Badkonake sefid
The White Balloon
The White Balloon
The White Balloon
Obsahy(1)
Tento film získal v Cannes zlatou kameru a poté obletěl snad všechny festivaly. Na příběhu děvčátka, jež v den oslav Nového roku vymámí na mamince peníze na nákup zlaté rybky, ale cestou do obchodu je ztratí, je podepsán jako scénárista slavný Abbas Kiarostami. Jeho vliv se odráží i na rukopisu režiséra Jafara Panahiho, který byl ostatně nějakou dobu jeho asistentem. Film, který je takříkajíc o ničem: jedinou hádankou je, zda malá Razieh dostane své peníze ze škvíry, kam zapadly, do té doby, než krám s rybkami zavře. Ale kolik postřehů o městě, o životním stylu jeho obyvatel, o jejich lidské podstatě se vyjevuje v řadě setkání malé protagonistky, kolik poetického půvabu má tenhle malý velký film, který by u nás pochopitelně v kinech naprosto propadl? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (46)
Malá dívka a velcí muži. Zlatá rybka a papírová bankovka. Štěstí a smůla. Banální mikropříběh odvíjející se v reálném čase. Nestane se nic, co by se kdykoli nemohlo stát v ulicích skutečného Teheránu, případně úplně jiného města. Nic, co by nám bránilo uvěřit. Unikátní je na filmu dětská perspektiva. Dívenka v hlavní roli, přecházející přirozeně od pláče k úsměvu, je úžasná. Panahi dokázal zachytit úplně obyčejný a plně oprávněný strach dítěte, bezbranného ve světě dospělých. Politika, armáda a náboženství jsou pro něj druhotné. Kdo chce odpovědi na velké otázky, musí začít těmi malými. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, asLoeReed ()
║Rozpočet $150,000║Tržby USA $924,940║Tržby Celosvetovo $-║ /40%/ ()
Další z těch íránských filmů, které slaví úspěchy po všech možných festivalech, ale mě prostě tyto filmy " o ničem" moc neříkají. ()
Co vím zcela určitě o íránských filmech je to, že mají kouzelné dětské představitele. Není tomu jinak i v Bílém balonku s malou Razieh. To, co by pro nás dospělé nebyl až takový problém, stává se velkou tragédií pro Razieh. Ztráta obnosu peněz na nákup zlaté rybičky. A tak se pomalu před námi odvíjí malé dobrodružství a přitom pouze krátké nahlédnutí do světa malých dětí s jejich "velkými" starostmi. Možná je jen škoda, že jsem Bílý balonek viděla těsně po filmu Božské děti, protože určité paralely tu jsou a nelze tudíš nesrovnávat. Souhlasím v tomto případě s uživatelem Darrenem. Emotivně mě přece jen zasáhl víc film Majida Majidiho. ()
Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. ()
Připadlo mi, jako by dal režisér Aidě volnou ruku, nechal běžet kameru a jen natáčel komunikaci mezi ní a dospělými herci. Její emoce byly tak čisté, že není možné, aby je zahrála podle scénáře. Ona byla skvělá, její úsměv, její slzy, její radost, když viděla svou vysněnou rybku. Jenomže u všeho ostatního jsem cítila obrovskou nudu. Dialogy mezi Íráčany v krámech byly neuvěřitelně stupidní a nekonečné. Neustále mluvili o jednom a tom samém, neustále se ptali na jedno a to samé, jako zaseknutá vinylka. Jedni o hadech, druzí o košili. Ubíjelo mě to. ()
Rozpustenie vnútorných napätí a agresivity prostým (ba možno aj nevedomým) uvedomením si súvislostí. Všetko v jednoduchom príbehu dievčatka, ktoré si išlo kúpiť bacuľatú rybku na oslavu iránskeho Nového roku, keďže tie, čo plávali doma v záhradnom jazierku boli príliš priesvitné a kostnaté. Veľká bankovka, ktorú dostala od mamičky na kúpu, sa jej nešťastne zapatrošila. Ľudia, ktorých dievčatko stretne si vplyvom situácie nenápadne rozpustia svoje prvotné hnevy, zlosti, či krátkodobé zisky. ()
Co vše se může přihodit kolem bankovky zapadnuté do sklepa uzavřeného obchodu. Vedle Dětí nebes (Majid Majidi, 1997) zase jeden z íránských filmů s jednoduchým příběhem a přesvědčivými dětskými hrdiny, který jímavě a přesto s lehkým humorem zobrazuje každodenní životní realitu Iránu. Je to takový iránský neorealismus. ()
Něco tak roztomilého, dojemného a přitom jednoduchoučkého se jen tak nevidí. A nepodaří. To děvčátko hraje jako z partesu. ()
Mé první setkání s íránským filmem dopadlo dobře, nevěděla jsem, co mám čekat, tak jsem raději neočekávala nic. Ve srovnání s evropskou tvorbou se jedná o něco zcela odlišného, ale možná právě díky tomu tak zajímavého. Jednoduchý příběh záchtivé holčičky se rychle proměňuje v drama již při setkání s derviši. Potom kvůli její zručnosti a znožnosti následuje totální finanční lapsus a až do samého závěru není jasné, jestli se Razeih se svými penězi shledá, případně zda ji někam odvleče pedofilní voják. ()
Malá Razieh by svojimi tak trochu rozmaznanými požiadavkami niektorých ľudí priviedla do šialenstva, lenže malá herečka je tak roztomilé dievčatko, že by ste kvôli nej aj predali celý barák, len aby ste jej kúpili napríklad koňa. A ona chce len zlatú rybku, čo na tom, že rybičky majú aj u seba v rybníčku. Film tým, že sa odohráva v reálnom čase a malej a jej bráchovi stavia do cesty prekážky, dokáže byť aj celkom slušne napínavý. A pod týmto povrchom máme aj nejakú tu zbierku iránskych charakterov, ktoré môžeme vnímať aj ako postavy iných generácií, akou je malá Razieh, pričom tieto konfrontácie vnímame očami decka, aj keď sme buď vo veku vojaka alebo krajčíra. ()
Debutový snímek, za nějž dnešní trestanec ostražitého íránského režimu Jafar Panahí získal v Cannes Zlatou kameru, znamená při soucitném ztotožnění s dětskými hrdiny enormní psychický nátlak – podobně jako rané (dětské) filmy Abbáse Kiarostamího, jenž rozepsal i tento scénář. Jednoduchý, a zdánlivě jednoduše realisticky natočený, „všední“ příběh o snaze dívenky Razieh získat krásnou, tělnatou zlatou rybku pro novoroční čas, získává od prvních momentů křehký, napínavě niterný tón, v němž krácení svátečního deadlinu a překážky rozličného druhu stupňují diváckou zvědavost, nejen jak svízelná situace dopadne, ale také jak si oba sourozenci poradí, poučí se a uspějí v komunikaci s dospělým světem. Působivost projevu (nehereckých účastníků) a pocit reálného průběhu asi devadesátiminutového dění přitom posiluje absence hudebních vsuvek (opačně k metodě Kiarostamího Kde je dům mého přítele?), nicméně pečlivě načasovaný, funkčně vystavěný scénář působí až formou dramatického, divadelního textu, v němž každá překvapivá epizoda má vlastní místo. Z přirozeného následování klikaté trasy 500-tomanové bankovky ulicemi Teheránu se tak stává úvaha nad tématy zodpovědnosti, odolávání pokušení a prostupování bariér mezilidských kontaktů a zvládnutí bezvýchodně se jevících situací s sebou nese nově nabytou zkušenost, že smysl vzájemné výpomoci spočívá v „dospělé“ vytrvalosti, byť pomoc samotná musí přijít od spřízněného vrstevníka, jemuž na tyči zbyde pouze jediný, bílý balónek, jako symbol smíru. ()
Abbas Kiarostami nejen zřejmě hodně rozumí dětské duši, ale dokáže jako scenárista vygradovat v napínavé a pocitově náročné drama i takovou banalitu, jakou je z pohledů dospělých třeba jeden sešit a domácí úkol, jeden zavěsený klíč nebo jedna pětistovka. Mám pocit, že úplně nejpůsobivější je, když si svůj scénář zrežíruje sám a dodá tomu často jedinečnou vizuální poezii (Kde je dům mého přítele?), ale i v případě filmů dle Kiarostamiho scénářů točených jinými režiséry (jako Klíč nebo tenhle Bílý balónek) je to pořád silný zážitek a kdyby tohle byla moje první zkušenost s íránským filmem pro děti a mládež, asi jsem úplně ohromen. V prvních minutách mi film chvílemi připadal trošku průměrný, ale jak se stále více rozjíždělo malé, pocitově bezvýchodiskové drama malé holčičky, zážitek velmi rychle nabral na své síle. Krásný obyčejný příběh, silně lidský, do poslední chvíle napínavý, opět s tradiční ukázkou íránských reálií a skvěle rozehraný i v rámci epizodních postav. Jafar Panahi i díky svému velkému učiteli Abbasi K. rozhodně zabodoval již svým režisérským debutem. [85%] ()
Námet hodný žiaka prvého stupňa ZŠ a ani spracovanie nie je o moc lepšie. Sledovať vyše hodiny malé protivné dievča ako fňuká a lamentuje nad stratenými peniazmi je dosť utrpenie. Tie postavičky okolo to aspoň trochu ozvláštnia, no žiadna nie je natoľko zaujímavá, aby to vytiahla z nudy. To už si radšej pustím dokument o Teheráne a jeho obyvateľoch, aspoň tam nebude to ukňučané decko. Ak toto niekto považuje za umenie a niečo zaujímavé, tak ho ľutujem. Filmom Majida Majidiho to nesiaha ani po členky. ()
Minimalistická brilantní sonda do duše malého dítěte, jakou jsem snad v "západním" podání ještě neviděl. Devadesát procent filmového zážitku vám dá malá Aida, která doslova nesleze z plátna a ve své roli vám vyrazí dech bezprostředností a schopností zahrát cokoli, včetně velmi dlouhých spontánních monologů (jednoho napadá, kdeže je téhle herecké naději konec..). I v hodně netradičním a pro Čecha vzdáleném prostředí pro vás film na pár ulicích znovuobjevuje spoustu životní pravdy (scéna s hadími derviši). Vlastně ani nevím, proč nedávám za pět, snad proto, že Bílému balónku určitě nic nepřebývá a tak mám hloupý, nepodložený dojem, že mu ještě něco chybí. ()
V jezírku doma na dvorku měli jen samé umrněné zlaté rybičky a rozkošná malá červenobílá Karkulka moc toužila po té baculaté a tančící, kterou si vyhlédla v obchodě. Cesta k ní však byla prolitá mořem slziček a posetá nejedním dobrodružstvím. Podle vševědoucího distributora by tento kouzelný film v českých kinech propadl, což si odhadnout netroufám, ale soudě podle většiny zdejších ohlasů bych tipla, že mezi sváteční klasiku našich televizních obrazovek by se zařadil. ()
Možná, že kdybych už dříve neviděl Božské děti, což je námětem velmi podobný film Bílému balónku hodnotil bych pěti hvězdičkami. Ale já Božské děti viděl a proto se dostavil pocit už viděného a zároveň prožitého. Naštěstí, mě tato dětským pohledem zachycena sonda do íránských životních podmínek stále silně fascinuje, takže nemohu jít na méně než čtyři hvězdičky. 75% ()
Klasika íránského filmu s dětskými představiteli, která opět dokazuje, že i zcela banální problém může posloužit k zajímavé sondě do nám jistě zvláštní společnosti a přesto ji porozumět hlavně univerzálností dětské duše a jejích malých-velkých starostí. Právě tyto dvě linie u mě vzbuzují slabost pro tento druh filmů. A navíc malá představitelka září neprvoplánovou roztomilostí a úžasnou tvrdohlavostí. ()
Můžu s jistotou tvrdit, že vůči těmto íránským filmům jsem bezbranná. To, co mi přijde v západních "dětských" filmech trapné zde vyznívá přirozeně a roztomile (určitě se najdou i výjimky, napadá mě třeba Červený balónek Alberta Lamorisse:). A vůbec tyto jejich kvality neberu jako samozřejmost. Abbás Kiarostamí jako autor scénáře opět nezklamal. Snad bude moct Jafar Panahí co nejdříve natáčet další filmy. ()