Deváté srdce

Nie, nie, nie. Herza nemam rad, jeho rezisersky styl mi absolutne nesedi a dobru polovicu stopaze som netusil co sa tam vlastne deje. Takze jedna * za skvelu hudbu majstra Hapku a druha * za uvodnych 40 minut + zaverecnych 8 minut. Zvysnych 40 minut bolo pre mna jedno velke wtf. Ak chcete vidiet temnu "rozpravku" od Herza skuste radsej Pannu a netvora. (16.08.2009)

Už jen ten název zní hororově a při tom je to pohádka. V lásce jsem ji neměla a nemám ani teď. Juraj Kukura jako démonický čaroděj Aldobrandini mi nahání strach pořád. Královský šašek je taky nějaký divný, jakoby mu někdo vysál jeho duši a on chtěl každou chvíli skoncovat se životem. Hudební doprovod skladatele Petra Hapky rozhodně nezklame. Umocňuje atmosféru "pohádky". (29.08.2009)

Dojmy z filmu? Rozporuplné. BACHA SPOILERY! Pavelka (můj neoblíbený herec) zde vystupuje jako chudý student, chudý jo, to je vidět na první pohled, ale student? Pche! To byl Trávníček ve Třech oříškách úplný šprt proti němu. Pavelka se ze začátku chová spíš napřesdržku, oblbuje hodnou komediantskou dívku, pozve komedianty do hospody nemaje peníze a dělá ze sebe před hostinským debila když přijde na placení. Při zatýkání královským vojskem (které svou profesionalitou a neohrožeností dosahovalo kvalit vojska z pohádky S čety nejsou žerty) poničil veškeré prodejní stánky včetně zboží, už jen za to bych mu dal doživotí. Ve vězení dementně zneužívá svého kouzelného daru od komediantů - pláště neviditelnosti, k trapnému pohrávání si s žalářníky aby pak jako správný debil o plášť přišel a zpátky do žaláře naklusal. Jenže holt štěstí mu přeje, dostane pilník a už si to špacíruje zpátky ke komediantům. Tam ho naštěstí opět vyhmátnou a on v připosranosti přikývne na úkol vysvobodit princeznu ze zakletí. Filipovský (nejsympatičtější postava pohádky) mu hned vyzvoní jak to bylo s princezniným zakletím a už tradá v noci za unášenou princeznou do tajemného zámku. Po cestě vypadne chudák Filipovský z pláště (určitě za to mohl ten Pavelka) a hned ho drapne komando unášející princeznu. Na zámku "straší" švidravý Kukura s přehazovačkou a trsají tam na Hapkovy vypalovačky (hudba je nejsympatičtější stránkou filmu). Potom následuje kardioamputace Filipovskému, která proběhla tak rychle, že jsem to ani nepostřehnul. Naštěstí Kukura pro plynulost děje vyzvoní do éteru jak oživit předchozí bývalé "srdcaře" a Pavelka to naštěstí pochopí a začne ve správnou chvíli oživovat. Následuje malý zádrhel v hledání cesty ven ze zámku, ale v pravou chvíli se zmátoří dar od komediantky v podobě kompasu s červenou LEDkou. A potom už jen samá pozitiva a sociální jistoty......bohužel ne, z princezny se vyklube kráva, která je na prachy a vysvoboditel z pozice chudého studenta ji nezajímá (dobře mu tak, kdyby něco rozumného vyštudoval místo lelkování a vandalství, třeba by se na něj nevyprdla). Takže Pavelka dostane kopačky a dojde mu, že už má šanci jen u bodré komediantky. Ta jakmile ho uslyší, okamžitě přeruší své vystoupení, zahodí loutky a následuje srdcervoucí slow motion setkání. Dodatek - některé scény jsou tak temné, že bylo vidět jen logo televize. (12.06.2010)

Možno som si film užil jednoducho pre to, že sa nezamýšľam nad tým, čo mi spôsoboval v detstve (nevidel som ho), ani či ho mám vnímať ako rozprávku pre deti, alebo ako horor pre dospelých (ako na to v komentári poukazuje užívateľ Maq). Skvelý príbeh o zákrutách mocných (prijmú pomoc od každého, no následne sa vracajú do tých istých koľají), starnutí (statické žitie v neustálom strachu robí z každej prežitej sekundy s mysľou niektorých ľudí niekedy nie prežitú reálnu hodinu, ale hneď celý rok). Ale všetko toto prebíja temný alchymistický príbeh o ukradnutej duši do temného zásvetia, spolu s čarovnou atmosférou bábkového potulného undergroundového divadla. Také bolo vždy tŕňom v oku vládcov. Atmosféra dekadentných večierkov, či čiernych tanečných omší večne živého astrológa tiež nemala chybu. Skvelé kulisy a výtvarné riešenie len dotvárajú atmosféru tohto, pre mňa osobne bezkonkurenčne najlepšieho filmu Juraja Herza. Mimochodom, všimli ste si, že zachránení nebožtíci, vrátane dvorného šaša sa obživnutím stali vlastne zombíkmi? Ale to len tak na okraj. Užite si skvelé divadlo, práve začína! (01.09.2021)

Horor, který svou hrůznost zakládá na přirozeném procesu stárnutí. Bohužel se Herz, jak se zdá, příliš spolehl na (vlastní) jakž takž solidní scénař a působivé obrazy ze zásvětního prostoru - jinak bída, ačkoli pro děti to opravdu mohl být zážitek na celý život. Jestli mě kromě Kukurovy věru hororové přehazovačky něco silněji zaujalo, tak (k mému podivu) především klasik Filipovský v clasicissime pojaté roli dvorního šaška. Spolu s rovněž dobrým Kemrem - principálem tvoří zajímavou tématickou dvojici, ač se v příběhu nikdy nesetkají. Mimo to je Devaté srdce nepostradatelné pro fanoušky Tóny Hluchoněmce. /// P.s. po dvou dnech, znovu a lépe (se spoilery): Při pozornějším pozastavení se nad dílem nelze nevidět tématickou koncepci: Zmíněné postavy (Filipovský, Kemr) jsou v jakémsi vztahu k "princezně" - principál kočovné herecké společnosti má mladou vnučku, dvorní šašek má starost o dceru arcivévodovu ("když byla malá, měla mě ráda"). Martin pálí za oběma slečnami (za každou svým způsobem) a na to konto se spřátelí postupně s principálem i šaškem. Adrianin případ je týž, o němž Kemrova společnost hraje klasické pimprlové divadlo. Posléze tedy vyjde na jevo, že problémem toho, v jehož moci Adriana je, je problém věčného zachování života, což ovšem lze realizovat jen jaksi záhrobně a finální hrůza není ničím jiným než zhuštěným procesem stárnutí (v různých polohách: hrozba v síni času, astrologův konec), na druhé straně šašek a principál jsou především - starci. Z jejich princezen nakonec jedna zůstává dobrovolně v realitě zahrnující obluzenost a virtuálnost (vrací se pod moc manipulativní mocnosti), kdežto druhá, milující trpělivě čeká a dočká se. Tento protiklad však nemá paralelu ve dvojici šašek - principál (a to je dobře), oba představují cosi, co nejsem s to verbalizovat, co bývá však s "herci" klasicky spojováno - jakási komentátorská pozice na pomezí lidského života a toho, co je za ním, nad ním či pod ním, a co normálně nevidíme - jsouť tedy náležitým antipodem temné moci astrologovy i profánní moci světské (to v pohádce rovněž traktováno). Rozjímat lze i skutečnost, že hrdinou je zde "potulný student". Sevřenost této koncepce (mnou jen hrubě rozepsaná ve své prvky) je dosti nenápadná, nejde však o nenápadnost toho druhu, z níž se (u dobrých filmů) radujeme. Celkový výraz lze označit za typicky herzovský, zajímavá je podobnost v dílčích, ale důležitých motivech se Strakou v hrsti, jejíhož natočení se Herz ujal několik let poté. (02.02.2014)