Petrolejové lampy

Duch přelomu 19. a 20. století navozen fantasticky, zdánlivá idyla a fešní důstojníci. Za tím vším tvrdý konformismus, nedostatek rozletu a láska překlopená v nakažení syfilitidou. Velmi nosně tvůrci zvolili básně F. Gellnera jako hudební doplňky zaznívající nejen z úst bohémského J. Laufra (má představovat samotného F. Gellnera, nebo ne?), ale i rezignující Štěpiny matky - předtím velmi nekompromisně pragmatické a tvrdé - představované Marií Rosůlkovou. Myslím, že nezdůrazňovanou postavou filmu je druhý z dvojice maloměstských bohémů, představovaný K. Černochem (a dabovaný J. Satoranským), jehož životní osud je ve výsledku velmi podobný Štěpinu (pragmatismus místo ideálů). A pak i nápadník Štěpy, S. Remunda coby maloměšťácký rádobynonkonformista plně odpovídá dobovým mužským představám o zajištěném a vzdělaném muži, plně si podřizujícím ženu. (06.12.2010)

Havlíčkovy těžce depresivní příběhy se těžce sledují a ještě obtížněji komentují. Podobně jako kolega Karlas i já přiznávám, že z nich mám skoro strach. Bezútěšnost krajiny lidské duše by jednoho donutila rozřezat si žíly, zbaštit cyankáli a ještě skočit do Macochy, aby to bylo jisté. Tyhle příběhy dokazují, že člověk nepotřebuje vnější zlé démony, bohatě mu vystačí jeho vlastní. Čepek a Janžurová rozehrávají své složité postavy s umem, na který jsou slova úcty krátká, Herz vytvořil tíživou dusnou atmosféru doby plné skrývaných citů a témat, o kterých se ve "slušné společnosti" nemluví. A jen nepatrná možnost úlevy v podobě závěru. Vynikající film, ale nemyslím, že bych měl potřebu jej ještě někdy vidět. (09.06.2016)

Nečekal jsem příběh a scénář v této nedotažené podobě, takto mě to moc nezaujalo a do děje jsem se bohužel nedostal. Alespoň že ve druhé polovině se to více rozjelo a nabralo to dramatické momenty. Hlavním tahounem tohoto snímku přesto zůstávají herecké výkony Čepka a Janžurové, na které se dá koukat. (09.04.2010)

Takže stručně a jasně. Film stojí hlavně na originálním příběhu (co vím, tak zase tak moc filmů se problémem jménem Syfilis nezaobíralo, vlastně mě nenapadá jeden jediný :-)) a na hereckých výkonech Ivy Janžurové a hlavně Petra Čepka (podobně charakteristický smích jako ten Hulcův v Amadeovi). Solidní drama, které hodnotím 4*. (27.12.2008)

Strhující filmová adaptace psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy s neopakovatelnou atmosférou a nedostižnými hereckými výkony. Z velmi naturalistické románové předlohy sice udělali tvůrci spíše melodram životním osudem zkoušené Štepy, ale i tak je to jedno z nejsilnějších filmových děl vypovídajících o době přelomu 19. a 20. století, o době zhoubné prudérnosti a (malo)měšťáckého pokrytectví. Dokonalá studie rozpadu lidské osobnosti je gradovaná především fenomenálním hereckým výkonem Petra Čepka, jehož metamorfóza z důstojnického flamendra v syfilitika je doslova famózní. (Již ve stadiu románové předlohy je velmi hluboké významové propojení mezi dobou úpadku, tedy přelomu století - dekadence, a progresivní paralýzou, tedy syfilidou, coby synonymem pro zhýralost a zpustlost.) Hned za ním je ovšem nutno jedním dechem jmenovat Ivu Janžurovou a její mimořádně silný dramatický výkon, kterým potvrdila, že je herecky famózní i ve vážných polohách. Zajímavou paralelu pak s tímto filmem vytváří následující Herzův film Morgiana, stýkající se s Petrolejovými lampami nejen v dosti podobném hereckém obsazení, fenomenální Ivou Janžurovou, ale i secesní stylizací, zvláštní dekadentní atmosférou a temnými proudy lidského (pod)vědomí... (17.11.2006)