Den pro mou lásku

Scénář sice situaci příliš nevytěžuje jako jiné filmy na podobné téma a nezabýhá do kdovíjaké hloubky, ale zpracování nabízí několik silných okamžiků, které stojí jen na schopnosti režiséra pracovat s obrazem. Herci jsou naopak spíše chladní a veškeré jejich pocity pronikají navenek skrze vzpomínky a nové vnímání skutečnosti. Vančurová a Harapes jsou však i tak výteční, podobně jako malá, leč velmi dojemná role Šejbalové. Na dobu vzniku film vypadá až "mezinárodně", nejen po technické stránce, ale i obrazem každodenní skutečnosti a samotným až bohémským (a rozhodně fotogenickým) prostředím domu. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že se film kvůli tomu pohybuje ve vzduchoprázdné efektnosti, zastírající skutečné emoce a rozhodně se vyhýbající dobové realitě. Navíc jde příliš naproti divákovi a velmi zkratkovité a přeromantizované míření k závěru je už skutečně přes čáru. (28.08.2009)

Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace. (21.01.2012)

Ani náhodou. Tenhle film ani náhodou nevydírá, naopak - jen konstatuje a ukazuje. Po několikátém zhlédnutí jsem si všímala důležitých detailů, např.vdova Šejbalová po odchodu Vančurové z bytu nasype sušenky zpět do krabice, a ta Hapkova cirkusová hudba mi do filmu zapadá líp, než bych čekala. Tenhle film je sice smutný až depresivní, ale nepřijde mi, že by vydíral. Zkusíme-li si představit film s podobnou tématikou v americké produkci - to by teprve bylo vydírání, a jednoznačné. (02.01.2008)

Jeden z československých filmů, který ve Vás zanechá mnoho pocitů a rozpaků. Příběh je velmi citlivou zpovědí ženy. Ženy která hodně trpěla…film poukazující na fakt že si s námi osud někdy může pěkně zahrávat. Pokaždé když tento film vidím tak brečím, protože příběh je velmi dojemný a poukazuje na čistotu a křehkost lidské duše. (11.01.2011)

Nevím, ale tak nějak se nemůžu srovnat s tím, že tohle natočil Herz. A to nemyslím nějak špatně, jen bych od něj něco takového nečekal. Silný příběh, i když dneska možná již působí trochu tuctově. Ale je ve své všednosti a absencí zbytečné dramtičnosti oduševnělý. No, jako otec tříapůlletého dítěte jsem si pěkně pořval :-). Marta Vančurová je zřejmě nejhezčí a nejlepší československá herečka, co znám, pokaždé jí její roli věřím a nikdy mě u ní nenapadne, že je to vlastně herečka. Je strašně přirozená. Miluju její hlas, úsměv a oči. (21.04.2013)