškařice, že by i Marais záviděl a považoval by své filmy za těžký exploitation? Opravdu byla Jánošíková skvadra bandou pacifistických intelektuálů, kteří v extrémním případě maximálně majzli někoho po hlavě kasičkou?? Opravdu byl tehdejší příslušníci Sboru národní bezpečnosti tak "skvělí" jezdci, že nedokázali na kilometru dohnat na koních nikoho ze skupiny postarších týpků, funících do kopce?? Kterýpak historický anál scénarista zneužil???? ***** Dvě hvězdy za opravdovou popravičku a zdařilé pásmo slovenských folklórních písní a tanců...(1.2.2010)

  • sportovec
    ****

    Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla.(19.9.2009)

  • Deimos
    ***

    KINO/// Obsazení 6/10 Děj 3/10 Hudba 8/10 Efekty 6/10/// +film má velkolepý hudební doprovod, relativně charismatického hrdinu, krásné obrázky, prostředí a známé (Pauhofová, Labuda) i neznámé tváře -ovšem nemá dramatický ani extra poutavý děj, nemá moc provázané vztahy mezi Jánošíkovou družinou a našlo by se toho víc, co ten film nemá a měl mít/// Na Jánošíka jsem šel kvůli tátovi. Mě samozřejmě tento film taky zajímal, ale pro něj je Jánošík filmový hrdina a tak si nechtěl nechat ujít ani tuto verzi. Bohužel i on z kina odcházel se smíšenými pocity. Na námět se samozřejmě nedá nic říct. Ovšem to zpracování, ta režie i ten scénář je na pováženou slabý, nevýrazný. Z kina si odnáším celkem depresivní a rozmrzelý výraz a snažím se zjistit do jaké míry je to smutným koncem a jakou na tom má váhu samotné zpracování. Tento film sice nemůžu zatratit, ale mám z něj opravdu špatnou náladu a to mě na tom štvě nejvíc./// Celkem 51%///(18.9.2009)

  • Radyo
    ***

    Nejsem náročný divák, ale přeci jen jsem čekal od Jánošíka trochu více. Pár chabých pokusů o rádobyšokující krvavé detaily, trošička IMHO zbytečné erotiky, ale na druhou stranu nádherné scenérie, krásná hudba... Celkový dojem je fakt tak na 60%, víc ani ťuk.(7.1.2011)

  • Cival
    **

    Výrazně lepší než Bathory... přesto žádná výhra. Na rozdíl od Jakubiskova velepočinu to ale aspoň vypadá jako historický film a ne úplná fraška, v níž se motají komparsisté. Je fajn, že režisérská dvojka umí využít přírodní scenérie, hudbu a dobové nádobíčko ve svůj prospěch. Jenže romantická zbojnická idylka sama o sobě 140 minut neutáhne a nadabovaní herci se svými písničkami a strnulými promluvami občas evokují nějaké výukové vystoupení ve skanzenu, které si děti ze školní družiny užijí těsně před odpolední svačinou. Jedinečnou kapitolou je pak ukníkaný Václav Jiráček, jenž má k charismatickému a mýty opředenému velikánovi asi tak daleko jako já k Vinu Dieselovi.(8.9.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace